Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Bohoslužby v Hrabové 16.února 2014

Mt 5,17-37

Milé sestry, milí bratři, s Ježíšem přišla do lidského života nová naděje. Ti, kdo poslouchali jeho slova, se mohli setkávat se svědectvím o nové cestě života, na kterou se člověk mohl vydat. Ta cesta vypadala docela lákavě. Člověk z ní mohl nabývat dojem, že dochází přímo k revoluci ve vztahu mezi člověkem a Bohem a tím pádem i ve vztahu člověka k Božímu zákonu. A revoluce s sebou někdy nese i takový jev, jako odmítání všeho dosavadního jako něčeho špatného a nahrazování novým. Princip předchozího fungování věcí tak je nahrazen novým pohledem, novým pořádkem. Co taková revoluce může znamenat v Ježíšově době? Jak ukazuje pozdější reakce zákoníků a starších lidu, je Ježíšova revoluce vnímána jako odstranění Zákona a přijetí nových pravidel ve vztahu k Bohu. Proto tito lidé proti Ježíšovi vystupují. Hned v počátku svého působení tedy Ježíš uvádí na pravou míru svůj vztah k Zákonu.

Slova o naplnění Zákona jsou velice důležitá. Vždyť i my dnes často tápeme ve vztahu k přikázáním Starého zákona a mohlo by se zdát, že je pro nás něčím překonaným, něčím, co přeci už nemusíme brát tolik vážně. Třeba to přinášení obětí, zachovávání čistého a nečistého, postů, a dalších příkazů, které si jen těžko do našeho života umíme promítnout. Je zřejmé, že ne všechno platí, ale jak to poznat? A právě v tom ukazuje cestu Ježíš ve svém slově o naplnění Zákona a proroků. Platí pořád všechno. Nic nebylo zrušeno. Zákon je něco, co má trvalou hodnotu nad lidským životem. Není totiž jen souhrnem různých právních norem, je výpovědí o člověku, o jeho hranicích, možnostech, charakteru. A to jsou věci, které se nemění. Člověk je stále stejný. Je ale možné jeho jednání a projevy usměrnit, změnit. Změnu lidského jednání ukazuje Ježíš ve slovech o naplnění zákona. Nejde o to zrušit to, co se zdá člověku zbytečné nebo překonané. Jde o podstatu věci a nalezení způsobu, jak jít k jádru věci a vykročením na cestu svobody naplnit to, co je od člověka požadováno.

Jak takové naplnění vypadá, ukazuje Ježíš na několika dalších případech, kdy je lidské jednání dáno Zákonem, avšak naplnění tohoto Zákona znamená učinit ještě další krok a nahlédnou hlouběji do svého nitra. Najednou můžeme vidět, že slovo Zákona je jen vodítkem, ukazatelem obecné roviny mezilidského vztahu. Jít za Ježíšem pak znamená hledat cestu, jak tuto obecnou rovinu zkonkrétnit ve svém životě, ve své životní situaci. Tak třeba ono zabití. Je to zločin, to asi chápeme i dnes všichni docela dobře. Jenže Ježíš nemluví jen o zabití. To je jen vrcholek celého procesu, který se v člověku děje. Přikázání o nezabití má chránit život člověka. Proto Ježíš ukazuje, že ochrana tohoto života není jen v zabránění určitému činu. Chce-li být člověk svoboden od pout tohoto přikázání, musí se ponořit hlouběji do sebe a nastartovat určitou změnu už tam, kde se rodí samotná cesta končící zabitím druhého člověka. Do jisté míry se může zdát, že takové přikázání o zabití člověka svazuje. Ale proč vlastně? Co je na něm tak omezujícího? Svazuje proto, protože svazuje určitou touhu, určitou chuť něco udělat. Být zde svoboden ve svém jednání pak znamená mít možnost nechat vybuchnout svůj hněv a druhého zabít, když se dopustí něčeho, co si zabití zasluhuje. V tom bychom tak nějak přirozeně viděli průchod spravedlnosti, kterému je však bráněno přikázáním o nezabití. Pohled Ježíšův ukazuje k ještě jednomu řešení, které je mnohem zajímavější a dává člověku skutečnou svobodu. Ježíš ukazuje do lidského nitra, tam se rodí touha někoho zabít a její příčinnou je postoj lidského srdce ve vnímání sebe sama i toho druhého. Tento postoj byl krásně vidět na nejstarších lidech, Kainovi a Lámechovi. Kani zabil svého bratra, protože na něj žárlil. Lámech zase nějakého muže, protože mu způsobil zranění. Takže jde o pocity narušení vlastní velikosti, reakci na drzost druhého být lepší či dokonce se měn nějak dotknout. Jsou to dva příběhy, které navazují na pád člověka a rozvíjejí jeho zhoubný účinek pro život na zemi. A právě na těchto dvou příbězích se také dá poznat, kudy vede možná cesta osvobození. Je to cesta, která překoná účinek pádu člověka, tedy cesta, kterou ukazuje Ježíš. Jestliže očistíme své nitro a odstraníme příčinu toho, proč bychom vztáhli ruku na jiný život, pak můžeme mluvit o skutečné svobodě a přitom dokonalém naplnění přikázání o nezabití. Pokud v nás ustane hněv, žárlivost a povýšenost nad druhé, ustane také potřeba je zabíjet a tím pádem pocit nějakého omezení ze strany Zákona, který to zakazuje.

