Hlavní stránka Kázání Neděle 26.července 2015

Neděle 26.července 2015

Email Tisk PDF

Bohoslužby v Zábřeze 26.července 2015

J 6,1-15

Milé sestry, milí bratři, velikou otázkou lidské společnosti je dostatek jídla. Jsme v tomto ohledu všichni naprosto stejní. Potřebujeme jíst, ať děláme cokoliv, ať věříme čemukoliv, ať máme jakékoliv kořeny. Nemůžeme existovat bez jídla. Proto je také důležitým úkolem každé vlády, aby lidem zajistila pokrm. Jen si vzpomeňme na Josefa v Egyptě. Stal se druhým mužem království, protože měl na starosti záležitosti kolem obilí, staral se, aby lid nehladověl. Na druhou stranu se důvěra v Hospodina otřásala v základech, když na poušti nebylo co jíst a lid toužící po hrncích masa se chtěl raději vrátit zpět do Egypta. Zajištění pokrmu je tedy velmi důležité a ani Ježíš se této otázce nemohl vyhnout.

Příležitost, aby ukázal, jak si s takovým problémem poradí, se naskytla jednou na hoře nedaleko Tiberiatského jezera. Přicházel stále veliký dav a Ježíš se obrátil k učedníku Filipovi, aby mu odpověděl, kde pro ten dav vezmou jídlo? To je opravdu zajímavá otázka. Nejen pro Filipa, ale i pro nás. Kde vzít chléb pro tolik lidí? Jak Filip uvádí, nestačilo by ani dvě sta denárů. To už je velice slušná suma. Zkrátka jeho hodnocení je jednoduché. Takový úkol je nad naše síly a možnosti. Dost možná právě těch dvě sta denárů byly prostředky, které měli k dispozici. Reálný pohled tu říká, že je to málo, je to úkol, který se nedá zvládnout. Tím, že se Ježíš ptal, by se mohlo zdát, že jeho otázka je jen teoretická. Kde vezmeme jídlo? Nevezmeme, protože nemáme zač a ani kde. To je prostě realita. Všechno má své meze, hranice, které není možné překročit. I když v rozhovoru s Ježíšem může být takové zjištění trochu na pováženou. Skutečně se ptá proto, abychom došli k tomuto závěru? Je jeho záměrem ukázat, že jsou úkoly nad naše síly a tak bychom se jim měli vyhýbat? Je to zvláštní. Spíš chce ukázat někam jinam, nabídnout řešení, které bude neobvyklé. Možná podobně jako Hospodin na poušti. Když nebylo maso, přilétli odkudsi křepelky a lid se najedl. A pak tu byla také mana. Z nebe padal pokrm jen tak z ničeho nic. Hospodin se o svůj lid postaral. A tak možná se něco podobného stane také. Není v silách učedníků nakoupit chléb pro tolik lidí. Co tedy učiní Ježíš? Co se vlastně dá udělat? Tedy kromě rezignace. I když by byla pochopitelná. Přece lidé musejí uznat, že učedníci nejsou všemocní. V tom je nám ten Filip docela blízký. Ví, kde jsou jeho meze a tak se podle toho chová. Víme, jaké jsou naše síly a možnosti a tak podle toho jednáme, plánujeme. Víme, že není v našich silách nasytit celý ten zástup a tak to raději vzdáme. Vždyť je to přeci pochopitelné. Reálně máme nějaké možnosti a ty nestačí.

Do rozhovoru se přidal učedník Ondřej. Viděl věci trochu jinak než Filip. Zjišťoval, kolik toho je k dispozici mezi lidmi a došel závěru, že něco sice je, ale i tak to bude málo. Je zde chlapec, který má pět chlebů a dvě ryby. Pro takový dav je to ještě horší situace než chléb za dvě sta denárů. I když nakonec končí u stejného závěru jako Filip, přeci jen to alespoň zkusil. Tím však jakoby beznaděj situace ještě prohloubil. Z naší strany to asi fakt nezajistíme. A tak se pozornost obrací k Ježíši. Zdá se, že má nějaké řešení. Pochopil, že to učedníci nezvládnou a tak se chystá jednat sám. Co udělá? Mohl by dát víc než dvě sta denárů, aby se dalo jít nakupovat. Jenže nakupovat poněkud bokem měst pro tolik lidí? To asi nepůjde. A tak se může najednou objevit loď s velikou zásobou chleba. A nebo ještě lépe, je zde určitě kamení a tak se dá učinit chléb z těch kamenů. To by se snad dalo. Moc by k tomu Ježíš měl. To věděl už pokušitel, který Ježíše nabádal, že svůj hlad může právě tímto způsobem vyřešit. To by bylo něco úžasného. Z kamení chléb. Hned by lidé poznali, že v Ježíši se setkávají se skutečným králem, skutečnou Boží mocí. Když někdo dokáže něco takového, co mu zabrání v tom zajistit patřičný pokoj svému lidu? Takže možná přichází čas velikého svědectví o Ježíši a jeho možnostech.

Jak už to bývá, věci se vyvinou jinak, než člověk očekává. Veliké svědectví Boží moci skrze Ježíše přišlo, ale oproti představám suverénního jednání Božího zde byl rozdíl. Ježíš neproměnil ani kameny v chleby, ani nezajistil zázračné padání chleba z nebe. Vzal zásoby, které měl onen chlapec zmíněný Ondřejem. Vzal pět chlebů a dvě ryby a začal to rozdávat celému zástupu. Možná si také řekneme, proč zrovna použil tuto cestu? Je to znamení, že jeho moc není zase tak velká? Nezvládl by měnit kameny v chléb, či nějaký podobný zázrak? Chce spíše tímto způsobem promluvit k učedníkům i těm všem, kteří poslouchají a sledují každý Ježíšův krok.

