Když si koupíte nový elektrospotřebič, tak spolu s ním v krabici naleznete přiložený návod k použití. Když dostanete novou knihu, naleznete na přebalu pár řádků o jejím obsahu a o autorovi, abyste už před čtením věděli, do jaké oblasti knížku zařadit. Teprve ten, kdo zná správné souvislosti, bude mít z novinky pořádný užitek. To platí jak o literatuře, tak o technice. Něco podobného, sestry a bratři, uznával i samotný Ježíš. Náš Mistr a Pán své žáky naučil novou modlitbu; my jí od těch dob říkáme Pánova modlitba neboli postaru modlitba Páně. A také k ní připojil jakýsi návod k použití. Jak s modlitbou zacházet, abychom ji plně využili. Jak zacházet s modlitbou, abychom ji neponičili, naopak abychom ji rozvinuli do nejširších možných souvislostí.
Co se tedy z onoho návodu na použití modlitby dovídáme? Překvapivě v něm schází zmínka, v jaké pozici či poloze se má člověk modlit. Má stát nebo sedět, má klečet či snad provádět opakované úklony? Má ruce sepnout takhle nebo takhle, anebo je má rovnou pozvednout? A má se člověk modlit potichu nebo nahlas? Ráno, večer? Těžko říci, která možnost je lepší. Návod nezmiňuje, jak má modlitba vypadat navenek. Ono je totiž jedno, jak si modlení zařídíme. Co je nám pohodlné, jaká řeč těla je podle nás výmluvná. O tom se v návodu nemluví, to je pouze na našem uvážení. Důležité však je, abychom se vůbec modlili a modlili se upřímně.
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí ve shromaždištích a na nárožích, aby byli lidem na očích. (5) Inu, časy se mění a s nimi se proměňují též lidské slabosti a zkraty. Být při modlitbě viděn patřilo kdysi k dobrému tónu. Být spatřen a obdivován za vroucí zápal, za intenzivní pohroužení, které si nevšímá rozptylujícího okolí. Být považován za zbožného a oddaného věřícího se zkrátka nosilo, frčelo v dobách Ježíšových. (Alespoň v určitých společenských kruzích.) Nic proti zbožnosti, ovšem musí vyrůstat ze správných kořenů. Pán Ježíš jasně říká, že modlitba není důkazem zbožnosti. Krásnou modlitbu dokáže odříkat i člověk zcela bezbožný a naopak člověk hluboce věřící se může modlit naprosto nenápadně. Modlitba není důkazem zbožnosti. Jako spoustu jiných věcí lze i zbožnost hrát. Přehrávat vymyšlenou roli, aby se bylo nač dívat, aby bylo zač sklízet potlesk. V Kristově návodu k modlitbě se píše: Nebuďte jako pokrytci. Pokrytci jsou lidé s maskou. Nasazují své tváři jiný, nevlastní výraz. Výraz, který vůbec nijak nesouvisí se skutečným stavem jejich ducha. Pokrytci pokrývají svůj obličej výrazem, který jim osobně nepřísluší. Asi jako když si antičtí herci přikládali před tvář masku, aby zdůraznili hranou roli. Masky patří do divadla anebo na karneval, nikoliv do běžného života. Pokrytectví je pouze neustálá hra na něco, je to jen jako, není to doopravdy. Kristus nás vybízí: Když se modlíte, nedělejte to jen jako. Modlete se opravdově. Kvůli Bohu, ne kvůli lidem. Modlitba je řečí srdce a běda tomu, kdo z ní udělá pouhou masku. Pak promlouvá jen škraboška. Srdce zůstane stranou, němé. Nevznikne vztah k Bohu, vznikne jen přetvářka. Amen, amen pravím vám, už mají svou odměnu. Jejich hra před lidmi je jim odměnou, u Boha však nic nemají.
Jak jsem řekl, časy se mění a s nimi i lidské důrazy. Dnes už si málokdo veřejně hraje na zbožnost. Zato jsme svědky jinačích her – na spořádanou rodinu, her na šťastný život. Často se hraje na neúplatnost, na poctivost. Ovšem leckdy jsou tyhle role jen maskou nasazenou na bytostně zcela jiného člověka. Snaha jevit se navenek jinak. Lépe, než jaká je skutečnost. Hodně příkladů přetvářky bychom našli a hodně dlouho bychom se nad nimi mohli pohoršovat. Nicméně my dnes z evangelia slyšíme o modlitbě. A poselství je jednoznačné: Nebuďte jako ti, kdo vystavují svou zbožnost na odiv. Ani modlitba, ani půst či milodary nejsou určeny k obdivování. Jsou přece předně určeny Pánu Bohu. Na to si dejte specielně vy v církvi pozor! Je snadné odsunout Stvořitele do druhé řady, udělat si z něj pouhý nástroj k oslavě svého vlastního jména. Nebezpečí, jež stále hrozí. Faráři, presbyteři, církevní pracovníci, kteří občas sice řeční o Bohu, ale nemyslí na něj. Starají se o líbivost slov. Starají se o velkolepost projektů. Hlavně zaujmout a okouzlit posluchače. Využít Boha jen k tomu, abych ukázal, jaký jsem výřečný, dovedný a schopný. Proto mladí bohoslovci slýchají od svých učitelů, ať nepodléhají přílišnému estétství. Cílem není kázání vyšperkovat a bohoslužby učinit zábavnými od začátku až do konce. Cílem je mluvit k Bohu a o Bohu opravdově, zaujatě, bez přetvářky.
