Sestry a bratři, každoročně si touto dobou kolem svatodušních svátků říkám, zdalipak máme ještě co slavit. Seslání svatého Ducha, dar Ducha Božího si připomínáme padesát dní po velikonocích. Znamená to pro nás ještě něco? Víme, čím jsme vlastně byli obdarování? Je to ještě vůbec náš svátek? V knize Skutků apoštolských čteme o prvních učednících, jak velikým přelomem pro ně byly letnice. Hlouček Ježíšových příznivců najednou naplnila radost, odvaha a výřečnost. Směle se pustili do hlásání Ježíše Nazaretského (toho popraveného) jako Mesiáše, jako pravé cesty k Bohu. Ta nová chuť a síla nepocházela z učedníků – to byl ten nový, převratný Duch, který se do nich opřel a rozvanul je do všech světa stran, aby až do samého konce země zaznělo evangelium. Stále znovu žasnu nad rozmachem, s nímž nepatrná hrstka zapálených jedinců zásadně proměnila tvář světa. Sotva by to zmohli bez mimořádného, svatého Ducha Božího. Proto se zrodila slavnost na památku jeho seslání.
Ale je to ještě vůbec náš svátek? Není to jen připomínka dávné historie? V prvním čtení jsme slyšeli o ohnivých jazycích, které zaplanuly nad hlavami učedníků coby viditelné znamení přítomnosti Boží. Dnes se jim nemůžeme rovnat. Nad našimi hlavami nic neplane, ani si nepřipadáme nijak zapáleně. My a hořet? – říkáme si. A dále si říkáme, že jsme jen obyčejní lidé s obyčejnými schopnostmi v obyčejné, malé obci. Chybí nám letniční rozjezd apoštolů, nejsme nastartováni jako oni. Postrádáme jasný podnět vyrazit a jít k bezvěrcům. A přítomnost Boží v našich shromážděních také není obzvlášť znatelná. Naše společenství moc neroste, natož aby založilo další společenství někde v sousedství, jak tomu bylo v prvokřesťanských dobách. Pokaždé se během svatodušních svátků ptám, kam se v naší církvi poděl svatý Duch. V porovnání s mladou církví se při nás toho tolik neděje. Neodvanul Boží Duch někam zcela jinam? Nepropadli jsme se do bezduchosti, která jen křečovitě oprašuje tradice, ale nemá žádnou duchovní sílu cokoliv kloudného udělat? Máme my vlastně ještě co slavit v neděli svatého Ducha.
Je zvláštní čtení o prvních letnicích mezi křesťany v jeruzalémském sboru. Zneklidňující čtení. Vždyť my jsme úplně jiní! Takto se při nás Boží Duch neprojevuje! Můžeme se tedy dovolávat téhož ducha, jako měli oni? Jsem přesvědčený, že ano. Ona se totiž naše doba liší od biblických časů a tudíž i působení Ducha je nutně odlišné. Co se tenkrát jevilo jako veliká proměna, jako obrovský převrat, to může mít dnes celkem nenápadnou podobu. Když postavíte dům na holé pláni, je to také veliká proměna. Už samotná hrubá stavba napovídá, že se zde chystá něco významného. Kde se ještě před pár týdny zelenal trávník, náhle se rýsuje nová budova. To je kontrast! – Nádherný, nepřehlédnutelný, kontrast na první pohled zřejmý. Stejně jako o letnicích. Tenkrát se začala stavba církve. Základy už byly připraveny od Ježíše. Velice rychle se pak vybudovaly hlavní zdi a vztyčila střecha. (To jest křesťanské společenství a bohoslužba.) Kde ještě před pár týdny nebylo nic, jen holá duchovní planina, tam se vynořil nový život. Ještě před pár týdny nic nenasvědčovalo tomu, že se objeví nový a bezpečný příbytek, v němž je místo pro každého. Ještě před pár týdny byl kazatel Božího království Ježíš popraven a byl pohřben jako všichni smrtelníci. Ještě před pár týdny ve velikonoční neděli nebylo jasné, co bude dál. Hrob byl sice překvapivě prázdný, avšak ženy-učednice, které jej spatřily jako první, nikomu ze strachu nic nepověděly. Zpráva o vzkříšení se předával pokoutně. Mohla stát jen jakýmsi tajemstvím kroužku zasvěcenců. Jakousi tajemnou naukou, která se předává pouze vyvoleným.
Učedníci nebyli ihned po velikonocích rozhodnými křesťany. Byli jen zaraženými svědky, jak byl oblíbený Ježíš napřed umučen a pak vzkříšen. Takový životní zvrat nelze lehce strávit. Učedníci váhali, co si s tím počít. Tápali, jak pojmout protichůdné události, které zažil jejich Mistr: Sláva a ponížení, utrpení a vzkříšení, samota a setkání. Co s tím? Máme si to nechat pro sebe a založit do své soukromé sbírky zážitků jako zvláštní osobní zkušenost? Anebo s tím máme jít ven a máme se namáhat a lopotit a snažit se druhým vysvětlit, co se stalo? Máme se pokoušet tlumočit, že Ježíšova cesta není obrazem krachu, nýbrž že je příslibem nového života, který ani smrt nezničí? Mlčet nebo hovořit, mluvit k některým vybraným nebo mluvit ke všem? Učedníci nevědí kudy dál. To je ta nehostinná duchovní planina.
