Bohoslužby v Jeseníku 23.března 2014
J 4,5-42
Milé sestry, milí bratři, voda je pro člověka nesmírně důležitá. Dokonce je velmi důležitá pro samotný život. Kde je voda, tam je i život. V zemi zaslíbené to platilo dvojnásob. Kde byla studna, kde byl pramen, tam se život rozvíjel. Jak je voda důležitá, poznával i Mojžíš při cestě pouští. Nedlouho po oslavě vítězného přechodu Rudého moře přichází chvíle, kdy dojdou zásoby vody. Nejprve najdou pramen, který je hořký a Mojžíš ho uzdraví. O něco dál ale přijdou na místo, kde voda není vůbec. A lid má žízeň a začíná proti Mojžíšovi reptat. A nejde jen o Mojžíše, pokouší tak i samotného Hospodina. Nedostatek vody dává náhle zapomenout na to, co všechno lid mohl přijmout jako svědectví Hospodinovy moci. Přechod moře, uzdravení vod, seslání many, to vše je najednou ničím, když chybí voda, když má člověk žízeň.
V setkání Ježíše a ženy Samařanky jde také o vodu. Avšak poněkud jinou, než jaká vytryskla ze skály, vodu, která také reaguje na jiný druh žízně. I když ta Samařanka to zpočátku moc nechápe, když říká, že ji má Ježíš dát té vody, aby už nemusela ke studni. Není to voda, která by ukojila fyzickou potřebu pít. Je to voda, která ukazuje k lidskému nitru. Žízeň je vlastně velice vděčné podobenství toho, co se v člověku odehrává a jak to může řešit. Žízeň je reakce na to, když chybí něco velice důležitého a nenahraditelného v lidském životě. Vodu ničím nahradit nejde. Ať to budeme zkoušet jakkoliv, neporadíme si bez ní a vždy skončíme u toho, že voda je základ pro lidský život. Pokud je nebudeme mít, nebudeme žít. Proto se kopaly studny, proto žena Samařanka přichází, aby si vodu donesla domů a mohla se napít, vařit, umývat. Nedostatek vody se hlásí žízní a tak s povděkem bere nabídku Ježíše, že ji dá takovou vodu, po které by už nežíznila. Vždyť je to přeci jen namáhavé chodit několikrát denně ke studni a tahat se vědry vody zpátky domů.
Ježíš ale nemluví o vodě pro lidské tělo. Mluví o vodě jako podobenství celkového lidského života. Ten nestojí jen na pokrmu a vodě z takové studny, jako třeba ta v Sychar. Je pro něj důležité i to, co prožívá lidské nitro, co se odehrává v lidském srdci. I to mívá často žízeň. Avšak na rozdíl od té tělesné žízně, není zřejmé, jak ji utišit. Čím se srdce může napojit? Z jakého pramene chce pít? Z Ježíšových slov jen zřejmé, že tu může být podobné jako s vodou ze studně. Může pít takovým způsobem, že svou žízeň jen na chvíli utěší, ale nezažene. Naopak spíše ještě víc podpoří. Říká se o některých nápojích, že čím víc je člověk pije, tím větší má žízeň. V oblasti duchovní to platí dvojnásob. To, co člověka nenaplní, ho ještě více vyprazdňuje. Místo toho, aby hledal jiný pramen, jen zvyšuje svou spotřebu toho současného. Oblast duchovního života je něco, co člověk spíše skrývá, moc o tom nemluví, proto ani neřeší problémy, které přicházejí. Své nitro toužíme naplnit sami. A tak hledáme různé náhražky, které se zdají být dobré, ale vlastně ničemu nepomáhají. Soustředíme se na prožitek, tím člověk nejčastěji plní své nitro. Něco prožívá, ať již světského, nebo i před Bohem. I víra se dá postavit jen na prožívání požehnání, plnění se krásnou atmosférou společných setkání. Jenže kupodivu, toto jsou věci, které docela rychle vyprchají. Zejména tehdy, když vede cesta života přes poušť, když je vystavena nějaké zkoušce, když člověk musí v něčem vytrvat. Pak se ukazuje, že ta skutečná náplň života se odehrává jinak, jiným způsobem.
Voda živá, kterou dává Ježíš, naplňuje lidský život poněkud jiným způsobem, než si obecně umíme představit. Když se normálně mluví o tom, že člověk se něčím naplňuje, předpokládá se, že je konečný konzument. On je ten spotřebitel, na kterého se vše soustředí. Jenže o vodě od Ježíše čteme něco jiného. Kdo se od něj napije, nebude žíznit navěky, voda, kterou mu Ježíš dá, se v něm stane pramenem vyvěrajícím k životu věčnému. Stane se pramenem, takže to, co přijme, vydá zase dál. Nebude konečným konzumentem, ale předavatelem. Kdo přijímá tento Ježíšův život, sám jej zase rozsévá, stává se tím, z koho vychází to, co druhé může naplnit, upokojit v jejich žízni. Je zřejmé, že zde se nejedná o vodu, ale o Ducha, kterým Ježíš člověka naplňuje. Duch je ten, kdo nás zbaví žízně, která je žízní po Bohu. Když člověk ve svém nitru touží, když se zdá nenasycen, je to tím, že hledá Boha, ale mnohdy to sám ani neví. Proto zkouší všelico možné.
