FS ČCE Zábřeh

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Hlavní stránka Kázání Neděle 4.prosince 2016

Neděle 4.prosince 2016

Email Tisk PDF

Bohoslužby v Zábřeze 4.prosince 2016

Mt 3,1-12

Milé sestry, milí bratři, často voláme po obnově. Ať se to již týká vztahů nebo situace kolem nás, vnímáme, že je potřeba určité narovnání toho, co jsme pokřivili, napravení toho, co se naší či i jinou vinou pokazilo. V různých technických zařízeních a hrách se dá špatný stav vyřešit novým startem, novým spuštěním. Stiskne se tlačítko, na něco klepne a je to hotové, můžeme začínat znovu. V lidském životě to však tak jednoduché není, to sami často poznáváme. I když třeba ukončíme nefungující vztah, rozejdeme se, není to řešení. Problémy se časem vracejí, v dalších vztazích se často opakují. Poznáváme, že to chce něco jiného, jiné řešení.

Před dvěma tisíci lety byla situace v Božím lidu podobná. Všichni tak nějak cítili, že to není úplně ono, něco by se mělo stát. Nějak by se měla změnit situace, proměnit cosi mezi lidem a jeho Bohem, ale také mezi lidmi navzájem. Ne, že by to nefungovalo. Oběti do chrámu se přinášeli, Boží zákon byl vyučován, mnozí se snažili podle něj žít. Vnějším pohledem vše fungovalo správně. Bylo to všechno až příliš zaběhané, možná i automatické. Jakoby se z tohoto života ten samotný život vytratil. Tak jako se to stává v mnoha vztazích po dlouhé době společného fungování. Ti dva, co patří k sobě, jakoby si najednou byli cizí. Navenek vše funguje, je zde vzájemná úcta, respekt, nejsou žádné hádky, zálety. Přesto je vztah v situaci, kdy mu něco důležitého chybí. Je to takový oheň, který sálá, žhne, ale nehoří. Dává teplo, dává příjemný pocit, ale na druhou stranu nedává světlo, neprostupuje tu temnotu kolem. Je to takový stav, kdy je zřejmé, že se něco musí udělat, jinak ten vztah vyhasne úplně.

Novým počátkem, novým impulsem, se před těmi dvěma tisíci lety stalo vystoupení muže jménem Jan. Byl trochu podivín, což pro mnohé bylo svědectvím, že je někým mimořádným, je poslem Božím. Pni ti poslové, proroci, často bývali trochu podivíni, vypadali zvláštně. Proto se Janovi nikdo neposmíval, ale všichni brali jeho slova velice vážně. A poznávali v těchto slovech něco nového, co je posilovalo, ukazovalo k tomu, jak ten vyhasínající vztah k Bohu zase obnovit. Ta slova je volala k pokání. Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Příchod Božího království označuje blízkost něčeho zásadního pro lidský život. Je to silný impuls k tomu, aby se člověk nad tímto životem zamyslel, zhodnotil jej sám před sebou, ale i před Bohem. Tento pohled na svůj život jakoby v zrcadle vystihuje právě ono pokání. Asi víme, co to znamená, že se někdo kaje, také se tomu říká, že se zpovídá ze svých vin. Znamená to, že uznává nějakou svou chybu, lituje toho, co učinil. Přesně k tomu vedla tehdejší lid slova Jana Křtitele. Lidé se dívali na svůj život a přemýšleli o tom, jaký je a následně poznávali, co všechno není správné, z čeho všeho je třeba se kát. Je to trochu jiná cesta, než je často asi zvykem. Ono je běžnější hledat chybu a problém zatuhnutí nějakého vztahu mimo sebe. Nefunguje nám to, protože se ten druhý změnil, už není co býval, není to s ním tak jednoduché. Podobně se to dá vyjádřit možná i ve vztahu k Bohu. Bůh se dlouho neozývá, nekoná veliké věci, proto víra Božího lidu pomalu vyhasíná. Často také člověk nemůže Boha přijmout, protože Bůh je mu vzdálený, neodpovídá jeho očekávání, nějak mu nesedí. Z toho by vyplývalo, že řešením je něco, co se stane na druhé straně, situace se vylepší, když ten druhý něco udělá, když se změní.

Výzva k pokání ukazuje k něčemu jinému. Jestliže se člověk nad sebou zamýšlí, jestliže probírá svůj život, může také dojít k jinému závěru. Problém je na mé straně, sám mohu něco změnit, sám bych měl něco změnit. Jan, zvaný také Křtitel, právě v této změně pohledu ukazuje nový počátek, dává ten nový impuls vztahu člověka k Bohu a člověka k člověku. Není to Boží jednání, které mezi člověkem a Bohem vybudovalo hradbu, ale je to jednání člověka, že Bůh se mu odcizil, stal vzdáleným. Přesto Bůh činí první krok k překonání tohoto odcizení. Dává člověku možnost začít znovu, být očištěn od chmurné minulosti a bez nějakých předsudků začít vést svůj život podle Božího vzoru, Božího plánu. Ti, kdo Janovi porozuměli a rozhodli se, že začnou hezky znovu od počátku, nechávali se od Jana pokřtít. Křest se stává viditelným vyjádřením této změny v lidském životě, této touhy začít jinak, pokračovat jinou cestou než doposud. Četli jsme, že před tím ještě vyznávali své hříchy. To je důležitý moment. Vyznání hříchů není jen výčet toho, co člověk udělal špatně. Je to uvědomění si jádra problému, toho, že ty špatné činy mají svůj původ v celkovém zaměření hodnot svého života. Vycházejí z toho, že na prvním místě je mé já, podle něj pak je měřeno vše ostatní. Toto vyznávání hříchů a následné přijetí křtu pak ukazuje k vyznání, že nový počátek spočívá v uznání vyšší autority nad tímto životem, než je právě ono vlastní já.

Křest je tedy nový počátek. Z narážek na skupinu saduceů a farizeů je patrné, že má následovat ovoce pokání. Tak jak se postupně vyprázdnila víra Izraele v Hospodina, může se totiž vyprázdnit i ono pokání a křest. I jim hrozí, že se stanou jakousi formalitou, která zachová ty vnější prvky, ale ztratí svůj obsah. Proto je důležité nesení ovoce. Jestliže se v člověku odehrává nějaká změna, kterou vyznává viditelně ve křtu, pak se tato změna musí projevit i v dalším průběhu života. Jinak nemá smysl. Tento počátek se nedá napasovat jen jako nový impuls do něčeho starého. Když tu Jan mluví o otcovství Abrahamovu, má na mysli právě to zůstávání u starých kolejí. Odkaz na to, že jsou přeci potomky Abrahamovými ukazuje stále ke spoléhání na něco jiného než Boží autoritu. Je to takové odkazování se k povrchnímu obalu, možná by se dalo mluvit o snaze Boha nějak obalamutit. Něco ve smyslu toho, že jsme přeci součást Božího lidu, máme tedy jakousi protekci a nemusíme se už tolik snažit brát vážně Boží slova. Stačí si odbýt nějakou tu náboženskou povinnost a dál už se můžeme zařídit podle svého. K tomu často ukazoval Ježíš jako přístupu již zmíněných farizeů, zákoníků a saduceů, zkrátka všech, kdo příčili jeho působení. Spokojovali se s vnějším projevem náboženského života, který sestával opravdu jen z plnění několika povinností bez ohledu na to, kde je vlastně srdce dotyčného, jak moc má Boha v úctě.

Když Jan Křtitel mluvil o nutnosti nesení ovoce, ukazoval tím zároveň k příchodu Ježíše a k jeho následování. Mluví o tom, že Ježíš bude křtít Duchem a ohněm. To je obraz celkové proměny člověka. Proměny v tom smyslu, že neočistí jen svůj povrch, nepodstoupí jen úpravu fasády, ale změní se cosi zásadního v něm samotném, od základu se promění jeho hodnoty, směřování, každodenní fungování. Toto s člověkem dokáže učinit jen Boží láska zvěstovaná v Ježíši Kristu. Člověk ale musí být připraven tuto lásku přijmout a k tomu ho vede Jan Křtitel, když mluví o potřebě pokání, když člověka vede k přemýšlení nad jeho životem a hledání cesty, která skutečně něco změní. Je to cesta, kde formalismus vztahu, který se projevuje v důležitosti náboženských úkonů, nahradí vřelost vztahu k Bohu, která se projevuje v poctivém hledání Boží vůle na každý den, touze po naslouchání Božímu hlasu, nechávání se jím vést.

Slova Jana Křtitele zní i do naší doby, do našich situací hledání cest, jak napravit mnoho pošramocených vztahů a věcí našeho života. Vše začíná činěním pokání, tedy zhodnocením sebe sama, pohledem na vlastní podíl viny a vyznáním, že zde nepomohou jen vlastní síly. A nestačí ani rozhodnutí, že už budu jiný, budu dělat věci jinak. Cesta nápravy, cesta nového života začíná pokleknutím před Bohem, začíná také poznáním, že k vodě křtu, která nás omývá od našich hříchů, je potřebný i křest Duchem a ohněm, který mění naše nitro. Doslova nás přetavuje do podoby Ježíšovy. Jsme často v pokušení hledat spasitele, který změní svět kolem nás, aby se nám v něm dobře žilo. Je to do jisté míry pohodlné. Jen to nikam nevede. Skutečný spasitel přichází a mění nás, aby se s námi dobře žilo těm které máme kolem sebe.

Slova Jana Křtitele jsou také docela naléhavá, nepočkají, až bude ten pro nás vhodný čas. Je třeba na ně reagovat hned a připravit se tak na setkání s Ježíšem. Vždyť on přichází, aby také zhodnotil svou sklizeň, aby se podíval, jak jsme naložili s jeho slovem, s jeho dary. Budeme zrnem, nebo plevy? Budeme těmi, kdo přinášejí své ovoce, kdo berou slovo Boží vážně, nebo spíše budeme těmi plevami, které jsou lehké, jsou prázdné, vítr si s nimi činí, co chce, a nakonec končí v ohni? Jaký je náš život před Boží tváří? Je opravdový, skutečný, nebo jen zbožným divadlem, hrou? Patříme mu každý den, nebo jen občas chceme učinit dojem, vykonáme něco velice zbožného, ale potom na Boha zase nemyslíme? Jan mluví o tom, že přichází něco opravdu velikého, něco zásadního pro každého člověka. Přichází království nebeské. Bůh už není někde v dálce, ale chce být mezi námi, v Ježíši Kristu přináší slovo vysvobození, slovo naděje pro každý lidský život. Setkání s Ježíšem, je právě to, co mění naši situaci, co nás zastaví v nekonečném útěku před mnoha problémy a místo toho dá nám síly jim čelit, najít řešení, které povede k nalezení pokoje, k novému rozhoření našeho dohasínajícího ohniště.

Pane Ježíši, přicházíš a proměňuješ náš svět. Tvé slovo mění i naše životy. Prosíme dej nám, ať jsme připraveni je slyšet, věřit mu a každý den na něj očekávat.

@page { margin: 2cm } p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120% }

Amen.

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 190007747/0300

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka