Sestry a bratři, našli jste už někdy cizí korespondenci? To se nastěhujete do starého domu a někde na půdě vyštracháte balíček dopisů stažený zteřelou gumičkou. Anebo si půjčíte v knihovně knížku a uvnitř natrefíte na lístek, vložený dřívějším čtenářem. Ale vůbec nejkrásnější je, když doma děláte pořádek ve skříních a kdesi hluboko objevíte dávno zapomenutou krabici. Otevřete ji a pod víkem mezi zažloutlými písemnostmi naleznete svazek pohlednic, které za světové války psal dědeček babičce z fronty. Nastanou rozpaky, zda číst nebo nečíst cizí psaní. Jenže ublížím někomu, když jsou pisatelé už dávno po smrti? Mají se dopisy jen tak vyhodit? Ostatně proč je dávno nespálili? Schovávali je snad pro další generace? Vzpomínám, jakým objevem pro mne byly pradědečkovy válečné pohledy. Teprve díky nim jsem trochu nahlédl do duše svého příbuzného, s nímž jsem se nikdy nesetkal. Čím žil, jak se vyjadřoval, jak se vztahoval k rodině a co jej zaměstnávalo v srbském ležení.
Podobnou příležitost k četbě nám dává biblická kniha Zjevení. Hned v úvodu je takový balíček sedmi dopisů určených sedmi křesťanským sborům. Byly napsány tuze dávno a k nám se dostávají až z druhé ruky. Ze střípků pomalu skládáme obraz pisatele i prvních čtenářů. V tuto neděli se v mnoha evangelických kostelech čte druhý z dopisů, totiž list do Smyrny. O autorovi ledacos víme. Muž jménem Jan přebýval na ostrově Patmos. Taková díra. Tuctový ostrov u pobřeží. Všeho všudy pár vesnic jinak nic. Snad tam Jan odešel rozjímat. Byl stár a chtěl si v klidu urovnat životní zkušenosti. Snad kolem sebe shromáždil skupinku žáků, toužících nasát starcovu moudrost. Existuje domněnka, že tento tajemný Jan je totožný s apoštolem Janem, Janem Zebedeovým. Ovšem jazyk knihy příliš nesedí ke galilejskému rybáři. Že by pisatelem byl snad nějaký stejnojmenný Janův žák? Kdoví… Musíme se smířit s tím, že zpětně už nezjistíme všechny podrobnosti devatenáct století starého spisu.
Pojďme však luštit dál a podívejme se po adresátovi. Ve verši 8. čteme: Andělu církve ve Smyrně piš. Jan se neobrací přímo na smyrnenské křesťany. Ve zvláštním vidění je pověřen napsat andělovi církve ve Smyrně. Tou církví rozumějme sbor. Nanejvýš pár stovek lidí uprostřed několikatisícového města. Něco jako my v Zábřehu. Ten asijský sbor navíc prý měl svého anděla. Nedokážu si představit, co všechno má takový sborový anděl na práci. Určitě se ale stará o to základní, co andělům dává jméno. Anděl – angelos – poslaný. Čili onen verš 8. si můžeme přeložit též takto: Poslovi sboru ve Smyrně piš. Dopis nemá jít běžnou poštou, neboť to není běžný dopis. Má jít po specialistovi. Vzkaz má někdo spolehlivě doručit. Někdo, kdo je se Smyrnenskými bytostně svázaný. Jejich člověk. Křesťané ve Smyrně totiž poselství z ostrova Patmos nesmějí přeslechnout. Jedná se o cosi důležitého, nezbytného pro jejich další víru. Jasné slovo do života.
Křesťanský sbor ve Smyrně měl tedy svého anděla. Posla, který mu zprostředkoval Boží oslovení. Kdo to byl? Nějaký ochránce na nebesích, vyčleněný úředník u královského dvora Hospodina zástupů. Anebo byl onen anděl obyčejný pozemšťan, presbyter či farář smyrnenského sboru? Vždyť přece presbyteři a presbyterky, kazatelé a kazatelky jsou posly Božími, kteří spravujíce sbor podle Božího slova, do sboru Boží slovo vnášejí. Anděl nebeský či pozemský? Otázka, jaká se vynoří při četbě starého dopisu. A pro nás opět jedna nejasnost, kterou se přes propast staletí sotva podaří osvětlit.
Ještě jedna otázka zde visí ve vzduchu. Sbor ve Smyrně měl svého anděla. Má také náš zábřežský sbor svého anděla? Že by snad já jakožto kazatel, nebo snad sestra kurátorka či někdo jiný ve staršovstvu plnil úlohu posla? Anebo se vám jeví pravděpodobněji spíš ta druhá, nebeská varianta anděla strážného z Hospodinova královského paláce? Já osobně nevím. Ačkoli občas, když chystám kázání, biblickou hodinu či vyučování náboženství, mám takový neodbytný dojem, že mi někdo vydatně pomáhá a přináší mi pod ruku nápady shůry. Poslové Boží nám bývají blíže, než se nadějeme.
Ale čtěme dál. Zatím si nejsme schopni ujasnit, jak je tomu s naším zábřežským sborovým andělem. Věnujme se proto raději biblickému poselství do Smyrny. Ostatně bylo by chybou zdržovat se u posla a zanedbat samotné poselství. Andělu církve ve Smyrně piš: Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ. (8) Vida, Jan nepíše sám za sebe. Tlumočí vzkaz, který mu svěřil ten první i poslední, kdysi mrtvý, nyní živý. To je přece Ježíš. Jan je pouze jeho sekretář, který píše a rozesílá dopisy. Křesťané ve Smyrně slyší svého Pána. Co bychom za to dali my, kdybychom znali Kristův názor na naše společenství, na naši víru a vůbec na náš život? Byli bychom na jeho posudek pyšní anebo bychom se zastyděli? Obávám se, že to druhé.
