Bohoslužby v Zábřeze 15.května 2016
J 20,19-23
Milé sestry, milí bratři, ve školních letech mě občas zlobil učitel fyziky. Při výpočtech sil působících na jedoucí vozidlo vždycky prohlásil, že odpor vzduchu zanedbáme. Zanedbáme, zanedbáme, říkal jsem si, měl by vidět, jak mnoho námahy mě stojí překonat tuto zanedbatelnou sílu, když jedu do školy na kole. Ale budiž, je pochopitelné, že pro jednoduché výpočty ve škole by počítání s takovou silou bylo zbytečně komplikované. Na druhou stranu toto jisté zjednodušení se později přenáší i do našeho běžného života. Prostě kvůli zjednodušení zanedbáme síly, které se nám zdají nepodstatné. Vždyť co je to odpor vzduchu? Vzduch nevnímáme, jak tedy můžeme počítat s jeho silou? Že taková síla existuje si uvědomíme až třeba při silném větru. To najednou pocítíme, že zde existuje síla, která se bere jakoby z ničeho nic. Nevidíme její zdroj, jen cítíme, že přichází a působí na nás. Již to není síla zanedbatelná.
Pokud jde jen o odpor vzduchu, většinou zanedbání této síly nás zase tolik nestojí. Možná jen tu energii v pedálech. Avšak ono to podobně funguje i ve světě poněkud zafyzickém. I zde se setkáváme s tím, že bereme do úvahy jen některé síly a ten zbytek prostě a jednoduše přehlédneme s myšlenkou, že je zanedbatelný. Týká se to různých sil, které působí na lidský život, na jeho základ, orientaci, směřování. Tady si přece také často řekneme, že záleží na mnoha faktorech, na prostředí, ve kterém člověk žije, na hodnotách, kterým se naučí. Podobně jako u příkladů z fyziky, i zde se může stát, že dojde ke zjednodušení. Přece to známe. Buď hodný, chovej se slušně, neubližuj druhým, buď poctivý, pravdomluvný a tak podobně. Ano, je to důležité, ale také vlastně zjednodušené. Je to základ, který pomůže člověku se ve světě orientovat, ale také ho pak postaví do mnoha situací, kde ta orientace bude dost složitá. Důraz na obecnou humanitu života totiž vychází ze zjevení, které dal Bůh člověku v Písmu. Je to zjednodušení tohoto zjevení. A právě proto se pak stane, že náhle člověk zjistí, že mnohé otázky a situace jeho života se pomocí těchto pouček vyřešit nedají. Nebo se dají vyřešit špatně. A tady je to právě o těch podceněných silách. Mnohé etické problémy mají totiž v Bibli trochu jiné řešení, než nám obecně napovídá náš cit pro lidskost. Kolikrát přeci řekneme, že je to lidské, je to lidsky pochopitelné. A tak se nad tématem nerozpakujeme a neřešíme ho. Když ale pak člověk nahlédne do Bible, vidí, že vše je jinak. A to je právě ta neviditelná, zprvu zanedbatelná síla. Proč se orientovat podle Bible? To je přece jen jeden z názorů, názor, který může společnost ignorovat. A tak jej ignorujeme časem i my, Ježíšovi učedníci, kteří se k tomuto prameni, k této síle působící na lidský život máme přeci vždy znovu navracet, máme s ní počítat. A tak i v našich životech Boží moc přechází k těm silám, které zanedbáme. Vždyť jak mnoho na tuto moc spoléháme, při plánování budoucnosti?
Zanedbání této síly v lidském životě má své viditelné vyjádření. To je patrné z našeho dnešního evangelijního textu. Učedníci jsou za zavřenými dveřmi. Ne že by je někdy neotevřeli, ale pečlivě si rozmyslí, komu a jen na chvíli. Naštěstí jeden, který chce také k učedníkům přijít, toto opatrné pootevření dveří nepotřebuje. Stojí mezi nimi a zdraví je svým pokojem. Ale nejen to, dává jim dar Ducha svatého. Zde v Janově evangeliu se to odehraje ve vší tichosti, v klidu, ale podle svědectví Lukáše ve Skutcích vše vypadalo mnohem zajímavěji. Strhl se hukot jako vichřice. To je také ta zprvu zanedbatelná síla. Stojatý vzduch se začne hýbat, do stojatých vod společenství učedníků vtrhne dravý proud. Takto přichází ke slovu ona zprvu zanedbatelná síla a dává člověku poznat, že zase tak bezvýznamná není. Duch vstupuje do lidského života a mnohé v něm proměňuje, uvádí do pohybu, dává odvahu. Člověk poznává, že mu neschází odvaha, že se může na mnohé záležitosti podívat pod jiným úhlem, na cestě života se nemusí točit v kruhu, ale může nabrat jistý směr a vydat se ke svému cíli.
