Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřeze 7.ledna 2017

Mk 1,6-11

Milé sestry, milí bratři, když jsem ještě chodil do školy, mluvilo se stále o různých revolucích a změnách, které lidem přinášejí. Samozřejmě to byly vždy samé pozitivní změny. Nějak jsem z toho nabral dojem, že když na tribuně zahřmělo známé: „právě se vracím z hradu“, tak na druhý den bylo všechno jinak a všichni se měli dobře. Když na náměstí cinkaly klíče, už jsem tak naivní nebyl, ale možná takovou představu měli zase jiní. Zkrátka se to tak zjednodušeně nabízelo, přišla revoluce, bude líp, což znamená, že hned zítra bude svět růžovější, lepší. Skutečnost byla ale trochu jiná.

S nadějemi na změnu bychom mohli pohlížet i ve chvíli, kdy na svět přichází Mesiáš, náš Spasitel. I jeho příchod je určitou revolucí v našem světě. Vždyť se ukázala Boží láska, smíme vidět, že se naplňuje zaslíbení o Boží milosti. To jsou samé úžasné věci. Bůh přichází, plní se jeho slovo, znamená to, že na jeho slovo můžeme spoléhat. Dává tak dobrý základ nejen našemu pocitu, že se něco změní, ale také základ důvěře, že můžeme počítat s Boží pomocí v našich životech. Může sto být jistě podobné jako kdysi, když se Boží lid setkával s Boží mocí, která vysvobozovala. Ať se již jednalo o vyvedení z Egypta, porážky nepřátel, návrat z babylonského zajetí. Vždycky to byla veliká událost, čas naděje, velikého očekávání změn a lepšího života. Tato událost je ale přeci jen trochu jiná. Všechna ta očekávání se nakonec sklouzla do vyjetých kolejí, vše se vrátilo, naděje jakoby vyprchala, byla pryč. Ovšem teď se děje naplnění zaslíbení o skutečném králi, o tom, který by měl tomuto koloběhu naděje a zklamání učinit přítrž.

Taková naděje často vstupuje i do našeho života. Čekáme na spasitele, zachránce, někoho, kdo všechno dokáže změnit. Čekáme na nějaké znamení, impuls, který by se nám stal počátkem toho nového. Často se tak může stát na počátku nového roku, který jsme také nedávno slavili. Různá předsevzetí a plány jsou dokladem toho, že takovýto mezník v běhu času se může stát odrazovým můstkem pro začátek nějaké změny. Podobně bychom mohli vnímat i další události v běhu našeho života, či života společnosti. Jakési znamení doby nás tak může začít směrovat nějakým dobrým směrem, vyvolat pocit nové doby a s ní spojené cesty změny k lepšímu. Vnější změna v nás vyvolává naději, že se tak zlepší i naše osobní situace. Ať je již jakákoliv, tato naděje se v člověku prostě ozývá.

Velkou věcí je už samotné Ježíšovo narození. Proto jsme si ho připomínali, proto se nad tím tolik radujeme. Už něco tak malého a nenápadného, jako je nemluvňátko kdesi v jesličkách ve stáji, se stává znamením počátku velkolepého díla. A dost možná by to pro naši radost stačilo. Bůh je zde, je mezi námi, budou se dít veliké věci, zázraky a tak všelijak podobně. Už, už aby vyrostl a mohla se začít uskutečňovat ta jeho zaslíbená vláda. Na ní přece hodně záleží. Alespoň v tom našem lidském vnímání. Vláda vytváří prostor, ve kterém se pohybujeme. A tímto prostorem je také dáno naše další jednání. Proto do podoby a fungování vlády vkládáme tolik nadějí, proto se těšíme, že se vlády ujme skutečně ten, který je k ní povolán, je jí zmocněn, skutečně hoden. Dobrý král znamená dobrou náladu, dobré podmínky pro život. Proto s takovou nedočkavostí očekáváme nejen narození velkého krále, ale zejména chvíli, kdy začne působit.

U Ježíše toto čekání trvalo skoro ještě dalších třicet let. To už je doba, kdy se mnohá nadějná očekávání poněkud vytratí. Jakoby to byl jen sen, že tu nějací pastýři a mudrci ukazovali k narození krále. Už musí mít svá léta a nic se neděje. Navíc po něm v městě Davidově není ani stopy. Jakoby se skutečně někam ztratil. Pozornost spíše poutá jiná postava. U Jordánu kdosi, kdo vypadá jako prorok volá k pokání, křtí na odpuštění hříchů. Zaslíbeným králem sice není, ale alespoň se něco děje. Navíc o tom králi mluví, už je blízko, přichází za ním. To je dobrá zpráva. Naděje ožívají, něco se skutečně chystá. Přeci jen každá velká doby si žádá burcování proroků, žádá si radikální hlasy. A tento hlas dost radikální je. Pokání, obrácení, skoncování s hříšnou minulostí, jasný obřad nového počátku, to všechno jsou silná slova, silná gesta. A v nich se ten přicházející král dá poznávat. Takže je všechno na dobré cestě. A ten, kdo návštěvu onoho volajícího proroka dobře naplánoval, mohl se setkat s něčím, co muselo opravdu každému vyrazit dech. Jednoho dne přišel zvláštní člověk. Jako mnozí jiní se nechal Janem pokřtít. Když potom vystoupil z vody, otevřelo se nebe, sestoupila holubice, zaznělo cosi o milovaném synu. Vypadá to, že toto by mohl být ten slíbený silnější, který přichází po Janovi Křtiteli. Je to takové hodně symbolické. Stejně jako mnozí jiní i on přijímá křest na odpuštění hříchů, křest pokání, či také obrácení k Bohu. Dává tak Janovu křtu poněkud jiný význam. Ztotožňuje se s ním a tím jakoby říkal, že se z tohoto křtu stává znamení, které ostatní s ním spojuje. Stává se s z něj symbolický obřad těch, kdo se chtějí postavit na stranu přicházejícího krále. Jistě, chce v tuto chvíli trochu dát prostor fantazii, ale co víme o myšlenkách těch, kteří v tu dobu stáli u Jordánu a viděli tento podivuhodný úkaz? Co jiného jim mohlo běžet hlavou než právě to, že se děje něco mimořádného a ta mimořádnost má souvislost právě s tím, že Ježíš byl ponořen do vod Jordánu, byl prorokem Janem pokřtěn. Janovo jednání tak dostává svůj jasný obrys, je zřejmý jeho cíl. Obnova Božího lidu, symbolika vstupu do země zaslíbené, symbolika očištění, to všechno se uzavírá v příchodu očekávaného Mesiáše, nabývá to symbolický obraz nového období Božího lidu. Toto období začíná krokem, který viditelně stvrzuje nový počátek a také očištění či nové narození.