V setkání Samařanky s Ježíšem je nám dosvědčeno, co také taková voda života s člověkem udělá. Jakmile Samařanka pozná, kým Ježíš je a co přináší, ptá se na místo uctívání. Kde se má Bůh ctít? V Jeruzalémě, nebo na hoře Garizim u Sycharu? Je to otázka, která je pro ni a její dobu docela důležitá. Bůh je spojen s nějakým místem, podle toho se určuje, jak dobře a správně je uctíván. Na to Ježíš dává odpověď, která souvisí s ukojením žízně vodou života. Boha je třeba ctít v Duchu a pravdě. Ani Jeruzalém, ani Garizim, ale místo, kde člověk žije, tam je potřeba Boha ctít. Bůh se tak dostává do lidského života, není prostorem, který ho obklopuje, ale je tím, kdo jej vyplňuje. Proto se také z každého člověka může stávat pramen vyvěrající k životu. Ten život není dán lidskou dokonalostí, ale Božím Duchem, který do člověka vstupuje a v člověku přebývá. Člověka to pak vede ke změně, neuvažuje, čím naplní svůj život, ale hledá, jak naplní Boží vůli. Pro Ježíše je to jeho pokrm, tedy něco dalšího, co vedle vody potřebuje člověk k životu, je to další důležitá součást, bez které se nedá dlouho vydržet a jejíž naplnění každý musí hledat.
Když se mluví o vodě a pokrmu, uvědomíme si, že je to důležitá věc pro náš život a nemůže ji brát na lehkou váhu. Na lehkou váhu tak nemůžeme brát ani pokrm a napojení naší duše. U ní to není až tak patrné, jako u těla, člověk, který umírá hlady a žízní na duchu, pořád chodí, hýbe se, reaguje, fyzicky vykazuje všechny známky života. Postrádá ale cíl, je takový prázdný, žije, ale jakoby nežil. Proto je úžasné, že smíme mít přístup k prameni živé vody, smíme se občerstvit od Ježíše. A spolu s ním také můžeme poznat, co je třeba, abychom konali k naplněnému životu. Není potřeba, abychom vyhledávali spoustu aktivit, hltali cokoliv se kolem nás mihne. Nenaplní nás to, že toho posbíráme mnoho. Naplní nás to, co je skutečně vydatné a vede k životu. A to je Duch svatý a plnění Boží vůle. Abychom tedy už nežíznili, ale mohli být živi, musíme se otevřít působení Ducha, musíme nechat pracovat Boha v nás. Když se podíváme na Ježíše, zjistíme, že to jde jen nesmírnou pokorou. Tu ostatně prokázal i u té studny, když se pustil do hovoru se Samařankou a nejen, že ji žádal o službu, nakonec jí i celému městu sám posloužil zvěstí cesty života. Ježíš nebyl jen Bůh, byl skutečný člověk a tak určitě vnímal i to, co mnoho jiných Izraelitů – Samařané jsou nepřátelé, nejsou Božím lidem, Boha ctí úplně jinak, prostě se neshodneme. Kolik asi takových Samařanů máme kolem sebe? Asi docela dost. S mnoha lidmi se neshodneme na hodnocení minulosti, na pojetí Boha, na nutnosti místa kultu. S mnohými nás spíše mnoho věcí dělí než spojuje. Ježíš ale jeden spojník našel. I tito lidé jsou dílem Božím, a přes jeho jiné pojetí také jim patří slovo spásy, pozvání k prameni živé vody. Ostatně takovým ukázkovým pramenem se stala i ta žena. Hned jak poznala, kým Ježíš je, uvěřila. A pak šla do města a přivedla celé město před Ježíše. A ti lidé také uvěřili. Každý z nich našel svou cestu, jak vyznávají. Neuvěřili pro to, co jim ona řekla, ale pro slovo Ježíšovo. Být pramen živé vody tak znamená být ten, kdo zve k Ježíši a dává tak možnost těm druhým, aby přijali jeho slovo a uvěřili, že on je Mesiáš.
V setkání s ženou Samařankou se Ježíš setkává s každým z nás. Každý z nás žije svůj život, ve kterém stále potřebuje přicházet k prameni a nabírat vodu, která jeho žízeň stejně neuhasí. Každý z nás poznává, že to čím žil, co nazýval životem, není vlastně skutečný život. Ten přichází až s poznáním, že Ježíš je Mesiáš, je náš Kristus, Spasitel. Každému z nás se tak dostává svědectví, že existuje pramen vody života a my z tohoto pramene můžeme nejen pít, ale můžeme k němu zvát, můžeme ho mít v sobě a dávat tak naději života celému světu. Proto využijme tento čas před Velikonocemi k tomu, abychom si uvědomovali, na čem stojí náš život, z čeho čerpá svou sílu, co ho naplňuje. Je to důležité, abychom pak mohli poznat a přijmout, že jedinou smysluplnou náplní je odevzdání tohoto života Ježíši. Bez něj totiž budeme stále jen žíznit a planě toužit po něčem pevném, něčem trvalém. Ve světě není nic pevnějšího a trvalejšího, než milost a láska zjevená ve velikonočním příběhu Ježíše z Nazareta. Zůstaneme-li před ním v pokoře a tichosti, pak i nás se tato láska a milost smí dotknout a změnit vyprahlé nitro v pramen života.
Pane Ježíši, jsi vodou život, která nás občerstvuje, uzdravuje. Naplň nás svým Duchem, ať v něm přijímáme poznání nového života, který v tobě smíme již na této zemi zakoušet.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
