Mojžíš naslouchá radám svého tchána Jitra. Jsem přesvědčený, že zde, uprostřed, v samotném srdci starozákonního příběhu spásy, není zprávička o organizačních opatřeních náhodou. Ona sem patří. Boží lid potřebuje dobré vedení. Fungující, průhledné, jednoduché. Do těch dob řídil všechny záležitosti výlučně sám Mojžíš. Vyučoval lidi a posuzoval sporné případy podle Božích přikázání. Jenže práce přibývá a zkušený, moudrý stařec Jitro radí svému zeťovi: Není to dobrý způsob, jak to děláš. Úplně se vyčerpáš, stejně, jako tento lid, který je s tebou, Je to pro tebe příliš obtížné. Sám to nezvládneš. Poslechni mě, poradím ti a Bůh bude s tebou. (17-19a)
Mojžíšův tchán nebyl Izraelec. Původem byl Midjánec. Midjánský kněz. Ovšem jak je patrno, i z okolí Božího lidu může přijít moudrá rada. Jitro varuje Mojžíše před systémem jednoho muže. Je toho prostě na člověka příliš a nesvědčí to ani společnosti, je nutné se o úkoly podělit s druhými. Tatáž moudrost platí pro vedení země, pro vedení nemocnice nebo pro vedení církve. Dělení souvisí se sdílením. V dělení úkolů spočívá Boží požehnání. Poslechni mě, poradím ti a Bůh bude s tebou.
Máme tady dnes hovořit o službě presbyterů ve sboru a při bohoslužbách. Námět do jisté míry podobný námětu vykládaného biblického oddílu. Vedení sboru Boží cestou není úkolem pro jednotlivce, nýbrž úkolem pro skupinu. Systém jednoho muže, či popř. systém jedné ženy, není správnou variantou pro Boží lid. To je důležitá pravda. (Což podtrhuje její zařazení v bibli – ve váženém sousedství s vysvobozením, s desaterem. To je náramně dobrá adresa!) Já jako farář čtu tento oddíl takhle: odpovědnost za Boží lid je odpovědnost sdílená. A ve správném sdílení spočívá požehnání. Požehnání také pro naše sbory. Tehdy je Bůh při nás.
A teď něco osobního. Jsem pyšný na to, že naše sbory jsou spravovány staršovstvy. Podle mne je právě sborová samospráva základní odlišností evangelíků od katolické a pravoslavné církve. Že uctívají panenku Marii a zástupy svatých bych ještě nějak skousnul jako takovou zvláštnost, jako úlet či libůstku. Neskousnu ale, že v římské farnosti má rozhodující slovo kněz, že ostatním věřícím není přiznána plná zralost a schopnost rozhodovat o cestě Božího lidu. Nanejvýš tak ještě nějaký hlas poradní, ale konečné rozhodování nikoliv. Jsem opravdu rád, že my věříme jinak. Totiž že v každém křesťanovi působí svatý Duch a že vy, presbyteři a presbyterky, jste přijali odpovědnost za církev, neboť při vás je moc Boží neméně než při kazatelích. Stejně smýšlel i Pán Ježíš, když si přibral k evangelizaci učedníky. Potřeboval je. Bez nich by to nezvládnul. A odsud plyne závěr: I kdyby se váš kazatel nebo vaše kazatelka rozkrájeli, nikdy nevyrobí takové bohatství vztahů, jež by vytvořilo živý sbor. Není v lidských silách obsáhnout společenství v jeho rozmanitosti. Na to je nutná skupina. Proto ta rada. Ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou. Jestliže se podle toho zařídíš, budeš moci obstát, až ti Bůh dá další příkazy. Také všechen tento lid dojde na své místo v pokoji. (22n)
Tíhu je nutné rozložit. Jak přesně to zařídíme, je věc druhá. Nikdy však při organizování nesmíme ztratit ze zřetele zmíněný hlavní cíl: Ať Boží lid dojde na své místo k pokoji.
Pane, vytvořil sis uprostřed světa svůj lid. Za to tě chválíme a děkujeme ti, že jsi nás do něj zahrnul. Že také k nám se donesla zpráva Ježíšovi a že zapustila v našem srdci kořeny.
Chválíme tě, že jsi při každém z nás. Že v každém bratru a v každé sestře svatě působí tvůj Duch.
Prosíme, požehnej naše dnešní setkání, ať je zde živé tvé slovo. Ať získáme další trošku moudrosti, jak se starat o naše sbory a jak rozhlašovat tvoji spásu. Prosíme naplň nás radostí, že jsme tady společně jako tvé milované děti, neboť tak tomu chtěl tvůj Syn a náš Pán, Ježíš. Amen.
667 Vítězi k poctě zpívejme, 482 Jak rozkošné a milé
Úvodní kázání na presbyterní konferenci v Šumperku 20. dubna 2007.
| < Předchozí | Další > |
|---|