A pak přijdou letnice. Do jejich nerozhodnosti, do jejich zamlklosti vtrhne Duch svatý. Učedníci poznají, že mají mluvit, a poznají, jak mají mluvit. Stavba začíná růst. Kontrast vůči předcházející prázdnotě je čím dál větší. Začalo se z ničeho, první kroky jsou proto velmi nápadné. Dřívější planina je stále ještě v paměti, rozdíl oproti nedávnému dřívějšku však už bije do očí. Jinými slovy: Duch Boží mocně působí. On umí začít od nuly.
Sestry a bratři, my si ten počátek z ničeho nedokážeme ani pořádně představit. Nula dělala lidem odedávna problémy. I matematikům. Nač mít zvláštní číslici pro nic? Proč se snažit vyjádřit prázdno. K čemu popisovat nicotu? Ale pak se s nulou ve středověku začalo pracovat a matematika prudce poskočila kupředu. Kde bychom dnes byli bez nuly? Ono se někdy zkrátka hodí zamyslet se nad prázdnotou, nad tím, co „je nic“, co je nicotné, mizivé, bezobsažné. V souvislosti dnešní neděle, kdy slavíme přítomnost Božího Ducha, nahlédněme do časů, kdy svatý Duch byl nepřítomný. Kdy jej nebylo běžně mezi lidmi. Kdy ho výjimečně v sobě měl jen někdo a třeba jenom na čas. A ostatní žili bez zvláštního nadšení pro Boha.
Ve 4. knize Mojžíšově se líčí napjatá situace. Izraelci začali reptat. Stěžovali si na svůj život. Prý se jim nyní žije těžce, prý se dřív v Egyptě měli lépe. Prý měli hrnce plné masa a kopy zeleniny. A ryby ty byly docela zadarmo. „Mojžíši, jsme celí seschlí. Chceme maso. Kdo nám dá najíst masa?“ (4) Remcání a brblání, nespokojené fňukání, že život stále ještě není to, co by mohl být. Tohle je ta duchovní prázdnota. Úroveň ducha je na nule. Zamrzá. Duchovní náboj je nicotný. Lidem Boží pokrm nestačí, masíčka se jim zachtělo. Izraelský lid se zaobírá přízemnostmi. Schází mu Duch, který by je nesl. Který by pozvednul jejich sklíčeného ducha. Který by je povzbudil a dodal novou chuť jít Boží cestou. Jediný Mojžíš se ještě drží. Má v sobě ještě sílu, jeho ducha dosud pohánění Boží duch. Ale i na něj už toho je přespříliš. Sám má vést a přesvědčit otrávený lid. Sám má bojovat s bezduchostí. Jeden proti tisícům. To je těžký úkol, až by Mojžíš nejraději utekl. Hospodine, proč jsi na mě vložil všechen tento lid jako břímě? (11) Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. (13n)
Vyvolený izraelský lid ovšem nemá zahynout v pustině. Nemá se stát bezduchou masou, kde si každý dělá pouze, co chce. Ten lid má putovat Boží cestou a doputovat do Boží země. Když už mu elán nestačí a duch umdlévá, je třeba mu pomoci. Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Shromažď mi sedmdesát mužů izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. (16n) A stalo se tak. Mojžíš získal sedmdesát pomocníků, kteří jako on dovedli vést a přesvědčovat lidi. Promlouvali slovo Boží a tak povzbuzovali posluchače k další cestě. Po čase sice umlkli, ale jak víte, Izraelci došli k svému cíli. Odrazili se ode dna. Duch k nim přivanul novou sílu. Už nebyli na nule, dokázali opět jít. Místo smrti život.
Slavíme dnes seslání Božího Ducha. My už nikdy nezažijeme svět v předletniční podobě. Neuvidíme tu kontrastní proměnu. Hrubá stavba církve už dávno stojí. Už s tou započatou stavbou počítáme, pracujeme na ní. Naše současné dílo tedy není tak viditelné jako dílo prvních křesťanů. Podobně jako u domu – vnitřní příčky, omítky, výmalba, půdní vestavba, to vše je zvenku sotva rozpoznatelné. A přece i to je výsledek poctivého úsilí. Také v nás a při nás, bratři a sestry, působí Duch svatý. Akorát že my už nezačínáme od nuly. Obtížně si představujeme, jak pustý by byl život bez svatého Božího vanutí. Bible nám ale ukazuje, jak taková duchovní poušť vypadá. Když lidé ztrácejí sílu a chuť žít, když jsou otrávení dlouhou cestou a ohlížejí se dozadu za minulostí, lživě přetřenou na růžovo. Duch je na bodě mrazu, když lidé remcají, brblají a fňukají nad životem, že stále není, jak si vysnili. Že to není váš případ? Že takoví nejste? Že vy se radujete z každého darovaného dne a chválíte štědrého dárce. Že věříte nebeskému Otci, který váš život zachová? To je dobře. Už nejste duchaprázdní. Máte v sobě toho nového Ducha, máte Ježíšova Ducha, Ducha svatého. A já vám blahopřeji, neboť dnes je také váš svátek. Amen.
Skutky 2,1-12 118, 675, 256, 381 Jan 14,24-27
Kázání na slavnost seslání svatého Ducha 2007.
| < Předchozí | Další > |
|---|
