Bohoslužby v Zábřeze 29.července 2017
J 6,1-15
Milé sestry, milí bratři, nasycení velikého zástupu chlebem a dokonce i rybami, to je bezesporu veliký zázrak. Jakou ale hraje roli v Ježíšově působení? Má v něm docela důležité místo. Na první pohled se jedná o projev veliké Boží milosti, připomenutí jeho péče o člověka. Tak se dá rozumět nasycení zástupu třeba v podání ostatních evangelistů. Jan ale přeci jen tuto událost posouvá trochu jinam. Ačkoliv základní motiv je stejný, přeci jen pár detailů nám v tomto textu prozradí, že Ježíš nasycením zástupu chtěl ukázat nikoliv k potřebě chleba v lidském životě, ale k podstatě jeho díla.
Odchod na horu, kde se zázrak stal, navazuje na předchozí události. Jedná se o debatu mezi Ježíšem a jeho protivníky, kteří nemohli přenést, že učinil uzdravení v sobotu. Už jsme se s tím vlastně setkali několikrát. Spor o sobotu, spor o Ježíšovu osobu a tím i autoritu, kterou představuje, tvoří základ mnoha Ježíšových výroků. Je to součást Ježíšova učení, kterým dává nový význam slovům Zákona. Těsně před tím, než odjel s učedníky na druhý břeh jezera, vytkl svým protivníkům, že nemají lásku k Bohu, protože nepřijímají jeho slovo. Jsou svým způsobem zaměřeni jen na sebe. Od Ježíše přijímají jen to, co jim líbí a nikoliv to, co je někam dál posune. To je důležité si uvědomit, když potom vnímáme Ježíšovo nasycení zástupu.
Toto nasycení totiž nepřichází po celém dni, kdy Ježíš učil a lidé byli tolik zaujati, že si nestihli ani skočit pro něco na večeři. Jan nepíše o tom, že by Ježíš učil. Jak vidí přicházet veliký zástup, který byl svědkem mnoha uzdravení a zázraků, ptá se hned učedníka Filipa, kde se vezme chléb pro tolik lidí. Otázka nasycení toho davu se tak stává ústředním bodem, nikoliv druhotnou reakcí. Skoro to vypadá až tak trucovitě. Dav nasycený zázraky a různými znameními má být nasycen dalším mimořádným činem. Jakoby tím Ježíš pokračoval v debatě se svými protivníky, v debatě o tom, že vlastně neřeší tolik, co jim říká, o čem je učí, ale řeší, že koná divy, které jim něco přinášejí. Nehledí k Bohu, ale k sobě, nehledají, čím jejich život naplní Boží vůli, ale čím Bůh naplní jejich životy. Dav chce chléb a tak jim dáme chléb. To je přece to hlavní, po čem člověk pase, co ho zajímá.
Myslím, že Janův přístup k nasycení davu nádherně sedí do každé doby tu naši nevyjímaje. Když se nad tím zamyslíme, ono stále platí, že i od Ježíše se pořád očekává spíš ten chléb, než slovo, které vede k proměně života ke změně smýšlení. Někteří politici zase otevřeli téma restitucí a na nich je krásně vidět, co se vlastně očekává, oč jde. Pořád se mluví o jejich výši a tak nějak zapadá, že motivací k tomu, aby se vůbec něco takového stalo, nebylo narovnání křivd, nebylo vyrovnání se s nespravedlností, kterou jménem lidu hrstka rovnějších mezi rovnými konala. Šlo o to, ať s tím majetkem, který má nejasný statut, už konečně můžeme něco dělat. Šlo o to, ať se vyřeší financování duchovních, abychom náhodou nemuseli my „poctiví křesťané“ platit duchovní různých muslimských středisek. Jinými slovy, jde jen a jen o chléb, který můžeme získat. O slovo, které nás změní tu nikdo viditelně nestojí. Jde o to brát, když můžeme, a je-li třeba uhradit účet, tak si zahrát na mrtvého brouka. My nic, nás se to přeci netýká. Například, v jedné obci musel být zbořen kostel, protože byl v havarijním stavu. Nebyly peníze na tak velkou opravu. Asi by bylo spravedlivé, kdyby obyvatelé obce, kteří jej třicet let užívali jako skladiště, a nedali ani korunu za nájem či údržbu, opravy ze svého zaplatili. Zkuste jim to připomenout. To nikdy neprojde, protože je v pořádku od církve brát, ale je problém dát něco zpět. A takhle to funguje i ve vztahu k Bohu, v očekávání, která jako lidé často máme. Nemáme problém brát, ale jak je třeba dávat, je zle.
Jak tedy vidno, situace se tolik nezměnila. I dnes přichází dav, aby získal spíše ten chléb, než slyšel slovo vedoucí k obrácení a spáse. Ježíš na tuto hru vlastně přistupuje. Chtějí chléb, tak jim ho, milý Filipe dáme, co říkáš? Ale jak na to? Sám Filip vlastně uznává, že to nejde. Dvě stě denárů nestačí, aby se koupil chléb. A to řeší jen čím zaplatit. Už neřeší, zda by byl někdo, kdy by tolik chleba dokázal prodat. Jinými slovy, je to skutečně utopie. Něco takového prostě přesahuje naše lidské možnosti. Nedokážeme dát tomu přicházejícímu zástupu, co žádá. Očekávání a realita jsou zde docela dobře vyjádřeny vstupem Ondřeje do celého procesu. Je zde jeden chlapec a ten má pět chlebů a dvě rybičky. Bylo potřeba chleba za víc než dvě stě denárů a k dispozici je jen tak málo.
