Bohoslužby v Zábřehu 9.února 2014
Mt 5,13-16
Milé sestry, milí bratři, asi znáte takovou tu teorii evoluce. Podle ní se jednotlivé druhy vyvíjí, stávají schopnějšími, dokonalejšími. Mění se tak, aby získaly co nejlepší podmínky k životu. Týká se to i člověka. Vyvinul se z opice, či společného předka člověka a opice. A je tedy logické, že by se měl vyvíjet dál. Kam a jak? Myslím, že další fází vývoje bude něco jako šnek. Tím nemyslím to, že bychom byli stále línější a pomalejší. Mám na mysli spíše fakt, že se člověk rád stahuje do jakési své ulity. Na jednu stranu o sobě mnoho věcí ukazuje, na straně druhé ale své nitro, tu citlivější část svého já, schovává, stahuje za pevnou hradbu. A tak přes mnoho věcí, které na sebe prozradí, o sobě neřekne téměř nic důležitého.
Stažení se do své ulity, do své schránky bezpečí, je asi přirozená reakce, kterou se člověk brání možnému zranění z vnějšího světa. Uvědomujeme si, jak mnoho jsme jako lidé zranitelní a jak nebezpečné je své zranitelné místo dávat na odiv. Ačkoliv jsme pyšni na civilizační vyspělost, má náš svět spíše blíž k divoké džungli, kde si jeden na druhého musí neustále dávat pozor a musí být neustále připraven čelit nějakému nebezpečí, musí chránit svou zranitelnost. V takovém prostředí se jen těžko daří být otevřený. Je tedy přirozené, že se neuzavírají jen jednotlivci, ale i společenství. Velice důležité a cenné jsou pro dnešní svět informace. Kdo je má, má velikou moc. Cokoliv vědět však také znamená to nějak využít pro sebe, zneužít ve svůj prospěch. Proto je lepší dát toho o sobě co nejméně vědět. Čím méně se toho ví, tím méně zranitelnější člověk či skupina lidí je.
Určitá obranná reakce zasahuje i společenství církve. Vždyť i toto společenství je velice zranitelné. Kolik jen lidských chyb dokázalo napáchat veliké škody při Božím díle? Kolik dobroty dokázali lidé zneužít? Není divu, že přichází spíše opatrnost, zavřené dveře, okna zabedněná a vůbec snaha nebýt moc na očích. Je to cesta, jak v klidu přežít, jak si uchovat svou jedinečnost, jak nepřijít o svůj pokoj. Vždyť jsme jako ovce mezi smečkou vlků a to je vždy lepší být potichu, moc nebečet, prostě moc na sebe neupozorňovat. Jsme si vědomi svých slabostí a také toho, že ďábel je dokáže otočit proti nám. Proč ne. Je to určitá cesta. Můžeme si předávat mezi sebou vzácné dědictví evangelia, rozvíjet ho, promýšlet, uvažovat, jak ho předat těm, kdo nevěří. Můžeme být zkrátka takovým klubem, který se jednou za čas otevře těm, kdo jsou řádně prověřeni a uznáni za vhodné vstoupit. Vlastně i učedníci byli zpočátku takovým klubem, byli uzavřeni v místnosti, kde jim pospolu bylo dobře a kde věděli, že jsou v bezpečí před těmi, kteří vydali na kříž Ježíše a rádi by možná vydali i je. To byl ten čas po ukřižování, než jim byl dán Duch svatý. Tento čas trval krátce, po seslání svatého Ducha se vše změnilo. A k takové změně vyzývá i Ježíš ve svých slovech o soli a světle.
Tato slova mají pro Ježíšovo zvěstování klíčový význam. Lidskému životu ukazují jeho smysl a význam. Ti, kdo naslouchají a přijímají Ježíšovo slovo, jsou solí. Sůl je něco, co vypadá na první pohled obyčejně. Sice známe pohádku o soli nad zlato, přesto víc toužíme po tom zlatě než soli. Je jí dost a hlavně ji kolikrát ani nevnímáme. K čemu nás to tedy ten Ježíš přirovnal? K něčemu obyčejnému, téměř přehlédnutelnému? Ano, je to tak. Je to takový zvláštní úkol. Sůl totiž opravdu v jídle zaniká. Když dělá přesně to, co má, tak ji prostě nevnímáte. Vnímána je až ve chvíli, kdy je jí příliš mnoho, a to, co má solit, už neochutí, ale znechutí. Z toho plyne naše poněkud zvláštní postavení v našem světě. Není tím, co by mu dávalo nějaký výrazný nádech. Spíše se zdá, že patří k obrazu jeho všednosti, normálnosti. A o to právě jde. Díky tomu, že jsme zde, je svět normální, vyvážený. Není planý ani nechutný. Takže ta naše role možná vypadá docela obyčejně, nevýrazně, ale má opravdu veliký význam. To se totiž pozná až ve chvíli, kdy budeme v tomto světě chybět. Jako ta sůl. Když není, hned poznáte, že to jídlo je nějaké divné, něco tomu chybí. A myslím, že to tak funguje i s naším světem. Jakmile v něm přestane znít Ježíšovo slovo, začne mu něco chybět. Neví moc přesně co, ale pomalu poznává, že to jaksi není ono, něco by ten život ještě potřeboval. A právě to něco, je naše slanost. Svět potřebuje Krista, potřebuje jeho slovo lásky a pokoje. Bez něj se rozplývá do planosti a prázdnoty. Je jako polévka bez soli.