Všimněme si dvou aktérů, kteří mluví o možnostech, jenž se nabízely. Filip vše vzdal s tím, že ani dvě sta denárů by nepomohlo. Raději ty denáry nechal na pokoji. Oproti tomu onen chlapec dává své chleby a rybičky. I když je to málo, i když je zřejmé, že se z toho tak veliký zástup nemůže nasytit. A hle, nasytil se a ještě mnohem víc, než dával, zůstalo. Právě v tom je zvěstnost Ježíšova jednání. On nečiní pokrm jen tak z něčeho jiného. Rozmnožuje to, co mu člověk odevzdává. To je důležitý krok. Filip měl pochybnosti a tak nic nezkusil. Chlapec nalezený Ondřejem měl důvěru v Ježíše a proto dal i to málo, co měl. K tomu chce Ježíš vést i nás. Nejde o to, kolik toho máme, ale kolik toho jsme ochotni Bohu dát. On činí zázraky, to ano, je to jeho veliká moc, ale často k tomu zázraku používá právě nás, naše síly a schopnosti. Je jasné, že by mohl nasytit dav i jiným způsobem, ale chtěl, aby učedníci poznali, že počítá při takových zázracích i s jejich možnostmi. Boží dílo nejde mimo člověka, ale vtahuje ho, aby se stal jeho součástí. To si právě můžeme uvědomit při příběhu o nasycení tak velikého zástupu.

Tímto příběhem nás Ježíš staví do zcela nové situace. Ptá se nás, co se dá dělat. Není to proto, že by nevěděl, ale proto, abychom si uvědomili svou situaci. Nikdy není neřešitelná. Vždy se nabízí nějaké východisko. Na nás záleží, abychom si ho dokázali uvědomit a rozhodnout se pak pro něj ve svém dalším jednání. Většinou to řešení spočívá v odevzdání se Bohu se vším, co člověk má a v důvěře, že i to málo Bůh dokáže použít. Víc není potřeba. A to se netýká jen úkolu nasytit veliký dav. Vždyť podobně je tomu i v dalších oblastech, do kterých nás Bůh staví. Příběh s nasycením je v tomto velice případný, protože právě u Ježíše poznáváme, že naplnění základních lidských potřeb nespočívá jen v tom, aby se jim dostalo chleba a her, jak se říkávalo kdysi v Římě. Člověk má být nasycen k věčnému životu. A zde je Ježíšova otázka o způsobu, jak to učinit, velice případná. Jak to učinit, aby lidé nehleděli jen na sebe, ale přemýšleli také o Bohu. Jak to učinit, aby neměli před očima všelijak pokroucený obraz církve, ale viděli ji jako společenství kolem Ježíše? Kde vezmeme tolik sil, aby každý člověk o Bohu slyšel a skrze víru v něj došel spásy? Asi to můžeme udělat podobně jako učedníci. Můžeme být jako Filip, který si řekne, že je to zkrátka nad jeho síly a dál se tím asi nebudeme zabývat. A nebo také můžeme čekat jen na Boží aktivitu. Můžeme přece klidně vyčkávat, co Bůh udělá, s čím přijde. Jak odpoví na naše starosti? Vždyť Boží lid v poušti také jen čekal, než Bůh zasáhne. To ale po nás v tuto chvíli Ježíš nechce. Nenechává nás v roli těch, kdo jen vyčkávají, ale zve nás k aktivitě. Proto se také ostatně ptá, kde se sežene tolik chleba, aby byl dav nasycen. Co tedy učiníme se svými silami? Nejsme zrovna nejslabší. Sil máme docela dost. Pravda, nestačí na to, abychom sami spasili nejen celý svět, ale třeba i jen půl Zábřeha. I to je stále veliké sousto. Jenže pokud budeme vyčkávat, bude mít dav kolem nás nadále hlad. Ne tedy po chlebu či bramboru s řízkem. Bude mít hlad po Bohu. Boží slovo, které může uzdravit svět kolem nás nespadne jen tak shůry jako mana na poušti. Rozšíří se, když ho sami dáme ze svého života k dispozici.

Považme, není-li to opravdu úžasné, když takto Bůh s námi dokáže pracovat. Máme jen hrst toho, co mu můžeme dát. I když bychom dali vše, co máme, kdybychom dali sami sebe, prostě to nevychází a stále to bude málo. Jenže Bohu to stačí. I z toho mála koná veliké dílo. Proto je na nás, abychom nespekulovali o tom, co je co není možné a zkrátka Bohu věřili, že možné je cokoliv. A proto máme vždy na výběr, jestli z toho, co nám patří zajistíme předně sami sebe, neboť zde víme, že to může vyjít, nebo to dáme Bohu s důvěrou, že bude dost nejen pro nás, ale pro celý zástup. Nebojme se tak pouštět do aktivit, které se nám zdají nad naše síly. Je-li to cesta Boží, budeme mít i z toho mála, co vkládáme do Božích rukou na rozdávání.

Pane Ježíši, štědře si dal nám i celému světu svou lásku a svého Ducha. Štědře jsi nás obdaroval vším, co je třeba pro dílo na tvé vinici. Prosíme dej, ať nám nechybí víra, která roste z mála ale sklízí v hojnosti.

 

Amen.

 

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka