Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Hrabové 24.prosince 2017

Lk 2,1-14

Milé sestry, milí bratři, velcí vládcové dělají velká rozhodnutí a uvádějí do pohybu masy lidí. Důvody mají různé, třeba veliký císař Augustus potřeboval vědět, kolik má ve své říši daňových poplatníků. A tak se rozjela veliká akce, která trvala několik let a znamenala pro mnohé putovat několik dní, aby splnili svoji povinnost. Císař je veliký muž a tak neřeší, jaký dopad na běžný život obyvatel jeho říše bude mít toto velké rozhodnutí. Proč by to ostatně měl řešit? Je císař, ti lidé jsou jeho, on rozhoduje o jejich životech. On je pro ně bůh a oni jsou přece zvyklí poslouchat. A tak se rozhodnutím velkého císaře kdesi daleko dává do pohybu i jedna budoucí rodina. Co na tom, že žena je ve stavu, kdy by měla raději odpočívat a sbírat síly k události, kdy na svět přivede nového človíčka. Císař rozhodl a nedá se nic dělat. Však oni to nějak zvládnou. A to i vzdor tomu, že se pro ně nenajde místo nikde pod střechou a budou muset nocovat v nuzných podmínkách třeba někde ve chlévě u zvířat. Takové detaily velicí vládcové opravdu neřeší.

Někdy si říkám, jestli se těm velkým vládcům někdy sami nepodobáme. Naše rozhodnutí sice nemusí uvádět do pohybu velké masy lidí, ale často mají podobný charakter. Rozhodujeme se, jako bychom byli bohové, kterým se ostatní prostě nějak přizpůsobí. Podobně jako císař Augustus neřešíme, jaký dopad naše rozhodnutí mohou mít. Vidíme jejich prospěch pro sebe, ale zapomínáme, že tento prospěch může působit problémy či utrpení druhým. Jistě, někdy si to třeba ani nemusíme uvědomit, ale jindy na to spoléháme, je to záměr ospravedlněný jen tím, že náš zájem je prostě vyšší. Proč je vyšší? To je dobrá otázka. Hledání odpovědi nás může vést různými cestami, ale nakonec nás přivede k tomu, že zkrátka se cítíme jako bohové, jako ti, kterým má vše ostatní sloužit. Takto je pak námi viděn i sám Bůh. Sídlí někde v dáli, činí si svá rozhodnutí, je mu však jedno, jaký mají na nás dopad. Je přeci příliš vzdálen tomu, co se děje v našich životech.

Rozhodnutí velikého císaře kdesi v dalekém Římě uvádí do pohybu příběh narození jednoho dítěte. Rodí se v dost bídných podmínkách, protože matka se musela vydat na cestu a v patrně přelidněném městě Betlémě neměla šanci najít důstojné ubytování. Proto má dítě místo kolébky jesle, je prostě odloženo do takového žlabu pro dobytek. Tím to ale nekončí. Nedaleko se nacházejí pastýři, kteří hlídají svá stáda, různě u toho podřimují. Tento jejich klid naruší anděl Páně. Zase bychom si mohli říct, že rozhodnutí velkých a mocných nebere ohled na ty prosté. Ať si klidně anděl září, ale proč při tom musí rušit jejich klid? Proč je nenechá si odpočinout. Uvědomuje si, jak náročné to je hlídat stádo ovcí? Jenže on je neruší z jejich klidu jen tak pro nic za nic. Má pro ně dobrou zprávu. Přináší jim něco, co je může povzbudit, co jim může pomoci, co jim přináší radost. A v tom je celá ta situace poněkud jiná. Pastýři se dávají do pohybu nikoliv z libovůle Boží, ale protože Bůh pro ně něco má. Andělé jim zvěstují velikou radost, protože se narodil Spasitel, zaslíbený král Božího lidu. Naplnil se čas, který celé generace očekávaly. To je jistě důvod k radosti, důvod k tomu nechat se vyrušit ze svého klidu. Mají se tedy vydat na cestu do nedalekého Betléma. Na proto, že si nějaký císař potřebuje udělat představu, kolika lidem vládne, ale protože Bůh se sklonil k člověku a daroval světu svého Spasitele.