Ale právě toto málo je něco, co radikálně mění situaci. Očekávání davu přesahuje možnosti, když každý chce jen brát. Ale najednou je také někdo, kdo chce i dávat. Samozřejmě dává mnohem míň, než by bylo třeba. Ale dává všechno, co má, vše, co měl pro sebe. Nevzdá to. Dalo by se říct, že je to výjimka z celého toho davu. I když má možná pochybnosti, dá svou svačinu k dispozici. A dějí se zázraky. Celý dav se nají a ještě toho hodně zbyde. Vlastně víc, než bylo na počátku. Stalo se něco nebývalého, dav jásá, chce provolat Ježíše krále. Dal jim chléb, to je přesně to, co lid od svého krále žádá. Nasytí nás, dá nám plné břicho a budeme spokojeni. Zbytek už je celkem jedno.
V tom nadšení davu z Ježíšova zázraku tak trochu zaniká, co vlastně stálo na jeho počátku. Chléb se nevzal jen tak z ničeho nic, ale někdo musel dát všechno, co měl. Za nasycením davu stojí svým způsobem oběť. Dát svoji porci jídla s nejistým výhledem, bude-li to co platné, to je oběť a krok víry. Vždyť to mohlo dopadnout také tak, že se nenají nikdo, ani ten chlapec, co měl svou svačinu. Tento moment je pro celý příběh důležitý. Důležitá je i jeho skrytost tomu zástupu. Dá se totiž říct, že všechno stojí na oběti toho nejslabšího, toho, který by vlastně takové věci činit nemusel. Je to jídlo malého chlapce, které Ježíš použije pro nasycení celého zástupu. Obvykle člověk obětuje něco ze sebe právě pro děti, aby se ony najedly, nikoliv naopak. Naopak je to jakési divné. Asi tak divné, jako dát v oběť za hřích jediného, který hřích nepoznal.
Nasycení zástupu tak může být příběhem nejen o tom, abychom si uvědomili Boží velikost a moc, abychom si uvědomili milost, se kterou se k člověku sklání, když mu dává chléb. On je to také příběh, nad kterým je třeba se zamyslet z jiného pohledu. Je třeba se u něj trochu, jak se říká chytit za nos a podívat se nejen na to, co pro nás Bůh koná, ale co ho to stojí a kam tím ukazuje. Není bez souvislosti, že Jan celou událost zasazuje do blízkosti velikonoc. To je čas, kdy si připomíná celý Izrael oběť prvorozených, oběť beránka, vykoupení z otroctví, kde chléb byl dobře dostupný. Velikonoce ale také souvisejí s poznáním Mesiáše. Kdo to vlastně je, co znamená jeho dílo pro člověka? Je to někdo, kdo přichází plnit osobní naděje? Nebo dává člověku něco ještě víc? To se právě ve velikonočních událostech rozklíčovalo. Padl pohled na Mesiáše jako postavu, do které se promítaly spíše osobní ambice elity a byl zde mesiáš jako služebník trpící za hřích světa, beránek obětovaný pro smíření člověka s Bohem. Příběh o nasycení zástupu tak před nás klade otázku nikoliv potom, co od Boha očekáváme, ale zda-li jsme ochotni hledat, co Bůh očekává od nás. Ukazuje, že naše obyčejné starosti mu nejsou cizí, myslí na to, co potřebujeme k životu.
Smíme poznávat, že Bohu není nic nemožné. Dát chléb a nechat se tak provolat králem není nic složitého. Ale přitom ukazuje, že toto není ta cesta, kterou kráčí, cesta na kterou nás zve. Nestojí o to být s lidem, který od něj očekává jen chléb a ryby. Jak čteme v závěru, dav nasytil, způsobil v něm radost z naplněného očekávání, ale sám odešel na horu, aby byl zcela sám. Tady je poznat, že toto není jeho královská cesta. Ta se ukazuje v tom chlapci, který měl pět chlebů a dvě ryby. Ukazuje se v tom, který dává, aby ostatní něco získali. Dává vše, aby se život ostatních nasytil. V tom je tedy poselství Janova podání sycení davu. Tam, kde všichni vidí zázraky a úžasné činy, Ježíš ukazuje k oběti. Nepřišel dát chléb, aby se lidé mohli najíst. Přišel dát sám sebe, aby všichni poznali cestu věčného života, aby poznali, jak se může stát jejich život skutečně nasyceným.
Už jsem se zmínil, že tento příběh dokonale sedí do každé doby včetně té naší. Očekávání se tak nějak bije s nabídkou, kterou přinášíme. A je celkem lákavé jít spíše cestou odpovědi na poptávku, než držení se toho, co máme předávat. Samozřejmě můžeme zvolit cestu jednoho nebo druhého extrému. Ježíš ale ukazuje cestu středem. Neuhíbá od toho, co dav od něj žádá. Dává mu chléb. Koná zázraky, mocné divy. Přitom ale ukazuje ještě někam dál, vkládá do onoho zázraku i odkaz na důležitost jeho oběti. A právě to je cesta, na kterou nám ukazuje tento příběh. Nebuďme lhostejní i k těm prostým očekáváním lidí kolem nás. Zároveň s tím ale také připomínejme, že Boží láska k nám se neprojevila v tom, že nám dává chléb, ale v tom, že za nás dává svého Syna.
Pane Ježíši, hledáme cesty život a cesty pokoje. Hledáme nasycení pro svůj život. Prosíme dej, ať nezapomínáme, že cesta následování není jen cestou zázraků, ale také cestou oběti.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