V Ježíšově křtu však k tomu novému počátku můžeme vidět ještě něco víc. První věcí je odkaz na Ducha svatého. Jan o tom mluvil. Ten, kdo přichází za ním, bude křtít Duchem svatým. Co to znamená, si asi jeho posluchači moc představit nedokázali. Avšak v tuto chvíli to mají docela dobře před očima. Z nebes zní Boží hlas a sestupující holubice dává tušit, že tu dochází ke spojení mezi nebem a zemí. Křest Duchem tak nebude jen očistnou koupelí, ale něčím, co spojí dohromady Boha na nebesích a člověka zde na zemi. Tím se také dostává Ježíšovo dílo mnohem dál než doposud mohl člověk doufat. Odehrává se v něm něco, co překonává propast mezi Bohem a člověkem, protíná prostor mezi Stvořitelem a jeho stvořením. Bůh není už jen autoritou sídlící někde nahoře na nebesích, ale stává se součástí lidského světa, každodenního zápasu člověka. Nevstupuje do lidského života jen svým slovem, které zní z ustanovení zákona či úst proroků. Vstupuje do něj svou silou, tvůrčím Duchem, který obnovuje schopnost nejen slovo slyšet, ale také mu cele důvěřovat, nechat se jím vést. Křest, který nás spojuje s Ježíšem, tak není jen symbolickým vyznáním Boží autority nad sebou, ale stává se okamžikem celkového podřízení této autoritě.

Druhá věc související s novým počátkem, kterou můžeme vnímat v Ježíšově křtu, je rozhodnutí tento křest přijmout. To tolik nevnímali svědkové Ježíšova křtu, to je spíše svědectví pro nás. Když se zamyslíme nad důvody, kterými Jan Křtitel zdůrazňoval potřebu křtu, tak Ježíš do toho nějak nesedí. Obrácení, pokání, nový život, to všechno se týká těch, kdo žijí pod mocí hříchu a hledají cestu vysvobození. Ježíš ale pod touto mocí nebyl. Nebylo tedy nutné, aby křest přijímal. Přesto se k tomuto kroku rozhodl. Proč? Co nám tím sděluje? V Ježíši Kristu bere na sebe Bůh naše lidství. Stává se člověkem, aby jako člověk ukázal cestu spásy. A k tomu patří i její začátek. Tato cesta začíná poznáním, že ten nový život začíná vyznáním svých hříchů, přiznáním své hříšnosti. Nové stvoření se z nás nestane tím, že Ježíš přinese spásu do tohoto světa. Stane se z nás, když tuto spásu z jeho rukou přijmeme, když uděláme vstřícný krok, kterým je právě pokání, vyznání svých vin. Nemá tak smysl spekulovat o tom, jak moc jsme nebo nejsme hříšní, jak moc potřebujeme nebo nepotřebujeme své hříchy vyznávat. Nutnost obrácení se týká každého z nás.

Křest Ježíšův doplňuje zvěst vánočních svátků. Usměrňuje naše očekávání spásy a vysvobození. Celé to dílo záchrany a obnovy není myslitelné bez Božího sklonění k člověku. To je jasný základ. Ale na tom základě je třeba dál stavět. A to není myslitelné bez nás, naší aktivity. I když je možné mluvit o revoluci v našem světě, přeci jen je toto Boží dílo něco jiného než revoluce, které známe. A to je potřeba si uvědomit. Nejedná se o strhnutí davu na základě laciných a povrchních slibů o blahobytu a pokojném životě téměř bez práce. On ten nový život přeci jen člověka něco stojí. Nejde ale o to, aby si vyhrnul rukávy a pustil se do budování nového světa. Jde o to, aby se dokázal pokořit před Boží autoritou a nechal to budování nového světa na tom, kdo dává do lidského nitra svého svatého Ducha, kdo namísto díla lidské pýchy buduje prostor k poznání a přijetí Boží lásky. Právě v tom je ta naše revoluce. Slavíme vítězství ne v tom, že jsme porazili své nepřátele, ale v tom, že Bůh porazil nás. Zlomil tak naši zlobu, sobeckost, když nás přivedl k pokání a očištění nejen našeho povrchu, ale také nitra silou svého Ducha. Tím tedy začíná i v nás to nové a úžasné, když po novém narození z vody smíme slyšet, že jsme synové a dcery Boží, které si Bůh zamiloval.

Pane Ježíši, přijal jsi na sebe lidský život i s jeho hříšností. Děkujeme, že jsi nás tak dovedl k tomu, abychom i my před tvým Otcem nespoléhali na svou dokonalost, ale toužili se nově rodit z vody křtu a daru tvého Ducha.

Amen.

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }