Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Zábřehu 22.června 2014

Mt 10,26-33

Milé sestry, milí bratři, důležitou součástí Ježíšova díla bylo povolání učedníků. Každý velký myslitel samozřejmě býval obklopen svými učedníky, kteří nesli jeho myšlenky dál. Ježíš je mnohem víc než běžný myslitel. Jeho slovo, jeho konání, dává světu víc než jen zajímavé podněty k přemýšlení o životě. A tak patří k běžnému jevu, že si Ježíš vybírá své učedníky a těm svěřuje své poslání.

I když to vypadá hodně podobně a má to svou logiku, je Ježíšovo povolání přeci jen v něčem jiné. V předchozím textu se můžeme dočíst, že být učedníkem Ježíšovým kolikrát nebude žádná výhra. Spíše naopak. Plyne to z toho, kým Ježíš je a co vlastně učedníci nesou dál jako jeho myšlenku, jeho dílo. Ježíš není filosof hloubající nad smyslem světa. On ten smysl již dávno zná a tak své učedníky nevedl k tomu, aby nad ním hloubali a přemýšleli, ale aby volali k návratu k Bohu, ke znovunalezení Boží přízně ve svém životě. Je to volání, které vede k proměně lidského života, což je záležitost někdy poměrně těžká. Asi sami víme, jak je to někdy náročné, když nám někdo řekne, že něco děláme špatně a měli bychom to dělat jinak. To se hned vynoří jakási nechuť, vnitřní vzdor, zejména jsme-li skálopevně přesvědčeni, že to děláme dobře. Máme své znalosti, zkušenosti a tak nám do toho přeci nebude někdo mluvit. Náš způsob je přeci osvědčený, protože takto konáme již nějakou dobu. Takto nějak také svět reaguje na Ježíšovo slovo. Nesmíme zapomínat, že Ježíšovo dílo nejsou jen zázraky, které člověku vyrážejí dech, ale je to předně volání k pokání, k vyznávání svých nedostatků a odevzdání se Ježíši. Je to pozvání k důvěře Bohu. A v tom nastává zádrhel. Proč vše dávat Bohu, když zatím to člověk dobře zvládal sám? Proč se kát ze svých vin, když si žádné velké hříchy člověk nevybaví a netíží ho svědomí? Proč spoléhat na odpuštění a hledat Boží smíření? Má to nějaký smysl? Doposud svět fungoval i bez toho, proč by to nešlo takto i dál? Proč se měnit, proč se dívat jinak na svůj život, když je člověk spokojen? Je to těžké zvěstovat do takové situace. Reakce může být ale i ještě trochu jiná. Může také být, že člověk si uvědomuje nedostatky, které má, ale nechce si je přiznat. Vidí, že jeho život není zrovna ideální, ale nechce hledat pomoc a řešení své situace v Bohu. Pak není jen ke zvěsti slova Božího lhostejný, ale je přímo nepřátelský. Ježíš učedníky připravuje na to, že právě tento případ může být dost častý. Nebudou bezvýznamným hnutím, které nestojí ani za pozornost. Stanou se hlasem, který nebude možné přeslechnout. A pokud nejde něco přeslechnout, je na místě snaha to umlčet.

Proti Božímu slovu tak vystoupí protivníci, kteří budou vypadat dost hrozivě. Avšak Ježíš volá k odvaze. Nebojte se jich. Ten důvod, proč se nebát je docela zajímavý. Nakonec zazní, že vlastně můžou zabít tělo, ale nikoliv duši. Před tím však Ježíš mluví o tom, že nebude nic skryté, co by zůstalo neodhaleno. Z textu není přímo zmíněno, čeho se to odhalení a skrývání týká. Samozřejmě se tak nabízí něco, co skrývají ti, kterých není třeba se bát. Na druhou stranu se také mluví o poznání, což dává tušit, že Ježíš nemluví o skrytých vinách, které někdy časem vyjdou najevo. Sice by to bylo pro potupené učedníky určitým zadostiučiněním, ale asi to není ta nejdůležitější věc. Bohu nejde o potrestání či zesměšnění hříšníka, ale jde mu o jeho záchranu o jeho hodnotu. Proto je možné ono skryté a odhalené vztáhnout spíše na Ježíšovo evangelium, slovo záchrany. Není přece problémem učedníků, že by naráželi na lidský hřích, ale je problémem, že by slovo evangelia mohlo zůstat umlčené, skryté. Proto je to slovo povzbuzení i pro samotné učedníky. Slovo, které nesou, se nemůže dát umlčet, zahalit či jinak ukrýt. Ať by ti druzí dělali cokoliv. Proto nemůže uspět žádný pokus o jejich umlčení, zmaření díla, které nesou do světa. To vlastně zaznívá i z dalšího doporučení, které zde zazní. Co slyšeli ve tmě nebo jen tak do ucha, to mají hlásat na světle a ze střech. Evangelium není zvěst, která se nese jako nějaké tajné učení, ale je to záležitost veřejná, určená k tomu, aby vyšla na světlo, nesla se do široka. Je to poslání, na které mají učedníci také stále myslet. Věci, které mohli prožít jako Boží dotek, ty se netýkají jen jich, nejsou osobní záležitostí, ale mají sloužit jako svědectví všem lidem. Proto zde můžeme zaslechnou výzvu ke svědectví vzdor tomu, že kolem sílí hlasy odkazující víru do sféry soukromé, niterné, do oblasti svědomí. Prostě kamkoliv do nitra člověka, hlavně aby to z toho nitra nenašlo cestu ven ke druhým. Je zvláštní, že není až tak společensky nezvyklé sdílet cokoliv od prožitků na dovolené až po popis těch nejchoulostivějších věcí ve vztazích. Je ale problém stejným způsobem sdílet víru a ty nejvnitřnější zážitky ve vztahu s Bohem. Možná proto, že to nikoho moc nezajímá, možná proto, že takovéto sdílení klade znepokojující otázky ohledně života posluchačů. Každopádně se tlakem na mlčení o věcech víry nemá učedník nechat znepokojit.

