Bohoslužby v Zábřehu 22.března 2015
J 12,20-33
Milé sestry, milí bratři, Ježíšovy činy vyvolávají zvědavost. Kdo to může být, když se o něm tolik mluví, když spousty svědků vyprávějí o jeho zvláštních slovech, uzdraveních, moci nad démony a dokonce i smrtí. Pár dní před tím, než vjel Ježíš do Jeruzaléma, vzkřísil z mrtvých Lazara. To je něco úžasného. Takový člověk opravdu stojí za pozornost, je na místě snažit se ho poznat. Přítomnost a zájem řeckých poutníků ještě umocňuje Ježíšovu zvláštnost. Je zřejmé, že jeho sláva přesahuje hranice zaslíbené země. O Ježíši se ví i ve vzdálených končinách. Je tedy nemyslitelné přijít do Jeruzaléma a nepátrat po onom zvláštním člověku.
Ježíšova slova naznačují, že se skutečně děje něco mimořádného. Přišel čas, aby byl oslaven syn člověka. To znamená jediné. Ježíšovo působení se blíží k vrcholu. Je možné čekat, že se opravdu cosi stane. Oslavení ukazuje k dobrému konci. Skoro by to vypadalo, že bude Ježíš korunován, provolán králem. Je pravdou, že v davu to vře. Jeruzalémští jsou možná takoví vlažnější, ale přicházející poutníci dávají jasně najevo, že provázejí mimořádnou osobnost. Provázejí krále. Jeho vjezd na oslátku, volání Hosana, to ukazuje k vítání krále dávno zaslíbeného. Čas očekávání se tak plní. Možné ne na plno, možná jen šeptem, ale stejně se šíří zvěst, že přišel Mesiáš a ujme se vlády. Je to zcela normální, že takto lidé na Ježíše pohlížejí. Vždyť mají své představy, mají svá očekávání od Mesiáše. A tím, co Ježíš dělá, tuto představu docela naplňuje. Bůh ho obdařil velikou mocí, je zřejmé, že stojí na jeho straně, pomáhá mu, žehná jeho každý krok. To jsou hodně dobré předpoklady k tomu, aby se Ježíš stal vůdcem svého lidu.
Lidské představy, lidská očekávání a cesty Boží se někdy mohou dost lišit. Je zřejmé, že Ježíš je někdo mimořádný. Je to člověk veliké moci. Ale kam a k čemu ta moc ukazuje? Co o Ježíši vypovídá? První, co je patrné, je Boží blízkost. Bůh je s Ježíšem, ale nejen to. Ti, kdo se s ním setkávají, kdo mu naslouchají, ti cítí ještě něco víc. Je nejen s Ježíšem, ale je s nimi. V Ježíši nejen potkávají člověka obdařeného Boží mocí. Potkávají Boha samotného. A to je hodně důležité. Ježíš zosobňuje samotného Boha. To jeho vnímání přeci jen posouvá o něco dál. Jestliže takto Bůh přichází k člověku, co to znamená? Něco se má změnit. Ale co?
Ježíš ve své odpovědi na touho těch Řeků mluví o pšeničném zrnu. Mluví o smrti, ale ne ledajaké. Mluví o oběti. Vrcholem jeho života je umřít pro další život. Dává to smysl? Jaký život z toho může vzejít? Čeho je Ježíš setbou? Myslím, že učedníci i ti poutníci s tím museli docela zápasit. Vždyť nečekali takovou odpověď. Ježíš mluví o tom, že syn člověka bude oslaven a pak přechází k takovým divným úvahám. Umírající zrno. Člověk ztrácející život jej nalézá, ten, kdo jej opatruje ho zase ztrácí. Všechno to vypadá jako postavené na hlavu. Ale Ježíš si nedělá legraci. Nevodí je za nos, nespekuluje. Ví moc dobře, co ho čeká. Ostatně jeho další slova prozrazují, že sám se toho trochu bojí. Jeho oslava má podobu utrpení, je to něco, čemu by se člověk rád vyhnul. Nemluví přímo o kříži, ale z jeho slov se to dá dovodit. Až bude vyvýšen, přitáhne všechny k sobě. To vyvýšení je přibití na kříž. To vyvýšení je utrpení a smrt. Touto cestou ho Bůh vede. A Ježíš to přijímá, což přináší další problém, další otázku. Proč cesta kříže? Proč tu visí ve vzduchu ten přízrak smrti?
Myslím, že docela zásadní roli zde hraje pohled na lidský život. Co je jeho náplní a vrcholem? K čemu je upnuta naše naděje? Do čeho vléváme své síly? Je to asi hodně podobné jako u Ježíšových současníků. Pro ně se nadějí stával okamžik, kdy přijde Mesiáš a obnoví království Izraele. To je takové lidské očekávání. Je to touha po svobodě, ale taková docela zvláštní. Touha po svobodě nesvobodě. Na první pohled bude lid svobodný, protože svou vládu bude mít ve svých rukou. Avšak je to skutečná svoboda? Bude opravdu svoboden? Nebo ve své podstatě zůstane stále otrokem? Je to asi zvláštní otázka, ale každý by si ji měl položit. Co pro nás znamená cesta ke svobodě? V čem vidíme svou svobodu, jaký obsah tomuto slovu dáváme? Znamená to nezávislost na autoritě? Znamená to nezávislost na Bohu? V některých představách ano. Tato začala cesta ke svobodě pro člověka v ráji. Bude svobodný, bude nezávislý, když se osvobodí od Boha. A vlastně to tak platí pro mnohé i dnes. Setřást jho náboženství, setřást jho Boží, to je cesta lidské svobody. Ale je to skutečně svoboda? Co tím člověk vlastně získá? Osvobodí se, nebo jen vymění jedno jho za druhé? Na to ukazuje Ježíš. Cílem lidské naděje není povrchní svoboda. Ta totiž vždy přinese jen novou formu otroctví. Ježíš nabízí jiný pohled na cíl lidské naděje, cíl lidského života.
