Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Lid, který chodí v temnotách uvidí veliké světlo...

Vánoce jsou svátek spojený se světlem. Dokonce se říká, že jej takto kdysi církev stanovila úmyslně, aby potlačila různé pohanské oslavy spojené s návratem světla. Vždyť je to chvíli po slunovratu, tedy okamžiku, kdy se začíná zase den prodlužovat, světla začíná přibývat. Je to takový mystický okamžik plný jakéhosi tajemství, kdy je zřejmé, že se něco mění, ale není jasné co. Čeká se na návrat světla, které člověku dává naději k příchodu nového života. Ale ta naděje je hodně nekonkrétní, když zůstaneme jen u samotné oslavy slunovratu, či podobných úkazů. Zkrátka je příliš vázána na koloběh času, což samo o sobě jen těžko může lidský život dovést k nějaké proměně, k nějakému zásadnímu zvratu v jeho jednání.

Pravda, dnes se asi najde jen výjimečně někdo, kdo by slavil slunovrat nějakým pohanským rituálem. Nicméně stojí za zamyšlení, zda se ten náš běžný způsob slavení vánoc tomuto pohanskému rituálu neblíží. Vždyť se zdá, že dnešní oslavě Vánoc tak nějak chybí cosi podstatného. Kolem dokola se mluví o lásce, o pokoji, o zázračném času, kterým Vánoce jsou, klade se důraz na rodinu, což je samozřejmě všechno pěkné, ale stejně něco důležitého chybí. Pořád je to jen kroužení kolem podstatného, které zůstává nevyslovené. Není to přeci koloběh času, není to datum a atmosféra zasněžených plání, co dává člověku naději a působí z měnu v jeho životě. To by se dalo stanovit jiné datum a účinek by musel být podobný. Jenže není, protože nezáleží na datu, nezáleží na okolnostech a atmosféře, záleží na tom, co je za tím.

Proč hledáte živého mezi mrtvými? - Není zde, byl vzkříšen!

Každá doba a každá kultura má své hrdiny, legendární postavy, které inspirují ty ostatní a nějakým způsobem ovlivňují hodnotu jejich života. Většinou asi také zjistíme, že rozdíl mezi hrdinou a legendou je ve hrobu. Hrdinové mají své hroby, kam lidé chodí vzpomínat, legendární bohatýři většinou ne, protože byli buď přijati za nesmrtelné bohy nebo se zkrátka někam ukryli a zase přijdou. Při sledování velikonočního příběhu by se také dalo mluvit o něčem, co je mezi příběhem hrdiny a legendou. Jako správný hrdina má Ježíš svůj hrob, avšak tento hrob je prázdný. A to je velmi zvláštní. Asi to u nikoho jiného nenajdeme, tedy to, že bychom chodili k jeho hrobu a přitom věděli, že tam vlastně vůbec není, že toto není místo, kde bychom se s dotyčným setkávali a na chvíli jej zase oživovali. Nabízí se otázka, je-li to vůbec možné? Jak může být hrob prázdný? Byl pohřben někde jinde? Nebo se stal spíše legendou, tedy takovou krásnou pohádkou bez reálného základu?

Sláva na výsostech Bohu a lidem na zemi pokoj

Kdo by neznal tato klasická, vánoční slova. Najdeme je snad všude. Na betlémech, na přáničkách, na mnoha vánočních obrazech. Je to tak běžný doplněk vánoční atmosféry, že se stává až nepostřehnutelným, lehce přehlédnutelným. A přitom má pro každého člověka nesmírnou důležitost. Je to veliké poselství přicházejících svátků. Mluví se o slávě a o pokoji, dvou věcech, které zasahují do každého lidského života, mají na něj vliv. Sláva nás provází na každém kroku, stále slyšíme o někom slavném, rádi někoho slavného určitě potkáme. A dost možná i my sami toužíme po slávě. Je to velmi příjemná věc. Ale také náročná a dost dobře neslučitelná s tou druhou věcí, s pokojem. Ten je touhou snad každého srdce. Mít svůj klid, zažívat pokoj, kdo by se tomu bránil? Svět je velice nepokojný. Nejen před Vánoci, nejen ten náš současný. Proto je zřejmé, že pokoj není nic, co by bylo jednoduše k mání. To je snad schůdnější být alespoň chvíli slavný, než mít v srdci skutečný pokoj. Ke slávě stačí kolikrát málo, k pokoji ale ne. Vždyť je toho tolik, co nás znepokojuje. Politika, rodinné finance, vztahy, to vše člověka spíše přivádí do stálého napětí než do stavu opravdového pokoje. Máme tolik problémů, tolik starostí, tolik otázek po tom, co a jak bude? I v církvi jsou tyto otázky čím dál víc aktuální. A člověka příliš nepřivádí k pokoji, když nemá zřejmou a příznivou odpověď.

Napsali o nás ve Zpravodaji města Zábřeh 
(http://www.zabreh.cz/multisites/zabreh/images/stories/zpravodaj/2013/Bulletin_Zabreh_13_18.pdf )

Nového faráře Vlastislava Stejskala slavnostně uvedl do služby senior Moravskoslezského seniorátu Českobratrské církve evangelické f. Lubomír Červenka za účasti zástupců ostatních křesťanských církví, které působí v Zábřehu. Slavnostní instalace se konala 15. září 2013 v evangelickém sborovém domě. Nově instalovanému kazateli popřál úspěch při jeho práci v Zábřehu i starosta města František John.

Po dokončení studia na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a povinné praxi nastoupil Vlastislav Stejskal na místo kazatele v Šternberku, kde působil deset let. Je ženatý a má tři děti, a i proto se těší na práci s dětmi v zábřežském evangelickém farním sboru.

Napsali o nás ve Zpravodaji města Zábřeh (http://www.zabreh.cz/multisites/zabreh/images/stories/zpravodaj/2013/Bulletin_Zabreh_13_13.pdf):

Před devadesáti lety se čtrnáct rodin potomků českých pobělohorských exulantů usadilo v Zábřehu v takzvaném Velkém dvoře. Vrátili se po více než dvousetletém exilu z polského Zelowa, kam se vystěhovali v 17. století kvůli pronásledování pro svou evangelickou víru. Slavnostní připomenutí tohoto návratu se uskutečnilo 9. června nejprve dopoledne při slavnostních bohoslužbách v evangelickém kostele v Hrabové. Při těchto bohoslužbách kázal synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví Joel Ruml. Odpoledne následovaly vzpomínky a přednášky v evangelickém sborovém domě v Zábřehu. Účastníky pozdravil i starosta František John, který stejně jako Joel Ruml vyzdvihl, že po celou dobu emigrace si české rodiny ucho valy jazyk, tradice i víru.