Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Ale Marie to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Lk 2,15-20
Milé sestry, milí bratři, každý rok se to opakuje. Listí zlátne, dny se krátí, venku tu a tam zafouká, zasněží, všude je spousta bláta. Podzim přišel a s ním i čas očekávání, čas Adventu a Vánoc. Říkáme a nich, že jsou časem pokoje a klidu. Jako malý jsem měl velice rád takové obrázky, jaké kreslil Josef Lada. Úplně z nich vyzařoval takový ten idylický obraz zimy a času vánočního. Byla to krása, když jsem na štědrý večer vyšel na zahradu a všude byl takový krásný klid. Nebyla ale zase úplně tma, protože na zemi ležel sníh a jeho záře prosvětlovala onen tmavý večer. Když jsem pak později na Štědrý večer vyrážel do města do kostela, těšil jsem se na ono ztichlé pole zalité onou zvláštní září sněhu. Když jsem mezi ta pole dorazil, pole nebylo zalito žádnou září, bylo tmavé, protože ten rok nenapadl na vánoce sníh. Navíc se nedalo mluvit ani o klidné vánoční noci. Vždyť nedaleko vedla dálnice, kde i v tuto dobu byl provoz a ve městě samotném tomu nebylo jinak. Všude se pohybovali lidé a auta. Klid a mír zaplavil obývací pokoje domů a bytů, po skončení oné posvátné chvíle dárků pak ale nastal opět normální provoz. Jak mnoho se ta realita lišila od mých idylických obrázků. Žádná tichá noc, žádný výjimečný sváteční klid. Prostě den skoro jako každý jiný. Tomu se říká návrat do reality. Ostatně, co jiného by se mělo dít? Svět je stále reálný, ať si připomíná cokoliv, je to svět lidí, kteří i tento den žijí své běžné životy a kromě mnoha pohádek v televizi a křičících reklam v obchodech nic zvláštního nevnímají.