Když se ještě vrátím k otázce svobody, její touha často míří proti poutům různých pravidel, zákonů a příkazů. Člověk nechce, aby mu někdo něco přikazoval, k něčemu ho nutil. Proto mluví o svobodě. Do jisté míry je to pochopitelné. Sami to asi známe, že je to nesmírně náročné a svazující, když člověk musí myslet na spoustu pravidel. Do jisté míry ho to otravuje a hledá únik. Ne před podstatou věci, ale před její formou. Nevadí mu, že nesmí druhého zabít. To respektuje. Ale nesnáší formu, kterou je mu to řečeno. Proti ní se bouří a s ní odmítá i toho, kdo ji garantuje. Je pravda, že toto není typický příklad Izraele, ale obecně se to týká každého člověka. Izrael neodmítá Hospodina jako toho, kdo dává svá pravidla jejich životu. Avšak ve své podstatě hledá osvobození, nezávislost na Bohu, když tato pravidla přetváří, upravuje, činí z nich jádro svého vztahu k Bohu. Vládu Boží nahrazuje vláda Zákona, což je sice na první pohled skoro to samé, ale právě Ježíšovo působení ukazuje k tomu, že je zde veliký rozdíl. Zákon je jen prostředek k cestě svobody či spásy, nikoliv spása sama.
Možná jste si někdy na dětech, když byly větší, všimli jedné zajímavé věci. V takovém tom vzdorovitém věku se jim hodně věcí příčilo. Umýt po obědě nádobí? No to bylo řečí. Ale pak se něco stalo. Dítě se zamilovalo a přestalo odmlouvat. Co byl problém, najednou jde samo. Co se stalo? Přišla láska. A to je věc, ke které ukazuje i Ježíš, jako k cíli lidské naděje. Ve vztahu Božího lidu a jeho Boha nejde o nezávislost Judské země. Jde o nápravu lidského srdce. Tak to zaslíbil svého času prorok Jeremiáš. Hospodin dá svému lidu novou smlouvu, zákon vepsaný do srdce. Formalitu, zákonictví, pravidla, to všechno nahradí láska. Toto je i ten život, který vyrůstá z Ježíše jako zasetého zrna. Jeho skutky prozrazují, že Bůh je ten, který má velikou moc, ale také ukazují, že se sklání ke svému lidu v lásce, jedná s milosrdenstvím. Slovo Zákona nahrazuje skutek lásky. Projevem této lásky je pak i cesta kříže. Ježíš ji podstupuje, ačkoliv ví, že pro něj samotného není nutná. Ale je nutná pro ty, které miluje. A také ji podstupuje, protože je to vůle Boží. A Boha také miluje. Nemyslí na sebe, ale na to, co je potřebné a co prospívá jeho bližním. V tom také nachází cestu svobody.
Ježíš stále přitahuje lidskou pozornost. Jeho působení se nedá přehlédnout. I dnes můžeme říct, že má mnohem víc obdivovatelů než jeho významnější současníci. Kdo si na ně vzpomene? Ježíš ale stále má co říct. Co však od Ježíše máme očekávat? Jak k němu přistupovat? Co přináší do našeho života? Víme, jak se míjelo očekávání davu se skutečností v době Ježíšově. Jak je to ale dnes? Nemíjí se naše očekávání s tím, kým Ježíš je a k čemu nás vede jeho následování? Právě o následování zde také něco zazní. K tomu naše setkání s Ježíšem míří. Chce z nás mít své následovníky. Je to něco, co docela zásadně mění náš pohled na Ježíše a naše očekávání. On přišel kvůli nám, přišel kvůli našemu životu. Ale tento život nám ukázal jako dar, který je nám dán, ale kterému se nemáme klanět, nemáme z něj činit svého boha. Životem máme sloužit, nikoliv sloužit svému životu. Tak jak to ukázal Ježíš. Život dal do rukou Boha Otce. Přišel o něj na kříži, ale získal jej na věčnosti. Tak se jeho život naplnil. A může se naplnit i náš. Zmínil jsem se o svobodě, kterou často považujeme za důležitou součást našeho života. Jak je to ale s naší svobodou, když se bojíme, abychom svůj život neztratili, abychom pro něj zajistili všechno možné? Nejsme spíše otroky strachu? Strachu o to, že budeme mít život chudý a prázdný, když mu nezajistíme patřičnou pohodu, rozmary, touhy? Právě i z toho nás Ježíš vysvobozuje, když mluví o nenávisti ke svému životu v tomto světě. Není to jeho znevážení, není to fanatická touha po smrti. Je to jen uspořádání toho, aby se tento život nestal zlým pánem, kterému obětujeme vše, včetně své svobody a dost možná i svobody svých blízkých. Nemějme strach o život. Je přeci v Božích rukou. Svým působením právě k tomu Ježíš ukázal a právě tím nám ukázal cestu našeho vykoupení. Vidět Ježíše, setkat se s ním tak znamená potkat toho, který nezmění naše okolí. Změní ale nás, abychom toto okolí proměnili pozváním na cestu za ním na cestu jeho služby.
Pane Ježíši, dal jsi svůj život za nás, abychom již netrpěli pro své hříchy, ale mohli žít pro tvou lásku. Měníš naše srdce, dáváš do něj svůj nový zákon, zákon lásky. Dej, prosíme, ať se učíme tomuto zákonu, ať se učíme podle něj jednat.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
