Bohoslužby v Hrabové 27.května 2021
Mk 5,21-43
Milé sestry, milí bratři, ve svých životech prožíváme různá trápení. S léty jsme jistě zjistili, že úplně bez problémů se projít nedá. Jsme jako lodě na moři, které vědí, že otázkou není, jestli přijde bouře, ale kdy přijde a jak ji zvládneme. Proto je velice důležité, když víme, že existuje někdo, kdo nám v našich bouřích může být nablízku. Minulou neděli jsme vlastně mohli číst oddíl o tom, že Ježíš umí poručit různým bouřím, vlnám a větru, dokáže nás ochránit před jejich zhoubou. Není tedy divu, že když se ocitá opět na břehu, přichází veliký dav a v něm mnoho těch, kteří hledají jeho pomoc.
V dnešním textu nám evangelista Marek představuje dva takové prosebníky. Už na první pohled je mezi nimi veliký rozdíl. Nejprve přichází Jairos, muž jistě zbožný a vážený, který má na starosti místní synagogu. Přichází veřejně, Ježíši prokazuje božskou úctu, protože ví, že jen někdo, skrze koho působí Boží moc, může zvrátit osud jeho dcery. Obrat, že umírá, se dá vyložit tak, že je na konci, už má konečnou. Nevíme, čím přesně trpěla, text to nerozvíjí. Jen víme, co by ji mohlo pomoci. Ježíš na ní má vložit ruce, aby mohla žít. Je to takový zajímavý detail. Proč vložit ruce? Proč by nestačilo říct slovo, proč by nestačilo se jen dotknout? V našem vnímání má vložení rukou hlubší smysl než jen uzdravující dotyk. Vložení rukou se používá třeba při požehnání. Praotcové si takto předávali Hospodinovo zaslíbení, byli takto povoláváni Boží služebníci. Později se bude tímto způsobem symbolicky předávat dar Ducha, tedy naplnění lidského života. Takže vložení rukou je předání života. Ježíš má té dcerce vlít svůj život, aby se tak její cesta neskončila, ale mohla pokračovat. V této souvislosti je zajímavé, že on to Ježíš nakonec udělá zcela jinak. Jen ji vezme za ruku a vyzve k tomu, aby vstala. I to má svůj význam. Je to forma povolání, znovu uvedení na další cestu. Vstaň a jdi, to slyšel nejeden Boží svědek ve svém životě. Vstát je protipól usednutí. Tedy protipól přirozeného. Rádi bychom se někde usadili, měli místo, na kterém spočineme, užijeme si pokoje. Touhou Božího lidu je to, že bude opět usazen, tedy sedět v zaslíbené zemi. A dost možná je to i forma naší nemoci, která nás přivádí k tomu, že již máme na dosah svůj konec. Té dcerce je dvanáct, to je věk na určité hranici. Končí dětství a má začít dospělost. A najednou jakoby tu byla dospělost bez perspektivy, bez budoucna, jakoby to všechno mělo skončit. I takto k nám může text promluvit. Bolest Jaira nad umírající dcerou může být klidně obrazem bolesti rodiče nad nejistou budoucností dětí, nad tím, co s nimi dál bude.
Častokrát také voláme Ježíše ke svým dětem, aby na ně vložil ruce, aby jim požehnal do dalšího života. Věříme tomu, že bez Ježíše by ten život za moc nestál. Proto ho prosíme, aby v poslední chvíli, kdy ještě můžeme nějak zasáhnout, zasáhl svým požehnáním. Jenže Ježíš dělá něco jiného. A myslím, že tím zcela trefuje hřebíček na hlavičku. Pojmenovává příčinu strachu a nabízí řešení. Jako rodiče vždycky chceme pro děti to nejlepší, většinou to ve své podstatě znamená, aby se dobře někde usadily, měly pěkné a pevné místo, na kterém budou sedět. Slovy vyjádřeno, dobrá práce, zajištěná rodina, milé děti. A děsí nás, když na prahu jejich života všechno najednou vypadá jinak. Tak nějak si říkáme, že přeci Ježíš by zde mohl být pomocí, Ježíš, který se dotýká vzkládáním rukou faráře při křtu, konfirmaci, či dalších příležitostech. Jenže to Ježíšovo řešení je úplně jiné. Bere za ruku a říká, „Vstaň!“ V tomto textu vlastně nejde ani tak o život oné dcerky jako spíš o postoj rodičů. Vlivem událostí se stalo, čeho se všichni báli. Ale Ježíš říká „Neboj se a věř.“ Jsou to důležité slova. Jeho život totiž znamená, že se sám i těch našich dětí ujímá, bere je za ruku a zve k pohybu, k tomu, aby právě nebyly usazeny na jednom místě, ale šly, kam je třeba. Důležitá je zde ta ruka, která naznačuje, že při tomto putování nebudou nikdy samy. Jen se nebojme je v důvěře této Boží péči přenechat. Přenechat je jeho plánům.