Ke zvěsti anděla se přidává celý nebeský zástup oslavnou písní, ze které je patrné, jak veliká událost se vlastně stala. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, Bůh v nich má zalíbení. Jsou to slova, která mluví o něčem důležitém a významném pro lidský život. Na počátku je sláva, která patří Bohu. Na tom si můžeme uvědomit, jak hodně věcí se změní, když přestaneme toužit oslavit sami sebe. Přirozeně chceme po sobě nechat různé pomníčky, něco, nač budou další generace vzpomínat. Ale nejsou právě tyto touhy po různých pomníčcích příčinou necitlivých zásahů do života lidí kolem nás? Nevedou k tomu, že přehlížíme skutečné potřeby svých bližních na úkor prosazení svého nápadu, svého názoru? Není skutečnost, že se pro rodičku nenajde místo jinde než ve stáji, důvodem k zamyšlení, že to s námi skutečně moc slavné není, že bychom si měli uvědomit, že nám rozhodně ta sláva moc nepřísluší? Když člověk poznává, že skutečná sláva za to dobré, co se ve světě děje, nepatří na prvním místě jemu, ale Bohu, pak se dostává na dobrou cestu, má šanci, že tento svět nebude jen místem utrpení, ale místem pokoje. O pokoji mluví píseň andělů ve svém pokračování. Tento Boží čin přináší zemi pokoj. Jistě, ve světle různých náboženských válek se to možná zase tak zřejmé nezdá. Ty moc nevypovídají o pokoji, který přineslo na svět narození Ježíšovo. Vzdor tomu ale právě tato událost pokoj přináší. On totiž není v tom, že by člověk přestal používat cokoliv k tomu, aby sám sebe prosadil a zvýšil na úkor ostatních. Nebrání tomu, aby člověk i to dobré obrátil proti druhému člověku. Ten pokoj přichází v tom, že právě uprostřed těchto různých bouří působených lidskou pýchou nachází člověk něco, oč se může opřít, v čem může složit svou naději. Pokoj na zemi nemění tento svět, ale mění každé lidské srdce. Svět tedy pozná pokoj jen tehdy, když jej tam sami přineseme. Ne ale ve své pýše, ale v pokoji, který jsme sami od Boha přijali a nechali ho změnit naše myšlení a jednání.

Narození Spasitele v Betlémě přináší pokoj do našeho života. Základem tohoto pokoje jsou poslední slova, která zaznívají v andělském chvalozpěvu a vystihují důvod, proč se tato událost vlastně stala. Bůh má v lidech zalíbení, oblíbil si je. Není jejich nepřítel, není vládce vzdálený kdesi na nebesích. Vždyť v tom narozeném dítěti přichází sám Bůh, aby byl mezi námi. Přichází do lidské bídy, aby všem, kdo si ji uvědomují, přinesl posilu a naději. Náš život mu není vzdálený, není mu lhostejný. Proto smíme prožívat pokoj, i když toho kolem moc pokojného není.

Velicí vládcové dělají velká rozhodnutí a uvádějí masy do pohybu. Bůh je velký vládce a uvádí také masy lidí do pohybu. Nedělá to proto, aby si dokázal, jak velikou má nad námi moc. Činí velké rozhodnutí, aby dokázal, jak velikou má k nám lásku. A nabízí nám, abychom byli jako on. Tedy abychom svými rozhodnutími uváděli druhé do pohybu. Ne ale k uspokojení svých sobeckých plánů, abychom se cítili jako bohové, nýbrž k tomu, aby do jejich života mohly vstoupit radost a pokoj, které nám v narozeném dítěti přináší ten skutečný Bůh. On tedy činí velké rozhodnutí, které nedoprovází rozpačité pocity nepokoje a nejistoty, trápení a bolesti, ale chvalozpěv, ve kterém do těch trápení, bolestí, nejistot a nepokoje přichází naděje, posila, že tím vším jde někdo s námi. Někdo, kdo je silnější než my, někdo, kdo zná cestu i tam, kde my ji nevidíme. Z chudých jeslí v Betlémě tak zní do našeho života pozvání k odvaze nebýt jako bohové, ale být Bohem milovanými lidmi.

Amen.

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }