Bohoslužby v Javorníku 13.června 2021
Mk 4,26-34
Milé sestry, milí bratři, letos na podzim si budeme připomínat kulaté výročí tolerančního patentu. Po mnoha modlitbách, ale pak také žádostech a urgencích u císařského dvora se evangelíci konečně dočkali alespoň nějaké svobody. Zápas o ni trval několik generací. A vyhráno nebylo ani potom. Stát se evangelíkem znamenalo opět několik týdnů či let čekat, než se žádost vyřídila, než proběhlo vše, jak mělo. Své o tom vědí třeba naši předkové ve Svébohově. Stát se evangelíkem a zřídit vlastní místo ke konání bohoslužeb, to byl běh na velmi dlouhou trať. Upřímně řečeno si to dnes asi nedokážeme představit. Pokud se věci nezačnou hýbat hned, pokud naše jednání nemá viditelný výsledek, začínáme si být nejistí.
Ještě jednou bych se vrátil k evangelíkům ve Svébohově. Všechno tam začalo jedním sedlákem, který tajně četl Bibli. Myslím, že neměl ani moc v plánu obrátit k evangeliu svou manželku natož obec, do které se přiženil. Jen prostě dělal to, co považoval za správné a důležité pro jeho život. Ale právě toto jeho jednání zaselo na tomto místě setbu, která vydává plody po bezmála třech stoletích. Je to stále fascinující svědectví, jaké cesty si Boží dílo v našem světě hledá.
Dějiny však nabízejí i jiná svědectví. Už jako děti podléháme jistému megalomanství. Chceme většinou vše větší a všeho víc, než mají ostatní. A často se stane, že z toho mnozí nevyrostou. A když tedy mají příležitost, začnou budovat ve velkém. Velký dům, velkou firmu a nebo velkou říši, veliké imperium. Velicí vůdcové starověku i dob nedávných ukazují, že se to dá učinit poměrně rychle, během necelého lidského života. Odtud už je krůček k otázce, co takové budování Božího království. I to je celkem výzva. Když se za pár let může podařit vybudovat velké království, mělo by to jít i s tím Božím. A tak přišel čas superevangelizace, kdy se pod Kristův prapor dostaly nová území, nové národy. A nebo v menším měřítku začaly rychle růst různé církve v místech už dávno pokřesťanštěných. Super výnosná setba, dalo by se říct. No možná se toho časem dočkáme i v oblasti zemědělské. Ráno zasadím, večer zaleju a zítra si dáchnu a pozítří půjdu sklízet. To by bylo něco. Ale asi cítíme, že skutečnost je trochu jiná. Čas se v ní nedá ošidit, mnohé procesy nejde urychlit. A je to jedině dobře.
Pomalu a nenápadně rostoucí obilí je pro Ježíše příkladem růstu Božího království. Jeho příchod a růst má svůj daný čas a nejde nijak urychlit, ačkoliv bychom si to hodně přáli, protože je to přeci něco báječného, potřebného pro nás i celou společnost. Možná to trochu nejde člověku na rozum. Vždyť svět by byl úžasné místo, kdyby v neděli vystoupil kazatel na náměstí, všichni se nad sebou zamysleli a od pondělka vedli zcela jiný život. Přestali se dohadovat, okrádat, ubližovat si. A místo toho se modlili, chválili Boha a pomáhali ostatním tam, kde již nejsou síly. Kolik utrpení by se tímto způsobem odstranilo, kolika neštěstím zabránilo. Proč tedy to prosazení Božího království musí tolik trvat? Myslím, že odpověď nemusí být tak těžká. Stačí se opět ohlédnout zpět do minulosti. Kdykoliv církev začala rychle růst, začala se časem opět rychle zmenšovat, začala se časem dostávat do potíží, do různých krizí. Skoro každý náš sbor má za sebou období rychlého růstu, proč tedy dnes modlitebny zejí prázdnotou? Proč ten růst nepokračoval, proč v každé větší dědině nejsou alespoň dva sbory, protože na společné setkání už chybí kapacita? Myslím, že problém je právě v tom rychlém růstu. Když se něco dělá rychle, není to zadarmo. O tom přeci Bible také mluví. Adam s Evou mohli rychle rozpoznávat, co je dobré a co není. Jak to dopadlo? Poznali jen svou nahotu. Ježíš se mohl stát velmi rychle Pánem celého světa. Co za to? Nic moc, jen se přestane klanět Bohu a začne se klanět ďáblu. A o to právě jde. Všimněte si, že tyto rychlé cesty k celkem dobrému cíli, měly společného jmenovatele. Bylo třeba narušit vztah k Bohu. Obejít ho, případně úplně vykašlat se na něj. Že má všechno svůj čas, to je přeci Boží dílo, že vše postupně zraje, to je projev jeho moudrosti. Snaha na tom něco měnit znamená postavit se nad Boha do role soudce, do role toho lepšího, mocnějšího. A je to možná až takové dětinské - Pán Bůh vytvoří ze zrna nový klas za několik týdnů a já to zvládnu za pár dní, heč! Že soupeření s Pánem Bohem nekončí dobře, to už jsme snad ze stránek Písma pochopili celkem dobře. A nekončí to dobře ani později v průběhu dějin, když si člověk na Boha začne hrát a nárokovat si jeho místo.
Proč je tedy růst toho království Božího přirovnáván k zrnku? Proč to tak dlouho trvá? Proč to člověk nemůže ovlivnit? Je dobré si uvědomit, čím je tvořeno takové Boží království. Je v něm Bůh, to je jasné. Ale potom? Potom přeci ti, kdo přijali jeho pozvání. A to je celkem důležitá věc. Kdysi se církev pokoušela prosadit Boží království všude na světě. Vzala to však ze špatného konce. Soustředila se na potlačení konkurence. Jistě, Bůh o takové věci mluvil, když třeba vcházel Boží lid do zaslíbené země. Izraelité měli odstranit vše, co by mohlo svádět k modloslužbě. Takže dle nějaké to tisíciletí staré instrukce se zakázalo pohanství s tím, že když nebude nikdo praktikovat pohanství, tak se z něj stane křesťan. Jenže ono se ukázalo, že to takto fungovat nemůže. Dobrý člověk je takový, který koná dobro, nikoliv ten, který přestane konat zlo. Ten je spíše nezlý, než dobrý. Na tento detail upozorňoval ve svém působení Ježíš. Mnozí jeho vrstevníci byli přesvědčeni, že budou spravedlivými, když nebudou porušovat Zákon. Jenže Zákon přece nevede k nečinění zlého. Zákon vede k činění dobrého, lidem Hospodinovým se stávají ti, kteří Hospodina ve svém životě aktivně následují. Mnoho lidí se tak po setkání s Bohem, nebo i s Ježíšovým evangeliem ocitlo v takovém meziprostoru. Přestali být pohany, ale zároveň se ani nestali křesťany. Pozvání do Božího království není o odstranění všech jiných voleb, pro které se člověk může rozhodnout. Je o tom, že vzdor těm jiným možnostem se právě pro něj člověk rozhodne. Rozhodnutí pro Ježíše je něco, co chce čas. Nedá se odpovědně učinit hned. Jde totiž o vztah, který nějak dozrává, pracuje. Učedníci sami na uvědomění si toho, kdo je Ježíš potřebovali tři roky. A to měli Ježíše před očima, bezprostředně mohli vyhodnocovat, co činil. Takže je běžné, že nám to může trvat mnohem déle. Do podoby Ježíšových učedníků potřebujeme zvolna dozrávat. Zde opravdu nějaké rychlokurzy nejsou možné. I když se někdy může zdát, že obrácení je záležitost chvilky. V člověku se něco zlomí a rozhodne se, že bude Ježíšův následovník. Než se jím ale skutečně stane, je to kus cesty životem. Rozhodnutí k následování je jen první krok na této cestě.
Zvěstování Božího království je krásný úkol. A chce hodně trpělivosti. Ale také vědomí, že setba nemusí být kdovíjaká, stačí malé zrnko. Ale musí v něm být život. To je právě velmi důležité. Když se stáváme Ježíšovými svědky v našem světě, nezáleží tolik na tom, jak velké věci a skutky konáme. Záleží spíš na tom, kolik je v nich přítomno naší horlivosti pro Ježíše. Tato dává život i našemu svědectví a tato naše vlastní živost víry se vlévá do předávání evangelia. Když to vztáhnu k životu společenství, ono nás nemusí být moc, i malé společenství může být živé a může předávat Ježíšovo slovo jako vodu života. Když jsem kdysi nalezl cestu za Ježíšem, bylo to ve společenství, které čítalo hodně účastníků. Jenže ten nejzásadnější impuls, ten přišel od dvou z nich. Ti byli tou setbou, která ve mně začala zapouštět kořeny. A ten zbytek, to byla příjemná atmosféra, která jistě na další růst měla dobrý vliv. Ale když je zrno uschlé, bez života, může být půda jakkoliv dobré, prostě nevzejde. Proto neřešme to, co i v dnešním textu zůstává mimo působnost toho, kdo seje. Řešme, jaká je naše setba, jaké svědectví o Ježíši z Nazareta druhým předáváme.
Pane Ježíši, děkujeme za život, který nacházíme ve tvém slově. Prosíme o to, aby tento život přecházel i do našeho jednání, abychom nebyli jen těmi, kdo očekávají velké výsledky, ale přitom nesejí ani zrnko života.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