Je tedy zřejmé, kam svým slovem Ježíš míří. Abychom měli světu co dát, musíme to sami mít. Abychom mohli ochucovat jako sůl, musíme mít stále svou slanost. Doslovné vyjádření ztráty slanosti může být docela zajímavé. Můžeme to přeložit i tak, že se stane ta sůl pošetilou, prostě zblbne. Jde tedy o nemoudré jednání. A to je pro biblického svědka většinou jednání, které se opírá o lidskou moudrost. Ztráta slanosti se tak dá opsat jako výměna Boží moudrosti v lidském životě za moudrost lidskou. To je potřeba, aby si svědkové evangelia stále připomínali. Spásu přináší do tohoto světa Bůh a jeho slovo. Naše vlastní slovo nikoho nikam nepřivede. Naší slaností je to, že patříme Bohu, je to Duch Boží, který přebývá v našem nitru.
Máme-li tohoto Ducha v sobě, nemusíme se bát otevřenosti vůči našemu světu. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že sůl má pár zajímavých vlastností. Bojíme se být otevření, neboť si říkáme, že je nás málo, svět nás převálcuje. Co takové malé stádečko v tomto světě může zvládnout, co může vykonat? Na vyváženou chuť stačí té soli jen trocha. Pokud je správě slaná, prostoupí svou slaností objem, který je mnohem větší než její množství. Má tedy velikou sílu. Tak jako naše svědectví, je-li z Ducha, je-li z Božího slova a nikoliv jen lidským dílem. To je docela silný pilíř naší služby, silná opora pro naši víru. Nemusíme se bát projevit, protože síla naší slanosti je mnohem větší než síla toho, kdo se na nás okamžitě vrhne, aby nás z tohoto světa vytlačil. Pokud neseme do světa to, co jsme sami přijali od Pána, potom není moc, která by to mohla zastavit, která by nás mohla umlčet. Proto se nemusíme bát opustit svou ulitu a dát najevo svou víru a s ní i svou slabost našeho lidství. Když se máme stát svědky, je potřeba si uvědomit, proč a komu sloužíme. Pak můžeme být v pokoji, i když nám naše přirozenost nabádá, že bychom se spíše měli bát.
Kromě slanosti patří k soli ještě jedna podstatná věc. Když se někam dostane, tak se rozpustí. Není to asi příjemná představa, ale i to vyjadřuje cosi o naší službě, nebo možná o postoji, který v ní máme zaujímat. Sloužit znamená nechat zmařit sebe sama. Tak jako to vyznáváme o Ježíši. On je zrnkem, které muselo zemřít, aby vydalo úrodu. A tak i my jsme zrnkem, které umírá, aby se skrze něj dostal život do tohoto světa. Opět je ale důležité, aby v nás byla ta Boží slanost, abychom nebyli planí. Pak by totiž to, že se dáme do služby, že se obětujeme, bylo poněkud k ničemu. Znovu je třeba mít na mysli, že zde nejde vůbec o náš výkon, o naše jednání, naše síly. Jde o Boží dílo, o to, že on skrze nás jedná. Slanost máme z něj. Proto bez něj jsme k ničemu, s ním ale můžeme vykonat mnoho, i když naše já se přitom zcela rozpustí. Ostatně, není přeci důležité, kdo kdy komu zvěstoval slovo spásy. Důležité je, že ho člověk mohl slyšet, mohl pak uvěřit, přijmout ho a být spasen.
Bylo by tedy možná přirozené se uzavřít a mít pokoj od našeho světa, žít si zkrátka svůj život a nebrat ohled na to, co se děje vně. Jenže to bychom byli jako sůl, která je někde v solničce. Krásný obal, hezky se na ni dívá, ale tím to tak končí. Proto nesmíme zapomínat, že právě nás si Bůh vybral, abychom světu přinesli, to co moc potřebuje. Proto nebuďme jak pošetilci, kteří všechno zvládnou, všechno umí, vše dokáží zařídit, všem vyhovět. Pečujme o svou slanost tím, že budeme otevřeni tomuto světu ale ne tak, abychom se mu přizpůsobovali, abychom přijímali jeho způsoby. Sůl přece v jídle neplaní, ale rozpouští se. Buďme otevřeni, aby skrze nás mohla vejít do světa Boží slanost, která mu vrátí chuť a rovnováhu. Nebojme se dát najevo své přesvědčení. Možná nebude všem po chuti, přeci jen sůl sama o sobě není dobrý pokrm. Ale až se stane součástí toho, co solí, je to něco jiného. A tak i naše svědectví může zapůsobit tak, že se člověk otřese a začne plivat. Ale až zapadne do celkového kontextu života, pozná, že k němu neodmyslitelně patří. Proto buďme připraveni vstupovat do tohoto světa zcela jasně a konkrétně, tak jako to učinil Bůh. Vždyť on nepřišel s nějakou obecnou teorií o životě, ale se zcela konkrétním slovem do každého lidského života. A stejně posílá také nás. Jsme solí, kterou Bůh míchá do polévky lidského života, aby tak tento život mohl najít svůj pokoj a spásu.
Pane Ježíši, ty jsi naší silou, tvé slovo je naší nadějí. Prosíme za něj, aby nezanikalo, ale aby skrze nás mohlo přicházet do tohoto světa a být mu tím, co jej naplní a přivede ke tvé spáse.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
