Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřehu 24.května 2015

J 15,26-27; 16,12-15

Milé sestry, milí bratři, v životě církve se občas dostaneme do bodu, kdy je třeba si položit otázku po dalším směřování. Jakou cestu zvolit? Čemu se věnovat? Na co položit důraz? V určitých vlnách přicházejí různé důrazy, nové myšlenky, výzvy, se kterými je třeba se vyrovnat. Často se tak stává při výměně generace, nebo nějaké společenské změně. Záležitosti, kolem kterých se takové změny točí, bývají různé, nicméně jedno je jim společné. Vytvoří se skupina, která se ozve, že je třeba rozbít to tradiční a nahradit to něčím novým. Když je něco tradice, přímo si to říká o záměnu za něco jiného, lepšího. Jakoby to tradiční bylo už zatuchlé a ztuhlé, které musí ustoupit živému, dynamickému.

Velikým zlomem pro Ježíšovy učedníky byla událost seslání svatého Ducha. Stalo se něco nečekaného, něco, co velice silně ovlivnilo jejich jednání. Nabyli nových sil, byli odvážní. Avšak zároveň je to postavilo před nesnadné rozhodnutí. Co se starým způsobem života? Lze ho ještě držet? Nebo je potřeba jej opustit? Není možné si nevšimnout, že s Ježíšem přišel trochu jiný pohled na Zákon. Nikdo nezpochybnil, že by Zákon nebyl dobrý. Všichni ho uznávali. Dokonce i Ježíš to tak prohlašoval. Ale něco bylo jinak než doposud. I když Zákon ctil, dělal věci, které dle zákoníků byly Zákonem zakázány. Jak se tomu dá rozumět? Jedině tak, že na přikázání Zákona změnil náhled, přesunul důraz. Ukázal učedníkům, co je v Zákoně důležité. Nejde o literu, jde o podstatu. Nejde o to, jak je přikázání řečeno, ale co vyjadřuje, jakou roli hraje v Božím plánu s člověkem, jaké místo má v Božím díle. Jde o to, jak v konkrétní situaci přikázání mluví, nikoliv, jak se čte. V tomto pojetí se Ježíš tedy liší od učitelů Zákona, jak ale k takovému posunu dochází? Co ho oprávnilo, aby porozuměl slovu Zákona jinak, než si ho ostatní vykládali? Tím oprávněním je Ježíšův původ. Vychází od Otce, je poslán, aby plnil jeho vůli. Neptá se sám sebe, nerozumuje, ale nechává se vést svým Otcem. Proto dělá věci jinak než zákoníci, ale přitom Zákon neruší. Jak ale na to mohou zareagovat učedníci?

Mohli by to zkusit také radikálně jinak. Odmítnout vše staré s tím, že to stejně k životu nevedlo. K čemu je ta spousta příkazů a zákazů, spousta pravidel, když spasení přichází z víry? Tak se vším rychle pryč. To už naznačil Pavel, když odmítl pro pohany obřízku a vůbec svazování Zákonem. Jeho dokonavatelem by mohl být pak třeba Markion, poznal, že to důležité je v Ježíšových slovech a celý starý Zákon odmítl. Jenže právě tento posun církev odsoudila, nevybral si ho. Zůstala u staré tradice otců, kterou přijala jako součást svého vyznání víry. A právě v tomto momentě se ukazuje, jak důležitou roli hraje ve společenství Duch svatý. Svým učedníkům Ježíš říká, že ho pošle jako Přímluvce, Utěšitele. Zajímavé titulování. Vyjadřuje, že přijde někdo, kdo přinese učedníkům pokoj, kdo jim připomene Ježíše. A to právě Duch dělá. Pokoj přichází tehdy, když je člověk na cestě, na které nebloudí, neztrácí se. To bude Duch dělat. Bude udržovat směr, dávat sílu a jistotu každému kroku učedníků. Navíc bude stále ukazovat k Ježíši, k tomu, že on je naším přímluvcem před Otcem v nebesích. I když není s námi, neznamená, že je vzdálen, oddělen od nás. Právě ta modlitba ho s námi spojuje. Myslí na nás, bojuje, chystá cestu spasení. Ovšem to nejpodstatnější je, že tento Duch vychází od Otce. Není výmyslem Ježíšovým, není plodem jeho práce, ale má svůj původ v Otci na nebesích. Proč to Ježíš zmiňuje? Má být patrno, že on i ten přicházející Duch mají stejný zdroj. Ježíš vyšel od Otce, to dává jeho dílu vážnost. Duch jde stejnou cestou. Je jako Ježíš. Bude konat stejné dílo, stejným způsobem jako učil své učedníky Ježíš, bude učit nyní Duch. A má toho na učení skutečně hodně.

Zdá se, že je tedy na místě vykonat v církevním životě čistku a odstavit tradici. Duch je přece ten hybatel, je ten, který slovo oživuje, oživuje tak i celé společenství. Proč tedy v něm držet cosi, co vypadá překonaně? Tradiční se tak rovná něčemu vyprázdněnému zároveň ale také svazujícímu, omezujícímu. Ale tento směr Ježíš neukazuje. Žádné boření a ničení. Ten Duch totiž o Ježíši vydá svědectví. Zase je to takové zajímavé spojení. Spolu s učedníky bude svědkem o Ježíši i Duch svatý. Co vlastně dosvědčí? Myslím, že na prvním místě pravdivost a platnost Ježíšovy cesty. Něco podobné, co dělal Ježíš při cestě do Emauz, co ale také konal apoštol Pavel. Ježíšova cesta je dána slovem Písma. I když jeho činy jsou radikální, jsou možná dost nezvyklé, tak přesto jsou v souladu s tím, co mohl Boží lid poznávat. Zmocněni Duchem tak učedníci nacházejí souvislosti mezi tradicí a působením Ducha. To se jeví ještě silněji, když čteme, že nejen Duch, ale i učedníci mají o Ježíši vydávat svědectví. Jsou s ním od začátku, a tak mají jeho dílo kompletně před očima. Proto můžou o Ježíši podat ucelenější obraz, dát tak jeho slovu i viditelnou formou v činech Ježíšových. Nicméně to důležité, co chci zmínit, je právě základ tradice. Už tady v Janovi to začíná. Duch přijde, vydá svědectví a pak toto svědectví nesou dál učedníci. Nejen jako teorii, ale jako vzorek života před Bohem a hlavně s Bohem. Tradice je pro zvěstování stejně důležitá jako vanutí Ducha. Tradici sestavují učedníci. Nemá tedy tak božský původ jako Duch. Tradice je plodem vanutí Ducha, protože o něm svědčí, protože jeho sílu přenáší do konkrétního lidského života.

Často si tradici spojíme s něčím, co není zrovna blízké svobodě. Tradiční církve jsou ty, které jakoby neměly v sobě vytvořený prostor pro Ducha svatého, připomínají život podle Zákona v podání zákoníků. Tradice je skutečně dvojsečná. Je jako lano, které se dá využít mnoha způsoby. Může doopravdy svazovat, umožňovat jen velmi úzký prostor pro volný život. Toto lano se ale také dá využít zcela jinak, může pomáhat a vést přes kritická a nebezpečná místa. Tradice tak nejen svazuje, ale i chrání, pomáhá v čase nějakých problémů najít něco, čeho se člověk může potom pevně držet. Tím se stává nikoliv brzdou, ale nezbytnou součástí života společenství. Je základem, na kterém se dál staví, a to právě z moci svatého Ducha. Jeho vanutí činí z tradice nosný princip zvěstování evangelia. A to je zapotřebí mít stále na mysli. Duch přináší život, ale potřebuje nějaký základ, na kterém tu novou stavbu našeho života postaví.

Mládí je většinou bouřlivé a snaží se vyhranit vůči tomu, v čem žije. Platí to nejen o lidech, ale i o společenství církve. Seslání svatého Ducha je i doslova bouřlivá událost. A učedníky to vede živelně na náměstí a tam mluví o Ježíši. Znovuobjevení Ducha církví je podobně bouřlivé. Ve svém mladickém nadšení se tak snaží vyrovnávat se vším, co ji přijde svazující. Avšak je potřeba upozornit, že Duch určitě nevede k nespoutanosti. I prvotní církev se držela zpočátku v chrámu, Pavel začínal v synagogách. Nepřicházelo radikální odmítnutí toho, v čem všichni vyrostli, zavržení toho tradičního. Pod mocí Ducha hledali nové vyjádření toho, co jim bylo základem. A to je výzva i pro nás v dnešní době, je to důležité slovo církvi, která se začíná probouzet a hledat svou novou tvář. Tato nová tvář nepřijde odmítnutím té staré, nepřijde plastikou, která tu starou zcela promění. Když jsem byl v mládežnických letech, chtěli jsme oživit bohoslužby. Jediná cesta, kterou jsme měli před sebou, byla v pestrosti písní. Chtěli jsme prosadit, aby se nepoužíval jen jeden zpěvník a jeden nástroj, ale bylo to živější, hrálo se na kytaru, zpívaly novější písně. Ale byla to skutečně cesta k oživení, které dává Duch? Nejsem si jistý. Tyto snahy tenkrát docela narazily, nicméně časem se přeci jen něco pohnulo. Dnes se v tom sboru nezpívá jen s varhanami, nezpívá jen z jednoho zpěvníku. Časem jsem i ve své službě na sboru začal doprovázet kytarou, neboť varhaník se stal vzácným druhem. Kupodivu to vedlo ke zpestření bohoslužeb, to ano, ale nikoliv oživení sboru. Možná to vnímáme i zde. Před třemi nedělemi jsme měli úžasné shromáždění. Ale jak to oživilo život sboru? Chci říct, že ve výměně tradiční formy za novější příchod nového života není. Duch svatý nemění tvář, ale nitro. A v tom je i ten vztah k tradičnímu, převzatému. Stojíme-li před nějakou výzvou, nějakou novou situací, nestačí jen změnit vnější plášť, ale ta změna musí být někde uvnitř. Odmítnutím určité tradice se nestane církev živější. Spíše se vydá do určitého nebezpečí, bude jako horolezec, který si nevezme lano. Dar Ducha svatého, který se církvi dostává, ji vede, aby tradici neodmítala, ale dávala ji nový výraz, nově ji zpracovávala, právě tak jak to Duch žádá.

Otevřít se svatému Duchu je nezbytné. Když se podíváme, co všechno jeho dílo obnáší, je zřejmé, že bez Ducha se staneme jen mrtvým pomníkem dávné slávy. Je tedy úžasné, že Ježíš nám tímto způsobem přichází na pomoc. Posílá svého Ducha jako útěchu mírnící rozbouřené moře, na kterém se pohupuje loďka Kristovy církve. Posílá jej, aby posílil naše zvěstování, aby v něm byl opět život. A v neposlední řadě nás stále učí, jak se vypořádat s děním kolem nás, jak ve všem tom hledání najít, jak by sám Ježíš situaci na našem místě vyřešil. Ducha tak nelze odpoutat od toho, co jsme přijali a co nám generace před námi předali jako osvědčené, jako svědectví Božího zásahu do jejich života. Smíme zvěstovat evangelium, nést dobrou zprávu, protože nám ji předkové předali a protože nám Duch dosvědčuje, že je stále živá a aktuální. Boží slovo nebude živější, když nově přeložíme Bibli a dáme ji atraktivní obal. Bude živější, když vstoupí do našeho života a budeme jím stále žít. A právě to je ten největší dar svatého Ducha.

Pane Ježíši, poslal jsi nám svatého Ducha, aby byl skrze něj jsi byl stále s námi. Dej, ať toužíme být živi z jeho síly, ať se necháme jím vést a proměnit, ať k nám znovu připomíná, co jsme směli převzít od zástupu tvých svědků jako slovo života.

Amen.