Na začátku pohádky o Šípkové Růžence stojí nad princezninou kolébkou sudičky. Každá z nich vyhlašuje, jaká ta právě narozená dívenka bude. Jaký bude její život. A podobně se to přihodilo i malému Plaváčkovi, než získal tři zlaté vlasy děda Vševěda. Sestry a bratři, pohádky výstižně zrcadlí velikou lidskou touhu. Odpradávna lidé touží poznat, co lze od života očekávat. Touží poodhalit, co je komu dáno do vínku. Proto si kdysi vybájili představy o sudbách nad kolébkou. Proto i v současnosti tolik lidí zkoumá dráhy hvězd a planet v domnění, že právě tam je vepsán jejich osud.
Máme dnes mezi sebou malou Aničku, která bude zakrátko pokřtěna. Jistě jí všichni do budoucnosti přejeme jen to dobré. Lze však poodhalit něco z toho, co ji čeká a co ji nemine? Jako křesťané nehledáme moudrost v pohádkách, ale v Písmu svatém. Ne v bájesloví, nýbrž v Božím slově. A bible vidí životní výbavu člověka jasně a ostře. Právě jsem přečetl příběh o stvoření. Zaznívá v něm řada důležitých výpovědí o nás lidech. Rozevírají se před námi jako vějíř. Podívejme se na ně.
Předně: člověk vstupuje do života jako tvor Boží. Stvořitel tady prostě lidi chtěl mít a tak si je stvořil. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (26) Tohle je člověku dáno do vínku. Vykročení dítěte do života neurčují ani pohádkové stařeny, ani jakási bezduchá nebeská tělesa. Člověka vysílá do světa Bůh. Vdechl mu svého ducha. Asi jako když se neviditelný vítr opře do plachet lodi a ona se vyrazí na plavbu. Tak neviditelně se opřel Bůh do té hromádky hmoty, oživil ji a uvedl do pohybu. Boží moc nás drží na cestě života. Jsme zde k obrazu Božímu. Taková je základní výpověď o každém z nás. Do vínku je nám dáno, že jsme zde od Boha a pro Boha. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (27)
Nepovím vám, jak přesně člověk vznikl. Nevím, kterak tomu bylo s evolucí, jestli afričtí lidoopi australopitekové opravdu byli našimi předchůdci a zda evropští neandrtálci byli našimi sousedy. Nevím a upřímně řečeno vůbec se tím netrápím. Ostatně ani bible nám podrobně neprozrazuje, jak Stvořitel provedl stvoření. Důležitý a směrodatný je záměr, proč jsme naživu. O něm bible svědčí jednoznačně. Když se podívám na sebe, když se podívám na své bližní, když se podívám na maličké dítě, tak mám vědět, že jeden jako druhý jsme a žijeme kvůli Pánu Bohu. Bez výjimky. On nás chtěl mít živé, on nás chtěl zahrnout do své lásky, a tak tedy jsme zde. Lidé. Tvorové Boží.
A Bůh jim požehnal, je psáno. (28) Stvořitel přeje lidem do života to nejlepší. Skoro bych řekl, že Bůh blahopřeje člověku k životu. Neboť slovíčko požehnání je možné přeložit též jako blahopřání. Přát a poskytnout druhému co nejvíce prostředků k životu. Čili přát blaho, blahopřát. Stvořitelovým záměrem je, ať si svůj život zdárně užijeme, ať z něj máme radost a potěšení. Proto bible tvrdí, že se člověk rodí na svět jako požehnaný. Nepřichází jako trestanec, vyhnaný z blažené vyšší sféry do neblahého hmotného prostředí. Takhle to mnozí vnímali a dosud vnímají. Chybně. Člověk není duše uvězněná v těle. Pobyt na zemi je ten nejvlastnější život, jediný a jedinečný. Žádný jiný nemáme. Právě tento prostor, právě tento čas je nám dán k životu. Není to omyl, není to božské nedopatření, je to Boží požehnání.
Bůh lidem požehnal a řekl také: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.“ (29) Od prvního nadechnutí doprovází člověka Boží péče. Jako pozorná matka nás Stvořitel rozmanitě zahrnuje svou péčí, aniž si to kolikrát uvědomíme. Všechny prostředky k živobytí jsou darem starostlivého nebeského Otce. Čeho třeba, Bůh nám dá, zpíváme u nás doma s kluky před jídlem. Svět je tak vyvážen, abychom v něm nalezli obživu. A je zhoubné tuhle křehkou rovnováhu narušovat.
