Sestry a bratři, po čase se k našim uším opět dostává kousíček z Ježíšovi modlitby za učedníky. A opět je to kousíček nesmírně hluboký, vydatný, podnětný. Kristus se jako dobrý pastýř stará o své stádo, přimlouvá se za ně a v modlitbě pamatuje na různá zákoutí života. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já. (24)
Být tam, kde přebývá Ježíš. Zvláštní prosba při pohledu do kalendáře. Církevního kalendáře podotýkám, neboť z běžných občanských kalendářů dnešní svátek Kristova nanebevstoupení úplně vymizel. Pro nekřesťany je tento svátek naprosto nesrozumitelný. Když nastal den čtyřicátý, náš Pán měl být v nebe vzatý, (EZ 352) zpívali jsme před chvílí starou biblickou píseň. Kristus vystoupil do nebe, byl vzat na nebesa, vyznáváme jako křesťané. Ovšem ani my si za touto výpovědí nedokážeme představit nic pořádného. Kde je to nebe, kde kraluje Bůh? Kde je náš vzkříšený Pán? Kam vlastně odešel, odkud vládne svou pravdou? A také, kde máme my být společně s ním podle prosby „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já“?
Celé dlouhé generace křesťanů to měly poměrně jednoduché. Vůbec si nelámali hlavu s přesnou Ježíšovou adresou. Byl prostě nahoře. Svět v jejich představách vypadl zcela jinak, nežli ho známe my. Země byla placatá, obklopená kruhovým mořem, nad tím vším se klenula nebesa. Nebeská báň se také někdy říká, což je nesmírně výstižné označení. Svět byl ohraničen, byl zakončen kulatou klenbou, asi jako jsou věže pravoslavných kostelů zakončeny baňatou kopulí. Dole je to pro lidi, nahoře už ne. Tam začíná jiná oblast, tam sídlí Stvořitel a jeho dvořanstvo. Když tedy naši předkové mluvili o Kristově nanebevstoupení, věděli jasně o čem mluví. Nejprve Boží Syn zde dole na zemi vyřídil Boží vůli, uvedl ji ve známost tím, že rozesel slova evangelia. Za svou dobrou činnost mezi zlými lidmi zaplatil životem. Ovšem život – život věčný – mu byl odměnou. Milující Otec jej odměnil novým životem a vysvobodil jej z hrobu. A pak, když se udály tyto podivuhodné věci, oslavený Pán vystoupil na nebesa. Vrátil se do otcova paláce, usednul na nejčestnější místo napravo vladařského trůnu. A nyní vládne. Aj, Pán kraluje… (EZ 354) Pán Ježíš prostě jen z venkova přešel do hlavního sídla, z odlehlých částí se vrátil do samotného srdce Boží říše. Asi jako když se panovník vydal do odlehlých končin, vykonal tam svůj záměr, napravil tamější nepořádky a pak slavně vystoupal zpět na svůj hrad. Takhle nějak si to dřívější křesťané představovali. Ježíš pro ně nebyl daleko, byl na dohled, hned za hradbou nebeské modři začínal jeho palác. Odešel nahoru do vyšších míst. Tohle dávní lidé znali: že se z podhradí stoupá po strmých schodech vzhůru k paláci, v němž se uprostřed na vyvýšeném místě nachází trůn. Celá říše jako kdyby byla pod ním. Pod jeho vládou. On je nahoře a my dole.
S jednoduchou představou kosmu se lidé moderní doby museli rozloučit. Naše znalosti jsou mnohem pestřejší a plastičtější. Země je kulatá a slunce s hvězdami nejsou světýlka, která se posunují po nebeské střeše. Jsou to velikánská tělesa vzdálená milióny a miliardy kilometrů. Hranici světa si už nikdo nedovede představit, neboť v místech, kde by měl vesmír končit, tam vlastně teprve vzniká. Tuze velmi zesložitěl obraz světa. A my křesťané přesto dál vyznáváme, že Pán Ježíš Kristus vstoupil do nebe. Kde tedy vlastně je? Kam vystoupil? Je nám skutečně blízko, jak slíbil? A aby těch nezodpovězených otázek nebylo málo, vynořuje se další: Kam máme Krista následovat? Vždyť přeci právě za nás se modlil: Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já.