Dostáváme se ke druhému bodu Ježíšova modlitebního návodu. Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. (7) Když modlitba, tak s nějakým obsahem. Nikoliv naprázdno. Smyslem modlitby není zahrnout Boha tisícerými velebnými slůvky. V modlitbě nemám přetřásat tamten problém a tamten úspěch, v modlitbě mám Pánu Bohu především odevzdat sám sebe. Svěřit se mu docela, vložit se úplně do jeho rukou. To lze jen tehdy, když nad modlitbou pořádně přemýšlíme. Když nasazujeme svůj rozum. Když zkoumáme, co jsme zač my lidé, kteří se odvažujeme mluvit s Tvůrcem vesmíru a Králem věků. (Vzpomeňte na důmyslnost Mojžíšovu v prvním čtení.) Děsí mne obrázky ze zemí, kde buddhističtí věřící roztáčejí mlýnky popsané nábožnými slovy. Modlitební mlýnky jim říkají, ovšem s modlitbou v Ježíšově náročném pojetí nemají zhola nic společného. Jenže nemusíme chodit daleko na východ. Také v křesťanstvu existují formy modliteb, kdy se slova a věty navlékají za sebe jako korále na šňůrku. Odříkává se dokola stále totéž a prý se při tom rozjímá. Myslím teď na pověstný katolický růženec, kdy se otčenáše střídají se Zdrávas Maria. Je hořké, že kupení slov postihlo právě modlitbu Páně, když zrovna v souvislosti s ní nás Pán varoval před hromaděním slov… (Pohanství v nás má pořádně tuhý kořínek.)
Ale abych se nenavážel jen do cizích. My evangelíci sice používáme Pánovu modlitbu celkem střídmě, avšak ruku na srdce, sestry a bratři, jsme vždy plně soustředěni na to, co říkáme? Vždyť ta slova známe nazpaměť (doslova jako otčenáš je známe), doma či v kostele modlitbu odrecitujeme bez větší námahy, a myšlenky nám klidně poletují kdovíkde. Prázdná slova, zbytečná slova. Při modlitbě nezáleží na tom, jaká slova vypravíme z úst. Nestačí odříkat určité věty. Naše modlitby musí mít obsah; mé odevzdání, má upřímnost a opravdovost musí být jejich obsahem. Skoro bych řekl, že modlitba bez námahy ducha přestává být modlitbou. Nemám vůbec nikomu za zlé, když se k modlitbě Páně chová zdrženlivě a ve shromáždění se k ní hlasitě nepřipojuje. Každá modlitba je tuhý zápas s námi samými, abychom Bohu říkali pravdu. Nežli lhát či mluvit naprázdno je lepší mlčet.
A ještě jeden bod obsahuje Spasitelův návod k modlitbě. Celkově třetí v pořadí. Pán Ježíš předá učedníkům slova modlitby, nám tak dobře známé. Ani však neřekne amen, ihned pokračuje dále a jedním dechem dodává: Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (14n) Modlitba a hned vedle odpuštění. (Amen k modlitbě!) Kdo by to byl řekl? Snad bychom vedle modlitby čekali příslib nějakých povznášejících zážitků, mystických zkušeností a vhledů do Božích plánu. Nic takového nám Kristus ani náznakem nenabízí. Kristus nás učí obracet se na Boha a okamžitě zmiňuje lidi. Bůh a člověk, to nejde odtrhnout. Však také největší přikázání se podle Ježíše skládá ze dvou částí – z lásky k Hospodinu a z lásky k bližnímu. Kdo chce pěstovat dobrý vztah k Bohu, musí souběžně pěstovat dobrý vztah k lidem. Nestačí jen prosit o odpuštění vlastních vin, je třeba promíjet viny všem v okolí. Kdo pro sebe žádá odpuštění, musí sám do světa odpouštění vstoupit. A tak je tomu s každou prosbou. Ke každé prosbě je nezbytné připojit vlastní úsilí, jak jen je to možné. Zapojit se do toho, zač se modlím. Vlastním životem posvěcovat Boží jméno, konat jeho vůli, šířit jeho království, sdílet chléb s potřebnými a odstraňovat zlo. Pokud všechny tyhle důrazy mi budou vzdáleny a budou mimo můj životní obzor, pokud mi budou cizí, pak nikdy ve svém životě neuvidím, nezakusím, jak nebeský Otec vyslýchá naše prosby.
Sestry a bratři, Pán Ježíš daroval svým učedníkům a učednicím nejen znění modlitby, ale i způsob jak se modlit. Modlit se bez okázalých slov, modlit se s nekončící snahou, převést své prosby z úst do rukou. Kéž v tomto jeho Duchu na modlitbách vytrváme. Amen.
Exodus 32,7-14 95,1-3; 213; 180; 483 Koloským 4,2-6
Kázání na 5. neděli po velikonocích 2007.
| < Předchozí | Další > |
|---|