Obdobně jako u zabití je tomu i v další velké oblasti lidského života, a to v oblasti smilstva. Možná je to pro dnešní dobu ještě aktuálnější než to zabití. Přeci jen se dnes nevěra netrestá a tak ani nikoho netrápí tolik jako vraždy či krádeže. Přesto je to oblast lidského života, která je docela důležitá. Vždyť na vztahu muže a ženy stojí fungování společnosti. Tento vztah vytváří bezpečný prostor výchovy nové generace. Proto je třeba ho chránit stejně jako samotný lidský život. Patří přeci k lidskému životu, že má nejen zajištěny základní biologické potřeby, ale právě i ty nebiologické, nehmotné, jako je pokojné prostředí. A tak stejně jako u zabití i u nevěry ukazuje Ježíš k mnohem hlubším kořenům. Nevěrou není až samotný čin, ale právě již touha, která v srdci člověka začíná mít hlavní slovo a nakonec člověka zcela ovládne. A stejně jako u zabití i zde může člověk pociťovat určité omezení ze strany Zákona, který této jeho touze či potřebě nedá prostor pro realizaci, ale spíše ji potlačí. Je tedy na místě, aby se člověk ubránil už v samotném zárodku. Jen tehdy se pro něj doporučení Zákona nestane omezujícím poutem, ale doporučením, kterým se svobodně může řídit.

Z Ježíšových slov můžeme poznat také velikou naléhavost, se kterou vybízí, aby se člověk bránil pokušení podlehnout své touze. Raději si má vyloupnout oko či useknout ruku. Až tak nesmlouvavý musí být, aby uchránil svůj prostor svobody. To může být někdy těžké. Zůstat svobodný v tomto světě ale není žádná legrace. Snad proto se mnozí raději nechají zatáhnout do nesvobody, než aby sebe sama zapřeli a postavili se čelem všemu, co je zotročuje. Ať už je to touha nebo také nevole ke smíření a urovnání sporů, které zatěžují lidský život. Ohledně nich totiž čteme, abychom šli a smířili se. Ne tedy abychom počkali, až ten druhý přijde, aby se s námi usmířil, ale my sami máme udělat ten první krok a možná i nějaký ten ústupek vůči druhému.

Otázka rozvodu a přísahy se jeví už trochu jinak než v případě toho zabití či smilstva. I tuto oblast ale Ježíš prohlubuje. Dává zde nějaké hranice, aby bylo patrno i zde platí určitý Boží řád a člověk nemůže jednat samolibě. S rozvody Ježíš moc nesouhlasí. Připouští jen případ smilstva, protože tam jde o porušení Zákona, jde o něco, co podrývá samotnou podstatu svazku a člověk s tím toho moc neudělá. Ale v ostatních otázkách jde jen o lidskou pýchu, nic víc. A ta není zrovna něčím, s čím by se nedalo něco udělat. Stejně tak jako důvody podporující nutnost přísahy, jsou i důvody k rozvodu spíše výrazem lidské slabosti a neochoty s tím něco dělat, neochoty ustoupit a raději sám utrpět škodu, než ublížit druhému. Když tedy Ježíš mluví po naplnění Zákona je potřebné vidět toto naplňování jeho podstaty, tedy nerozlučitelnost manželského svazku a věrohodnost takového rázu, že není potřeba přísahat a dovolávat se Boží autority. Vždyť ta autorita může být vidět v našem jednání.

Trvalost Božího zákona je něco, co musíme brát vážně. On je nad námi, je to slovo soudu, stejně tak jako slovo naděje a záchrany. Jenže, aby jím bylo skutečně a plně, musí to být slovo úplné, nemůžeme si z něj brát jen nějaký výběr, respektovat jen to, co se nám hodí. Ježíš hned v úvodu varuje, že kdo by něco zrušil bude vyhlášen nejmenším v Božím království. Myslím, že jsme stále v pokušení občas něco zrušit nebo vynechat. Vždyť mluvíme-li o Kristu, mluvíme o svobodě a ta může znamenat vyvázání se z pout. Jenže svoboda od zákona neznamená, že tento zákon rušíme. Znamená, že k němu zaujmeme vztah, jak ukazuje Ježíš, tedy pronikneme do hloubky a porozumíme jeho slovům a přijmeme je jako slovo života. I když se to může zdát nějakým způsobem podivné, příliš radikální či jinak podezřelé, nepouštějme se toho slova, které nám Zákon říká. Nehledejme, jak to slovo napasovat na naše životy, ale hledejme cestu, jak naše životy přizpůsobit tomu slovu, které Ježíš říká, abychom i my naplnili zákon a dosáhli života, ke kterému ukazuje.

Pane Ježíši, v tobě poznáváme naplnění nejen zaslíbení, ale každého slova zákona. Prosíme veď nás k tomu, abychom po tomto slově toužili a učili se od tebe, co znamená a jak se jím máme nechat proměňovat k cestě svobody.

Amen.