To bylo tedy jedno uzdravení z nedověry. Druhý příběh má stejné téma. Jen jinou zápletku. Dvanáct let je dlouhá doba. Hledat nějaké utěšení po tolika letech nemoci je pochopitelné. Zejména, když nic jiného nepomáhá, když člověk investuje mnoho sil a nic z toho není. Žena, která takto přichází a je vyléčena, je jistě vzorem víry. Sám Ježíš to tak říká. Zpočátku se bojí, protože vidí náročnou situaci, podceňuje sama sebe. Kdo jsem já, abych předstoupila před Ježíše se svým trápením? Proto se snaží získat uzdravení nějak jinak, skrytě, nenápadně. Ukáže se, že to prostě nejde. Sice se uzdravila, ale neuniká to Ježíšovi. Nakonec se před ním stejně klaní, vzdává mu své díky. Před Ježíšem neskryjeme své potřeby, své touhy. Tato linie příběhu je tedy zřejmá a zdá se, že ze všeho nejvíc tvoří zápletku, která měla vyvolat zpoždění mající za následek, že Ježíš prokázal svou velikou moc na životem i smrtí.
Zkusme ale trochu jiný pohled na tento dvojpříběh. Nemůže ta nemocná žena být jakýmsi vnitřním orazem samotného Jaira a jeho trápení? Myslím, že bychom to také takto mohli vidět. Ze svého života to možná známe. Naše starosti mají svou viditelnou podobu, ale potom je zde něco, co zůstává zakryto, co nedáme najevo, ale k našim starostem to patří. Zaujalo mne, že ta žena trpí bolestmi stejně dlouho, jako je ta dcerka na světě. Ono stejně dlouho mohlo trvat Jairovo trápení nad její budoucností, stejně jako někdy už od narození nás svírá otázka, jak to s těmi našimi dětmi jednou dopadne. Svírá nás to, ale nedáme to moc najevo. Snažíme se tedy z takového sevření osvobodit spíše skrytě nenápadně. Možná právě podobně jako ta žena. Když se obrazně vrátím k tomu Jairovi, je to věc, která ho mohla trápit už dlouho a když se mu podařilo získat Ježíše k cestě, která má jeho dceru uzdravit, kdesi na pozadí padal i další velký kámen z jeho srdce. To ovšem není možné ukrýt a tak ono zdržení na cestě také může být obrazem zápasu, který člověk při hledání skutečného uzdravení musí podstoupit. Tedy zápasu, ve kterém si přizná, že nejde jen o ten problém, který veřejně přiznal, ale je zde ještě něco, s čím se mu moc ven nechce.
V tuto chvíli je celkem zvláštní ten moment zdržení. Dcerka kvůli tomu umírá, ale přitom vlastně všechno bere dobrý konec. Když si člověk přizná, z čeho má strach, čemu se ve skutečnosti třeba brání, nebo ho to nějak svírá, neznamená to, že se jeho obavy nenaplní. Zde už klidně můžeme opustit Jaira, jeho dceru i tu neznámou ženu, můžeme opustit i obavy o budoucnost svých dětí a věnovat se obecně všemu tomu, co nás vnitřně svírá, trápí. Můžeme mít obavy o budoucnost sboru, společenství, které tvoříme. A zase tu najdeme dvě složky, kde jedna bude jasná, druhou si spíše necháme pro sebe, neboť je dlouhodobější záležitostí. Můžeme mít obavy o budoucnost společenství, které jsou ale spíše obavami o to, že ztratí podobu, na kterou jsme zvyklí, ve které se cítíme dobře, jsme v ní zabydleni. Máme jasnou představu, co by zde mohl vykonat Ježíš. Ať nám vlije svého Ducha, dá požehnání, aby to naše dílo mohlo pokračovat. A Ježíš s námi půjde, aby se tak stalo. Ale najednou nám položí otázku, abychom si ujasnili, co vlastně je ten skutečný zdroj našich obav. Je to samotný život společenství, nebo spíš život podle našeho scénáře? Při tomto přemýšlení pak najednou může nastat, čeho se obáváme. Společenství tak jak jej prožíváme najednou skončí. Stejně jako skončí mnoho dalších našich životních plánů. A bude to na nic, protože si nedokážeme najednou představit, co by mohlo být dál, jak by se věci měly odvíjet, jak by mohlo společenství fungovat. A co na to Ježíš? Vyzývá k víře, k tomu, že se staneme svědky zázraku. Jen to udělá jinak, než si představujeme. A o to právě jde. Cestou k dalšímu životu je to, že zemře naše představa, podoba, kterou mu dáváme a zcela přijmeme to, co dává Bůh, když vyzývá k důvěře, k tomu, abychom se zvedli a šli za ním.
Ježíš je někdo, kdo má moc nad životem i smrtí. Je to povzbuzující, když víme, že z nás snímá různá pouta, když dokáže jít i za hranice pro nás nepřekonatelné. To všechno nás vede k víře, která si nemusí zoufat ani ve chvílích, kdy věci naberou jiný směr než jsme chtěli. Ježíš přináší život, který není postavený na posvěcení našich plánů, ale na odvaze přijmout jeho cestu. Ledasco z nás při ní může zahynout. Ale nikdy by neměla zahynout víra, že cokoliv v nás hyne pro Ježíše Krista, tak otvírá cestu naplnění jeho života.
Pane Ježíši, smíme ti odevzdávat své bolesti a trápení. Už jen tvůj dotek nás uzdravuje. Prosíme o odvahu se nejen dotknout, ale zcela před tebou otevřít, aby tak měl otevřenou cestu tvůj život, který nám nabízíš.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
