Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřeze 1.dubna 2018

Mk 16,1-8

Milé sestry, milí bratři, úsvit má v sobě veliké kouzlo. Je to chvíle plná života. První sluneční paprsky probouzejí nejednoho opeřeného pěvce. Krajinu tak zaplaví koncert vítající nový den. I lidské srdce nad tím musí jásat. Tedy alespoň do chvíle než si uvědomí, že nový den nepřináší jen krásu a pokoj. Jistě noční odpočinek pomáhá, ale člověka jeho trápení nezbaví. Snad na chvíli sní krásný sen, ale nastávající den přináší konec snění a nastavuje tvrdou realitu. Kolik takových rán jsme jistě všichni prožili. Radostné svítání a zpěv ptáčků jen na krátký okamžik dá zapomenout minulému dni tolik smutnému a prázdnému. Snad to už dnes bude lepší, snad se stane zázrak, doufá člověk ve skrytu svého nitra. Ač k tomu ten nádherný rozbřesk láká, nedá se uniknout před skutečností, která je poznamenána těžkým křížem.

Asi takové bylo i ráno několika žen, které se vydaly na cestu, aby splnily, co jim jejich srdce přikazovalo. Již třetí den plní jejich srdce smutek. Již třetí den cítí prázdnotu, protože se stalo něco, co do základu otřáslo jejich nadějí. Tolik milovaly Ježíše, který svým slovem přinesl každé z nich nový život. Tolik nadějí do něj vkládaly. Tolik se těšily z jeho blízkosti. A najednou musely přihlížet krutému divadlu. Byly samy, protože učedníci, ti se někde ztratili. Skoro by se dalo říct, že prostě strach zvítězil nad jejich odhodláním. Strach. To slovo zní silně. Ovládá člověka natolik, že zapomene na mnohé sliby. Budeme ochotni pro tebe zemřít. Kde je síla a odhodlání těchto slov? Avšak ženy neměly v ústech silná slova. Místo nich měly v srdci lásku. A i když tato srdce krvácela, dokázaly až do konce sledovat kruté divadlo, krutou hru moci, která se opájela svým vítězstvím nad lidskou i Boží dobrotou. A tak také měly jasno, co bude následovat třetího dne. Jen co začne nový den, půjdou k místu, kde leží. Již je za jejich službu nepochválí, již neuvidí jeho úsměv a vděk. Ale přesto ji nemohou odřeknout. Je to veliká oddanost i odvaha, která je vede k místu, kam byl po sejmutí z kříže jejich Pán položen. Jdou samy, učedníci vše vnímají jinak. Jistě nespí, nespali skoro již třetí noc. Ale chybí jim odvaha, odhodlání jít ke hrobu, který příliš krutě ukazuje smutnou realitu. Ježíš byl ukřižován, jako zločinec umřel. On, naděje Božího lidu se stal vlastně vyvrhelem, kterému se jen smáli, kterého lid odsoudil a opustil. A on? On jen mlčel, nebránil se. Jak veliké zklamání museli učedníci prožít. Proto mají strach, proto jsou v ústraní a nejeví zájem o poslední službu jejich milovanému Mistru. Vše je tak na ženách, které vyrážejí s prvními paprsky, aby alespoň takto ještě byli blízko svému Pánu.

Cestou řeší praktickou otázku. Kdo nám odvalí kámen od hrobu? Kdo nám pomůže dostat se k tělu, o které je třeba se postarat? Je to zajímavá otázka. Nejen vzhledem k činnosti, kterou chtějí vykonat. Můžeme ji pojmout i hlouběji jako otázku po cestě za Ježíšem, po zpřístupnění jeho blízkosti. Kříž jakoby Ježíše uzavřel, uvěznil. Hlavou všech učedníků i žen na cestě ke hrobu běží otázka po smyslu této tragédie, po smyslu díla, které Bůh takto koná. Dokud Ježíš kázal a uzdravoval, bylo to docela jednoduché. Bylo poznat, že se nějakým způsobem zjevuje Boží láska, že nějakým způsobem Bůh jedná a toto jednání přináší pokoj, reálně i obrazně dává člověku uzdravení. Jenže co má znamenat ten kříž? Jak do tohoto plánu zapadá? Zapadá do něj vůbec? Jakoby tu cestu k pochopení Božího díla zavalil těžkým kamenem. Je tu náhle něco, co se nedá překonat. A tím pádem se nabízí otázka, kdo nám pomůže odvalit kámen, který brání pochopit Ježíšovo jednání. Tak nějak se nedá přehlédnout, že Ježíš i toto své utrpení měl pod svou kontrolou, dělo se s jeho souhlasem.

Tázání se po smyslu Božího díla patří k lidskému životu. Snažíme se nějakým způsobem dospět k tomu, abychom Božímu jednání porozuměli. Nejen obecně v tomto světě, ale také ve svém životě. Dáváme přirozeně do toho mnoho svých sil. Ale tyto síly dříve či později narazí na překážku, kterou nebudou schopny zdolat. Ať budeme přemítat, jak chceme, Boží jednání není pochopitelné jen pohledem z venku, nedá se zkoumat podobně jako kus kamene nebo nějaký jev. Porozumění Bohu je svázáno s osobním vstupem do jeho díla. A právě tímto vstupem je událost posobotního jitra, ve kterém ženy míří k Ježíšovu hrobu.

