Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. 1Pt 3:18
Bože můj, Bože můj, proč ji mne opustil? Touto otázkou se Ježíš obrací k Bohu v čase, kdy vrcholí velikonoční události. Jak aktuální může někdy taková otázka být! Nejen pro Ježíše, ale i pro nás. Vždyť se s těmi Ježíšovými slovy můžeme určitě někdy ztotožnit. Přijdou chvíle, kdy se nám zdá, že Bůh je daleko, že nás opustil, že místo radosti svírá naše nitro úzkost. Možná se to snažíme různě přemáhat, ale v posledku naše nitro vyšle tuto otázku po Bohu. Otázku, která zní někdy vyčítavě, ale může být i hlubokým vyjádřením pocitu samoty a odloučení, které člověk prožívá.
Jak ostře taková otázka odporuje tomu, co si s Velikonocemi běžně člověk spojí. Vždyť tento svátek má být oslavou života, radostí z jeho nového zrození. Proto zdobíme vajíčka veselými barvami, proto se proháníme s tatarem, abychom nějaké té děvčici ubrali pár let. Přichází přeci jaro a to je důvod k radosti, nikoliv k úvahám o opuštěnosti Bohem. Jakoby se tu tak trochu míjely dva různé světy. Jeden se raduje a oslavuje nové zrození, oslavuje konec zimy a její neblahé moci. Druhý se spíše noří do chmurných myšlenek, nedokáže vidět krásu probouzejícího se jara. Není to škoda, není to podivné?