Být tam, kde přebývá Ježíš. Pro nás už to – na rozdíl od dřívějších pokolení – neznamená pobyt mezi dvořany v nebeském paláci. Takové místo ve vesmíru zkrátka není. Musí být někde jinde. Naše představy času a prostoru nestačí. (Ostatně ve vědě se dnes objevuje myšlenka, že kromě našeho, nám známého světa existují další, zcela odlišné světy, kde platí úplně jiné fyzikální zákony pro úplně jiné částice.) A ty všechny spadají – jak věříme – pod jedinou Stvořitelovu vládu. Když se mne zeptáte, kam čtyřicet dní po velikonocích odešel Kristus, upřímně řeknu, že nevím. Vím ale, že Kristovo evangelium platí pro všechen svět, pro všechny světy. Ježíšova sláva není založena na mimořádných výkonech jako u sportovců. Ježíšova sláva není založena ani na zvláštních schopnostech jako u nadaných umělců. Ježíšova sláva není dokonce založena ani na výkonu reklamních agentur jako u nenadaných celebrit. Ježíšova sláva vyrůstá z lásky. Obzvláště v Janově evangeliu se hodně píše o slávě ve spojení s láskou. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn plný lásky a pravdy, uvádí evangelista na úvod svého spisu. (1,14) Rovněž zde, ve velekněžské modlitbě za učedníky, se ozývá totéž: Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval již před založením světa. (24)
Kdo Ježíše následuje, ten nedojde na nějaké určité místo ve vesmíru. Kdo jde za Ježíšem, spatří jeho slávu. Třeba dnes, třeba tady. Stačí pochopit, co se odehrává mezi Bohem a Ježíšem. Ty jsi mne poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (23) Otec miluje svého Syna, v lásce mu dal životní poslání, v lásce mu vynahradil obětovaný život, když ho vzkřísil z mrtvých. Na Ježíšovi vidíme, co je sláva: přijmout život od Boha, dbát na jeho vůli, v lásce k bližním život nasadit v důvěře, že milující Bůh vynaloženou lásku ocení.
Větu „Kristus vstoupil do nebe“ snad smíme přeložit vyznáním, že náš Pán Ježíš je nyní v lásce Boží. Nehledejte to místo ve vesmíru v dosahu dalekohledů či astrofyzikálních výpočtů. Láska Boží není na jediném místě. V tom byli naši předkové nepřesní, když se domnívali, že Bůh se svou láskou může sedět vladařsky na trůnu v nebeském paláci. Nemůže, nevejde se tam. Žádné místo na světě Boží lásku nepojme, podobně jako žádný obraz nepojme celou skutečnost. Ve světě se na různých místech Boží láska jen zrcadlí, odráží se jako slunce na hladině. Když vodu vypustíte a zrcadlo rozbijete, odraz zmizí. Slunce však svítit nepřestane, bylo zde dřív než veškerá zrcadla. Také láska zde byla nezávisle a dřív než veškerý svět. Bůh je láska. Nepřeslechněme, co Ježíš říká v modlitbě Otci: Tys mne miloval již před založením světa. Ještě nebyl svět světem a Bůh už miloval svého Syna. Fyzika říká, že na počátku byl velký třesk. Křesťané vyznávají, že na počátku byla velká láska. To kvůli svému milovanému Synu Otec stvořil svět, aby v něm bylo hlásáno evangelium a my, lidé, abychom uvěřili jeho Původci. Bůh stvořil svět, abychom v něm čerpali radost, naději a odpuštění přímo od Božího Syna. Abychom také my zakusili, co znamená být milován. Abychom poznali, že sláva spočívá v lásce přijímané a rozdávané.
Čtyřicátého dne po velikonocích Kristus odešel z našeho dohledu. Vstoupil do nebe, říká starodávné vyznání. Přebývá tam, odkud vzešel a je spravován celý svět – přebývá v lásce Boží. Takhle si to dávné vyznání překládám já do srozumitelné řeči moderního člověka. Ježíš Kristus není daleko, je všem lidem stejně blízko. Je u pramene života a rozdává z něj každému, kdo má zájem. Je pravou rukou Boží; co Otec stvořil, on zachraňuje před zkázou. A zde se klidně můžeme vrátit k obvyklému obrazu vladaře: Nikdo není vyňat z Kristovy pravomoci, on miloval všechny a jeho přikázání lásky se tedy také vztahuje na všechny.
Ježíšova velekněžská modlitba se někdy označuje jako modlitba za jednotu křesťanů a bývá zmiňována při různých ekumenických událostech. Častokrát nad ní z rozdělených církví zazní povzdech. Ach, kéž bychom byli jednotnější, snad by nám lidé více věřili. Aby rozkol byl překonán, vytvářejí se na různých úrovních mezicírkevní projekty, vznikají charty a prohlášení, pořádají se společné slavnosti, pěstuje se církevní diplomacie. Jenže to všechno zdaleka nestačí. Ježíš prosí, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mne poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty. Jednota církve není výtvorem ani hodnostářů, ani aktivních laiků. Jednota je darem Božím. Ježíš Kristus vstoupil do nebe a sedí po Boží pravici, aby bylo zřejmé, že všichni podléhají jeho vládě. Kdo řeší věci bez lásky, ten nekoná královskou vůli. Ježíš Kristus vstoupil do lásky Boží, abychom jej tam následovali. Abychom u Boha odkoukali jeho lásku a lásku pak abychom měli navzájem i mezi sebou. Amen.
Skutky 1,1-3.8-11 352; 353; 699 1. Královská 8,26-28
Kázání na slavnost Kristova nanebevstoupení ve čtvrtek 17. května 2007.
| < Předchozí | Další > |
|---|