Bůh lidem požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte ji!“ (28) Člověk Bohem stvořený, požehnaný a zaopatřený dostává úkol. Nemá růst bezcílně jako dříví v lese. Je pověřen podmanit si zemi. Podmaněním se nerozumí pokoření či naprosté vyčerpání přírody. Lidé mají zemi polidštit. Zahrnout ji do lidského světa. Proto slyšíme příkaz: Naplňte zemi. Člověk má proniknout všude. Všechno kolem má pojmout do svého záběru. Navázat vztah mezi sebou a okolím. Nástrojů je dostatek – věda (zkoumá řád), umění (zachycuje krásu), náboženství (sleduje stopy Stvořitelovy), láska k přírodě (uplatňuje citový náboj), okopaný záhonek (ukazuje dobrý výkon), rekreace (nasávání slunce) a cestování (poznávání krajin). S tím úkolem nebudeme nikdy hotovi.
Shrnuto: Věříme, že my lidé nejsme hříčkou náhody. Biblický příběh o stvoření člověka sděluje napříč staletími, co je lidem dáno do vínku. Bůh nás postavil do světa a dává nám své požehnání, svou péči i svůj úkol. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (31) Jsme na světě chtěni. Skutečnost, kterou je nutné zmínit také před dnešním křtem. Znovu si uvědomit, jakého tvora mezi sebou máme. Aničku, to lidské mládě vítáme jako človíčka Božího. Je zde na světě správně. Bůh ji chtěl mít a proto ji stvořil takovou, jaká je. A požehnal ji. A svěřil jí životní úkol A dal jí prostředky k životu. Vskutku dobrý důvod ke slavnosti a díkuvzdání.
Jenže je zde ještě další věc. Dosud jsme nezmínili všechny rozměry lidského života. Kdyby všechno vypadalo pouze tak harmonicky, jak jsem popsal, žili bychom jako – inu jako v ráji. Sami však dobře a především bolestně víte, že lidem – včetně nás – často něco chybí. Běžně se nám nedostává požehnání. Často postrádáme jasný cíl, žijeme beze smyslu, bez vytyčeného Božího úkolu pro nás. A raději už vůbec nemyslíme na to, kolika lidem v cizích zemích chybějí základní životní prostředky: voda, jídlo, léky… Stvoření nám nefunguje tak, jak by mělo. Vloudila se do něj chyba, je nutná náprava. A proto stvoření samo o sobě není důvodem ke křtu. Nekřtíme automaticky všechny malé děti jenom proto, že je Bůh chtěl mít na světě. Vždyť v takovém případě bychom mohli jako na běžícím pásu křtít děti pohanů a ateistů. I ony se přece rodí ze Stvořitelovy velkorysosti.
Avšak křest není pro každého. Svatým křtem nevyjadřujeme, že jsme přišli do světa jako tvorové Boží. Svatým křtem vyjadřujeme, že do světa přišel Ježíš Kristus. Od Krista se odvíjí křesťanská víra. To kvůli Kristu křtíme. On, jednorozený Syn Boží, přišel, aby napravil poškozené stvoření. Aby navrátil každému člověku, co mu odcizil hřích. Přišel udělat něco s neblahou skutečností, že nám tolikrát v životě chybí požehnání, jasný smysl a dostatečná péče. Že častokrát žijeme, jako kdyby Boha nebylo. Právě naše odtrženost, vzdálenost od Stvořitele Ježíšovi vadila. Proto kázal o laskavém Otci, který se ujímá nehodných dětí. (Marnotratných synů a dcer.) Proto Ježíš hlásal, že jsme milováni takoví, jací jsme, navzdory všemu špatnému, co jsme kde provedli. Na pozadí biblického příběhu o stvoření jako křesťané vyznáváme, že Ježíš dovršuje stvoření. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. (J 15,5) Ježíš dává životu novou sílu. Jako míza proudí kmenem stromu až ke konečkům každičké větve, tak proudí skrze Krista nový život ke každému, kdo se k němu připojí. A proto křtíme. Aby už odmala děti srůstali s vinným kmenem, aby čerpali ze stromu života. Aby byly napojeny na Krista.
Sestry a bratři, Pán Bůh mně i vás i malou Aničku stvořil, požehnal, opatřil péčí a vybavil úkolem. A navíc poslal svého Syna, abychom od něj uslyšeli evangelium, dobrou zprávu, když se věci nedaří. Svět byl stvořen dobře. (I viděl Bůh, že je dobré, co stvořil, opakuje se neúnavně jako refrén na začátku bible.) Jenže víme, že svět je pokažený. Pokazilo se mnohé v přírodě, mnohé se pokazilo v mezilidských vztazích, pokazilo se mnoho ve mně samotném. Ježíš zve k nápravě. Oznamuje, že se přiblížilo Boží království, kde vše pokažené bude uvedeno do pořádku. My všichni v Krista pokřtěni se zapojujeme do této nápravy. Spolu s Ježíšem máme završit stvoření a vnést do něj to, co mu tolik schází: lásku, odpuštění a spravedlnost. Amen.
Jan 15,1-8 Písně: 66,1n.7n; 442; 681; 191; 202 1.Janova 5,1-4
Kázání na 3. neděli po velikonocích 2007.
| < Předchozí | Další > |
|---|