Když ženy přicházejí ke hrobu, vidí kámen odvalený. Je to svým způsobem nečekaný jev. Ale nezdá se, že by ho řešily. Kámen je z cesty a tak jsou dál, vstupují dovnitř. Na jednu stranu v tom asi není třeba hledat nic záhadného. Přišly přeci proto, aby vstoupily dovnitř. Jinak by dost těžko vykonaly své dílo. Na druhou stranu se jedná o krok, který odkazuje k Božímu tajemství. Kámen přivalený k Ježíšovu hrobu je tečkou za příběhem, který končí na kříži. Je hranicí dvou světů. Vstoupení do hrobu je překročením této hranice. Jistě, vykonání pohřebních zvyklostí se nedá učinit jinak, ale vlastně i ono je pohybem na hranici dvou světů. Vonné masti mají tuto hranici možná trochu posunout, ale jsou jen marným pokusem zachovat něco, co již dávno odešlo.

I zde se dá mluvit o určitém duchovním rozměru. Pokud není možné dojít do hloubky poznání Božího díla, snaží se člověk alespoň zakonzervovat to, čeho již ve vztahu k Bohu dosáhl. Fixuje tak své vzpomínky, upevňuje to, co ho plnilo a představovalo pro něj Boží jednání v jeho životě. Vydává se tak co nejblíže k Bohu, aby si zachoval aspoň něco z jeho milosti, o které slyšel, kterou sám mohl zakusit. Moc nevadí, že Bůh v tomto hledání je vlastně Bohem mrtvým, Bohem v jiném světě, Bohem, který se zákonitě nemůže projevit stejným způsobem, jako při svém působení v Izraelské zemi.

Odvalený kámen je jen začátek. Ženy velmi rychle zjišťují, že problém je závažnější. Odvalený kámen není symbolem usnadnění příchodu k památce na Ježíše. Je výrazem prázdnoty hrobu. Ježíš na pracně dosaženém místě prostě není. To je situace vážná, protože bere i tu poslední jistotu, kterou člověk měl. Ale právě v tu chvíli se ukazuje také něco jiného. V hrobě není Ježíšovo tělo, je tam anděl mluvící o vzkříšení. Ten, koho hledáte zde není, protože byl vzkříšen. Opět to mluví i k nám. Ježíš není, kde ho hledáme, není v našem zakonzervovaném světě. Jak dosvědčuje anděl ženám, předchází učedníky do Galileje. Je tak před námi na cestě, ke které se můžeme připojit, na které můžeme znovu začít.

Prázdný hrob do našeho následování přináší zlomový okamžik. Je zřejmé, že kámen od hrobu odvalil sám Bůh. Zrušil tak tečku za Ježíšovým příběhem, kterou učinil kříž, a napsal další pokračování. A tímto způsobem nás pozval, abychom nad jeho dílem nespekulovali sami, abychom se za ním netlačili ze svých sil, ale abychom poznali, že nám vychází vstříc. Je prolomena hradba nesrozumitelnosti, otázky dostávají své odpovědi.

Ježíš je vzkříšen. Odvalený kámen otvírá temnotu hrobu, do světa smrti pouští světlo. A v něm i začíná být zřejmé, jaký smysl mělo, že Ježíš se ocitl právě zde, místo aby dobyl královský palác a usedl na trůn. Smrt a vzkříšení svědčí o cestě nového narození. Ježíšovo působení mluvilo o obnově, ukazovalo Boží moc při uzdravení a vyhánění různých démonů. Konec tohoto zvěstování na kříži a následné vzkříšení pak dosvědčuje, že Boží obnova se netýká jen nějakých kosmetických úprav v lidském životě, ale vede k tomu, že všechno se mění od základu. Vzít vážně Ježíšova slova znamená zemřít pro tento svět a nastoupit novou cestu života. Znamená to projít temnotou, do které jen Bůh vnáší své světlo.

Bylo to tedy zvláštní ráno, ve kterém se ženy vydaly ke hrobu. I když text končí konstatováním, že nic neřekly, neboť se bály, přesto v něm zaznívá radostné poselství. A zaznívá do našeho každého dne. Sami jistě procházíme mnohá rána, která nejsou veselá. Víc než chvalozpěv Božího stvoření v nich na člověka působí beznaděj, smutek, pocit, že mezi ním a Boží radostí leží těžký balvan. Těžký balvan je však odvalen. Bůh vítězí v našem životě nade vším, co nás od něj vzdaluje, vším, co halí našemu zraku pohled na úžasné Boží stvoření. Smutné ráno se tak rozvíjí do radostného dne. A do radostného dne se může rozvíjet i každé naše ráno. Vždyť Bůh porazil smrt. Už není jen ten, kdo uzdravuje, kdo vyhání zlé duchy a udivuje mnoha dalšími neobvyklými divy. Je ten, který vzal na sebe lidskou zlobu, aby místo ní daroval člověku pokoj a nový život. Odvaleným kamenem se tak otvírá naše cesta k Bohu. Vidíme, že ani smrt nás od něj nemůže oddělit, nemůže zrušit pouto, kterým nás Bůh k sobě váže.

Každé ráno je krásné. Nejen proto, že v něm zní zpěv různých ptáčků, kteří tak oslavují svého Tvůrce. Každé ráno přináší i zpěv andělů, že Ježíš byl vzkříšen a přináší tak nový život, novou posilu, do každého lidského trápení, ke každému lidskému břemeni.

Pane Ježíši, otevřel jsi i náš hrob, abychom se radovali ze tvého daru života. Prosíme, posilni naše srdce, ať se nechvěje úzkostí ze svých pádů a bolestí, ale raduje se ze tvé lásky a nechává vést po tvé cestě života.

Amen.