Je asi lidsky pochopitelné, že se na mysl dostávají různé znepokojivé myšlenky. Člověk má strach z toho, co se může stát. Ježíš i na to pamatuje a tak dává do úvahy, který strach je vlastně na místě. Koho se člověk víc bojí? Z Boží strany jsme poznali milost a tak se ho tolik nebojíme. Ze strany mocných i méně mocných tohoto světa nepoznáváme jen milost. Vidíme, jakou mají moc, co všechno dokáží, jak mnoho dokáží ovlivnit a poznamenat lidský život. Ježíš ale do tohoto přichází s docela zajímavým srovnáním. Co vlastně ti mocní mohou ovlivnit? Do jaké míry mohou poznamenat život člověka? Zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Co to vyjadřuje o našem jednání? Dokáží zasáhnout povrch, ne ale nitro. Dokáží mnohé věci zničit, ale nedokáží to celkově. Záhuba duše není v lidské moci, zejména pokud člověk spoléhá na Hospodina. Jakákoliv pozemská moc nás může uvrhnout do bídy, posměchu, odmítání, zbavit vnější svobody, ale nemůže sebrat tu svobodu vnitřní, sílu k životu, naději na změnu situace a vposledku naději věčného života. Pokud zůstane člověk věrný učedník Ježíšův, riskuje, že ho věznění, posměch či pohrdání mohou potkat. Jistě to není nic moc příjemného. Avšak ve hře je mnohem víc. Ještě je zde Bůh, kterého je také třeba se bát. A to většinou v situaci, kdy člověk dá přednost svému pohodlí před plněním Božího poslání. Na rozdíl od pozemských mocných, Bůh může člověka zničit úplně. Sice nechce, není to jeho plán, ale moc k tomu má. Je tedy zřejmé, před kým je dobré mít více respekt. I když se zdá, že přiznáním ke Kristu toho hodně ztrácíme, jeho zapřením můžeme ztratit mnohem víc.

Tato slova znějí skoro jako vyhrožování. Míněno to tak ale není. Tváří v tvář tomu, co na učedníky může čekat zde zní několikrát výzva, aby se nebáli. A pokud se mluví o tom, že je Bůh mocnější něž ten, který hubí jen tělo, je to zároveň i slovo naděje. Vždyť zde také zaznívá, že i ten vrabec, který stojí jen pár halířů, je v rukou Božích, bez jeho rozhodnutí nespadne. Což tedy Ježíšovi učedníci. I když nad jejich tělem může vládnout mocnost tohoto světa, nad jejich životem má stále rozhodující život Bůh. Proto smíme mít také my naději, že jsme v Božích rukou. I když jsme na cestě, která je někdy těžká, která vzbuzuje v našich nitrech strach, jsme v Božích rukou a tak se nemusíme bát. Bůh své dílo neopouští. I skrze nás se zasazuje, aby se dál šířilo. Chce-li Bůh, aby jeho dílo šlo dát tímto světem, jak tomu můžeme bránit my či kdokoliv jiný? Nemusíme mít tedy strach o sebe a o to, co konáme. Vždyť před Bohem máme velikou cenu a on nás dokonale zná. Dává nám pevný základ, abychom se uprostřed tohoto světa mohli přiznat k jeho jménu. Dává nám základ, na kterém můžeme stavět i svá další rozhodnutí ohledně následování.

Rozhodnout se následovat Ježíše je trochu něco jiného než zaujímat určitou životní filosofii. Filosofie člověk přejímá, rozjímá, přetváří. Avšak následování Ježíšovo je stále stejné. Nedá se na něm nic měnit. Má stále stejné předpoklady i průběh. Stále je spojeno s pokáním a svědectvím o Boží lásce, kterou jsme v pokání směli přijmout. Navíc je to něco, co nemůže být jen naše. Život s Kristem není jen můj život. Je zároveň svědectvím někomu dalšímu. Být učedníkem tak není možné jen sám pro sebe. Jsme učedníky, aby Ježíšovo evangeliu znělo do tohoto světa. Možná se to nebude všem líbit. Možná se budou smát, možná nás budou chtít zavřít a umlčet, vzbudit v nás strach, abychom mlčeli. Nic z toho nás nesmí zviklat, nemůže nás zastrašit. A pokud budeme mít dojem, že už to dál nejde, že ten tlak je příliš velký, vzpomeňme si na to, že ten, komu sloužíme může zahubit tělo i duši. Místo toho, ale naši duši i tělo zachránil. A bude moci zachránit i další, pokud v jeho službě setrváme.

Pane Ježíši, posiluješ nás, vedeš k odvaze vyznávat tvé jméno. Skutečně nemáme nic pevnějšího než tvé slovo a tvé zaslíbení. Přesto je nám to základem, na kterém chceme postavit i naše životy. Pomoz tak naší snaze, ať se nebojíme k tobě hlásit a na tebe přede všemi spoléhat.

Amen.