Dar Ducha společenství učedníků má v Janově evangeliu spojitost s jednou dost neobvyklou věcí. Učedníkům se dostává moc odpouštět či neodpouštět hříchy, dostává se jim tak vlastně moc rozhodovat o spáse druhých lidí. To je něco, co nás zprvu trochu musí vyděsit. Ale je to také oblast, na které je vidět docela dobře právě vnímání té síly, která přichází skrze Ducha svatého. Odpuštění hříchů je veliké téma. A dá se samozřejmě pojmout mnoha způsoby. Jedním extrémem je, že si z toho uděláme životnost. Přeci máme odpuštění ve svých rukou, rozhodujeme, komu bude odpuštěno a komu ne. Podle jakého měřítka, to se už nepíše a tak je to prostor pro nás. Můžeme potlačit sílu Ducha a prosadit sílu svého rozumu. Dáme jasný sazebník a kdo zaplatí dostatek, tomu odpustíme, tomu vyhlásíme odpuštění. Přeci máme k tomu kompetenci, tak to stačí. Záleží tedy vlastně na nás, na naší náladě, náklonnosti a podobných silách, které působí na náš život a jsou to síly přirozené. Ty ostatně dojdou ke slovu i v případě jakéhosi druhého extrému. Cestu k odpuštění umožníme mnohým tím, že jejich hřích přestaneme nazývat hříchem. Když něco není hřích, nemusíme to odpouštět. Opět na pozadí stojí vliv naší lidské síly, případně sil takových obecných. Přece musíme druhé a jejich poklesky či nedokonalosti chápat, proč tedy je trápit ještě tím, že jsou hříšníci. I tak mají trápení docela dost. Měli bychom hledat spíše cestu pomoci, možnosti jak je zapojit do svého společenství, dát jim v něm místo, dám jim důstojnost, význam. To všechno samozřejmě jsou věci dobré, pramenící z naší lidskosti a dokonce i Boží milosti. Nicméně ten hnací motor je špatný. Chybí zde jedna síla, která k tomu všemu má co říct. A tak oba extrémy mají společné, že moc odpouštět staví na síle lidské přirozenosti, staví na člověku a jeho moudrosti při nakládání s touto mocí.
Moc odpouštět hříchy se ale nedá oddělit od daru Ducha svatého. Tak to zde přeci máme. Ta moc není projevem našich sil, ale projevem síly, kterou dostáváme právě s tímto vzácným darem. Dar Ducha znamená přítomnost Boží v nás a tím pádem Boží moc skrze nás působící. Máme tedy moc odpouštět hříchy, protože nejednáme my sami za sebe a ze sebe, ale jedná skrze nás Ježíš, jedná zde sám Bůh, který o tomto odpuštění vposledku rozhoduje. Pro samotné odpuštění hříchů to znamená, že není ovlivněno našimi názory, našimi náladami či vztahy, ale je dáno naší odevzdaností Kristu. Nejednáme jeho jménem, ale jednáme mocí jeho Ducha. Tím pádem i ono odpuštění nestojí na tom, že hříchy přehlédneme buď s odkazem na svou lidumilovnost nebo s odkazem na splnění nějakých formálních podmínek. Toto odpuštění stojí na zvěsti Boží milosti a její přijetí či nepřijetí. Takto je to totiž postaveno u Boha, tak jsme to mohli vidět u Ježíše a tak to i Ježíš stále praktikuje skrze nás. Tím, že nám dává svého Ducha, tím se z nás stávají nástroje jeho díla. Proto naše působení přichází jako síla, kterou svět často ani nevnímá, její hodnotu považuje za nedůležitou, nicméně setkání s touto silou člověka nenechá rozhodně chladným.
Dar svatého Ducha je v církvi nepostradatelný. Proto bychom měli dbát na to, abychom nedopadli jako při těch příkladech ve fyzice, tedy že Ducha vezmeme jako něco, co můžeme zanedbat. To není jen nějaká fráze. Přemýšlejme, kolik prostoru této síle věnujeme, jak moc s ní počítáme? Nestojí bokem jako něco nevýznamného až za našimi schopnostmi, které do společného díla vkládáme? Co je přednější, co rozhodující pro život společenství? Máme propracovanou teologii, máme vypracované řády a směrnice. Je ale hlavně tímto vytyčen prostor naší víry, našeho jednání z víry? Vždyť teologie je výpovědí o Bohu, ale výpovědí lidskou, z lidského pohledu. Řády a směrnice jsou dílem lidského ducha. Sice se odvolávají na působení toho Božího, ale nedá se to ztotožnit. V tom případě musíme být stále ostražití, aby se toto naše lidské dílo nestalo překážkou díla Božího podobně jako v otázce toho odpuštění hříchů. To přece nestojí na jeho teologii či předpisech o podobě pokání. Stojí na Boží milosti, která je přikrývá, avšak nerelativizuje, která působí z Božího rozhodnutí a nikoliv pro lidské zásluhy. Sami přece víme, jak těžké je dojít odpuštění hříchů, když nestojí na milosti, ale na plnění různých podmínek.
Duch svatý přichází do našich společenství, do své církve jako vítr. Je to síla možná považovaná za neškodnou, někdy docela i příjemnou. Avšak je to síla, která umí také bořit, stejně jako vichřice. A to je dobře, protože Duch přichází, aby zkoumal, co je v našem jednání pevné, a co naopak nemá cenu obstát. A tak je nakonec dobře, když vanutí Ducha cloumá naší teologií, našimi řády, pravidly, předpisy. Nutí nás tak stále hledat jeho cestu působení v tomto světě, cestu, která je stále stejná ve svém směru a cíli, pokaždé ale jiná ve scenérii, kterou prochází. Můžeme tedy říct, že je to síla, kterou zanedbáme, pak se ale nedivme, že se pořádně zapotíme, než se nám podaří o kousek posunout.
Pane Ježíši, tvůj Duch nás stále obnovuje, s jeho silou nemůžeme nepočítat. Nauč nás právě v síle Ducha pohlížet na naše životy, přehodnocovat stále znovu dílo, které společně konáme.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