Andělu církve ve Smyrně piš: Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ. „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat.“ (8n) Křesťané ve Smyrně si nežili nijak skvěle. Mezi různými náboženskými a občanskými skupina-mi vypadali jako chudí příbuzní. Neměli výstavný chrám, ani neměli své lidi na radnici. Scházeli se zřejmě v nějakém obyčejném stavení a značnou část členstva tvořili otroci a další lidé ze spodních pater společenského žebříčku. Rozhodně neudávali dobrý tón. Naopak. Okolí se na ně dívalo jako na podivíny, pokud se na ně vůbec dívalo. A právě těmhle nevýznamným křesťanům věnuje Kristus Pán svou pozornost a povzbuzuje je. „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat.“
V Římě stejně jako v Athénách, v Korintě stejně jako ve Smyrně platila jednoznačná měřítka. Bohatství se pozná podle majetku – podle peněz, podle množství statků, podle nádhery obydlí, podle velikosti úrody. V Římě jako ve Smyrně, v New Yorku jako v Zábřehu, tehdy stejně jako dnes platí tatáž měřítka bohatství. Čím víc, tím líp. Jenže proč by nás mělo zajímat jmění vyjádřitelné penězi. Natož abychom se trápili, že jich jako jednotlivci i jako církev máme málo. „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat,“ říká Ježíš a nabízí jiný pohled na svět. Bohatý je ten, kdo se raduje z toho, co má. Bohatý je ten, kdo má dost. Kolem sebe dost dobrých lidí a v srdci dost dobrých důvodů ke zpěvu. Kdo má dost blízko k Bohu a může se před něj s čistým svědomím postavit. Bohatý je i ten, kdo si může dovolit myslet svobodně, bez společenských šablon a vnucených názorů. V dnešní prvním čtení z evangelia Pán Ježíš všechno krásně ilustruje podobenstvím o boháči a stodolách. Kolik jen se ten boháč naběhal a nastaral, aby se zajistil a měl své jmění pod střechou? Nic mu to nebylo platné, když se nedokázal postarat o svůj život. Vím o tvém bohatství, ale jsi chudák, můžeme si pomyslet o těch, kdo ztratili svůj život v bezedných účtech a v nekončícím hromadění věcí. Nejen smyrnenskému, nýbrž každému křesťanskému sboru je určen opačný výrok. „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat.“ Teprve kdo má Boha, je bohatý. Příznivec Karla Marxe mne může chytit za slovo a namítnout. „Pane faráři, vy zde nádherně líčíte náboženství jako opium pro chudé, aby se nebouřili.“ Já však trvám na svém. Není to plané chlácholení. O bohatství zde mluví ten, který ví, co má přednost, ten první i poslední. O tom, co vede k životu, zde svědčí ten, který byl mrtev a je živ. Znáte snad někoho zkušenějšího, kdo by nám mohl poradit?
Ještě mnoho dalšího bychom mohli ze starého dopisu vyčíst o křesťanech ve Smyrně. Jak měli opletačky s úřady a hrozilo jim vězení kvůli neúctě k císařskému kultu. Jak se ocitli v ostrém konfliktu s polovičatými křesťany, kteří se báli přiznat svou novou víru a raději se schovávali v řadách uznaného židovství. Na ně se vztahují příkrá slova o spolku, o synagoze satanově. Chyběla jim odvahy víry, odvaha k pravdě. S Kristem by jistě sklidili problémy a pohoršení, proto se zaštiťovali starobylým židovským náboženstvím, aby neztratili na vážnosti. Jen rámcově tušíme všechna ta soužení, všechny ty zkoušky a konflikty, jimž čelili křesťané ve Smyrně. A nad tím vším ujištění vzkříšeného Krista: Buď věrný až na smrt a dám ti vítězný věnec života. (10) Bůh své věrné neodměňuje ani zlatem a slávou, ani úspěchem a zdravím. Bůh své věrné odměňuje životem. Kdo nabízí víc?
Dopisy se píšou a čas plyne dál. Pryč je první století s dávnými problémy. Ale co se dříve psalo, jen tak neskončilo. Zachycená skutečnost má pokračování. Pradědeček se z vojny šťastně vrátil domů a s prababičkou spolu žili a hospodařili ještě třicet let. To už v dopisech nestojí, ale souvisí to s nimi. Podobně můžeme zkoumat i působení biblických dopisů. Buď věrný až na smrt a dám ti vítězný věnec života. Někdy v zimě roku 155/156 přivlekli římští vojáci na stadion šedivého muže. Jmenoval se Polykarpos, v dětství prý slýchal kázat samotného apoštola Jana a později se sám stal biskupem právě ve Smyrně. Na tom stadionu ho tenkrát umučili. Chtěli po něm, ať chválí císaře a hanobí Krista. Polykarp oponoval: „Osmdesát let jsem Kristu sloužil a neučil mi nic zlého. Proč bych se měl rouhat svému Králi, který mne spasil?“ Svatý muž vzal vážně slib z dopisu určeného jeho sboru: Buď věrný až na smrt a dám ti vítězný věnec života.
Sestry a bratři, mám rád ty cizí dopisy a mám rád cizí příběhy, které za nimi prosvítají. Nikoliv pro zábavu. Ty hodnotné a nadějné prvky lze přenést i do současného života. Vždyť ti lidé žili ve stejném světě a před stejným Bohem. Amen.
Lukáš 12,13-21 96, 170, 423, 672 Žalm 62,10-13
| < Předchozí | Další > |
|---|
