Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských  zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení."

Evangelium podle Lukáše 2, 10-14

Milý přátelé v Kristu,

je adventní čas a my se připravujeme na Vánoce. Každý se připravuje, jak mu je vlastní, jak mu dovolí jeho možnosti.

Těšíte se na Vánoce? Já ano. Na setkání s rodinou, na dárky, na vůni jehličí a cukroví, na vánoční hudbu. Těším se na Vás a na bohoslužby, které budeme společně slavit. Znovu nám všem zazní ona radostná zvěst andělů, že se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. A že to je proto, že nás Bůh má rád. Máme tuto radostnou zvěst slyšet., smíme ji přijmout do svých srdcí. Smí se zabydlet v našich životech.

            Na začátku dnešního příběhu je strach. Učedníci se bojí a ze strachu se zavřou před okolním světem. V Bibli se píše o spoustě věcí a mnohým přes propast času vůbec nerozumíme. Když však Bible hovoří o strachu, dobře víme, o čem je řeč. Se strachem se potýká každý z nás. Strach nepatří jenom do dětství. I velcí lidé mají své obavy. Jako dospělí, velcí lidé máme také přiměřeně velké a dospělé strachy. Učedníci se báli svého okolí. Báli se většinové společnosti, neboť oni se uprostřed většiny hlásili k menšinovému názoru. Hlásili se ke Kristu Ježíši, který byl před pár dny zatčen a coby buřič a rouhač popraven. Žádný div, že v učednících hlodá strach. Právem se bojí. Bojí se o sebe. Co když si na ně vrchnost došlápne? Co když po nich začne pátrat, co když i je obviní z veřejného pobuřování a požene je před soud? Vždyť apoštola Petra už třikrát málem odhalili, ale on se ještě stačil tak tak vylhat.

            Když nastal den čtyřicátý, zpívali jsme nyní. Sestry a bratři, dnes je ten 40. den od velikonoční neděle. Prvního dne po sobotě vstal Kristus z mrtvých. Co se dělo pak, je obestřeno tak trochu mlhou. Podle shodného svědectví evangelií se Ježíš sice svým přátelům a příznivcům ukazuje, to ano, ale příliš času s nimi nestráví. Spíše jenom přijde, zjeví se, a pak hned zase odejde. Magdalská Marie u prázdného hrobu považuje vzkříšeného Ježíše za zahradníka. Učedníci putující do Emauz napřed Ježíše vůbec nepoznají, popisují mu, co se v Jeruzalémě stalo, a až teprve při společné večeři spatří v neznámém svého Pána. Apoštol Tomáš nevěří svým uším, když mu ostatní apoštolové vyprávějí o setkání s Ježíšem. Apoštol Tomáš nevěří svým očím, když potom uvidí živého Ježíše přímo před sebou. Chce si sáhnout na rány, ale nesáhne si. Zase všechno běží jinak. Tam, kam přichází vzkříšený Kristus, věci nabývají jiný spád. Odvíjejí se podle scénáře, který nepíšeme my lidé, nýbrž podle scénáře, jaký píše Bůh.

            Sestry a bratři, když stojíte před nádherně vzrostlým stromem, je těžké, ba je dokonce nemožné představit si jeho kořeny. Ano, víme zcela jistě, že strom pod zemí nějaké kořeny ukrývá, ale jejich dosah a rozsah si neumíme představit. Ovšem ty kořeny tam jsou. A jsou důležité, neboť jimi proudí živiny vzhůru do větví a dál do listů. Podobně se můžeme ptát na strom křesťanské víry. Známe křesťanství rozvětvené do mnoha podob, nejnápadněji se rozdíl projevuje na různých církvích. Každá církev je jiná, a nejen to, každý sbor a každý křesťan je trochu jiný. Pod zemí jsou však společné kořeny, z nichž jsme vyšli. Jaké jsou kořeny křesťanství? Víme o nich vůbec? Tušíme, kudy všudy k nám proudí živiny?