Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

<!-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Bohoslužby v Zábřehu 24.listopadu 2013

Lk 23,35-43

Milé sestry, milí bratři, když se začíná mluvit o králi, člověka to přenese do jiného světa. Králové přeci patří ke slavné minulosti každého národa. Téměř každá země má své legendy o tom, co králové vykonali, jací byli hrdinové, moudří panovníci, lidé pod jejich vládou zapomínali na běžné starosti a hned byli lepší. Jo, jo, králové, to byla slavná minulost. A vlastně nic víc než minulost to dnes není. Dnes už králové nejsou slavnými hrdiny, moudrými vládci lidu. Jejich místa zaujímají jiní, kteří se jim snaží vyrovnat, ale už to není tak docela ono. Vládcové většinou nejsou vzory, ani hrdinové, a hrdinové a ti, co jsou vzorem, ti zase nejsou moudrými vládci. Král je tak vlastně prázdný titul, je to spíš vzpomínka na minulost.

My také vzpomínáme na krále. Ten je ale trochu jiný, než se obecně o králích povídá. Když se o něm řekne, že je slavný, moudrý, že je hrdina, tak nad tím jen někteří nechápavě pootočí hlavou. Moc to na něm není vidět. Nikdy netáhl v čele veliké armády, nezahnal na útěk odvěké nepřátele svého lidu. Nebudoval vznešená sídla, ani jiné památky trvalé hodnoty. A jeho konec zrovna královský také není. Umírá na popravišti mezi zločinci. Tak se s poraženými králi nenakládalo. Buď je někdo úkladně zavraždil, nebo padli v bitvě. Až na pár výjimek je vlastní lid nesoudil a nevodil na popraviště, tak jako tohoto našeho krále. A přesto je všechny předčil, učinil mnohem víc, než jiní, vybudoval dílo trvalejší, než skvělé paláce a chrámy. Právě okamžik jeho smrti ukazuje, že je vskutku král.

Abychom tomu dobře porozuměli, je třeba si uvědomit, jakou vlastně král hrál roli v životě Božího lidu, k čemu byl ustanoven. Za příkladný vzor se považuje král David. On byl samozřejmě veliký válečník, získal město Jeruzalém, zajistil zemi pokoj. Ale zároveň byl bojovník před Bohem. Spoléhal na jeho pomoc, věřil, že je jeho nástrojem a tak se mu podroboval, hledal jeho vůli, ctil jeho zákon. Tím byl pro svůj lid vzorem. Svým kralováním neoslavoval sebe, ale dělal čest svému Bohu a ostatní vedl k úctě před Hospodinem. To je na králi právě to nejpodstatnější. Není ten, který si nechává sloužit, ten, který se staví na vrcholek pyramidy moci, ale stojí jako nástroj správy Božího lidu. Neukazuje k sobě, ale nad sebe. To už poněkud mění měřítka, podle kterých je král hodnocen jako dobrý či špatný. Dobrý král je ten, který udrží svůj lid na cestě života, nedovolí, aby z ní sešel.

Ježíš měl v tom světském pohledu do krále hodně daleko. Byl chudý, zpochybnit se dal i jeho původ. Přicházel z oblasti špatné pověsti, byl v podstatě bezdomovec, protože se potuloval z místa na místo. Neměl výstavní palác jako své sídlo. Když byl doma, bylo to v obyčejném domě někde na břehu jezera. Krále by v něm hledal málokdo. Když se konečně rozhodl vstoupit do Jeruzaléma a vjížděl jako král na oslátku, tak záhy byl zatčen a odveden na popraviště. A až na tom popravišti se ukazuje, že je král. Jednak to má nad sebou napsáno, ale to je spíš míněno jako výsměch. Král je hlavně v tom, že umírá za svůj lid. Nedělá vše pro to, aby se z toho dostal, aby své soudce a katy zničil. Přijímá svůj úděl, protože právě toto je cesta záchrany jeho lidu, je to cesta, jak přinést pokoj a obrácení se k Bohu.

V postoji přihlížejících je poznatelné, že tato cesta se jim moc nezdá. Dělají si z něj legraci. Vůdcové lidu jen konstatují, že dokázal zachránit jiné, ale sám sebe nedokáže. Co je to tedy za zachránce? Co udělal v mnoha jiných případech, nyní nejde. Je to jasné, zkrátka na to tu moc nemá, není tím, za koho byl považován. Podobně to vidí i vojáci. Přicházejí a nabízejí mu ocet. Má to být náhražka za víno, výraz posměchu. Ani u nich nechybí důraz na sestoupení z kříže. Jestli jsi ten mocný král, sestup z kříže a ukaž nám všem, že jsme se v tobě mýlili. Podle mínění vládců i vojáků by to přeci král měl takto udělat. Král je důležitá postava a nemůže končit jen tak nějakým ukřižováním jako největší zločinec. Navíc bez boje. To nejde mnohým do hlavy a je to pádný argument k tomu, aby Ježíše spíše zesměšnili za jeho troufalost.

Jinak je tomu s těmi, kdo společně s Ježíšem visí na křížích. Jsou zde dva zločinci. Jeden také vypadá, že se vysmívá. Ale není tomu tak. Jeho námitka je výrazem zoufalosti, zklamané naděje. Kdyby byl tím skutečným Mesiášem, zachránil by nejen sebe, ale i nás. Nevisel by na kříži, ale hledal by cestu záchrany. Nepřemýšlí o své vině či nevině, nepřemýšlí o skutečné spáse, ale přemýšlí o sobě o záchraně svého života, o způsobu, jak uniknout spravedlnosti. Zásah krále by se mu hodil, co na tom, že by znamenal popření všeho, co má král reprezentovat. Nejde mu o krále o jeho boj, jde mu o vlastní záchranu. V tom je zcela jiný ten druhý zločinec. Ten Ježíši rozumí, poznává v něm krále a jeho jednání mu nepřijde vůbec divné. Neodmítá svou vinu, nevyhýbá se trestu. O záchranu mu ale také jde. Nevidí ji však v tom, že zázračně spolu s Ježíšem sestoupí z kříže, aby šokoval Římany i vlastní předáky, případně celý zástup kolem. Vidí ji v Ježíši, v tom, že se ujme svého království. Jeho slova nejsou slovy výčitek, ale prosbou, aby na něj Ježíš pamatoval, až přijde do svého království. Je to prosba o milost, protože ten zločinec poznává, že jen touto cestou může být skutečně zachráněn a usmířen. Proto se mu dostává od Ježíše slov zaslíbení. Jen tento člověk je uspokojen ve svém jednání. Ti, co čekali nadpřirozený zásah, se naplnění nedočkají. Ježíš nesestoupí z kříže, aby jim vyhověl. Avšak zločinec čekající na spásu se dočkal. Je mu zaslíbeno, že bude s Ježíšem v ráji, to znamená, že jeho vina bude překonána, usmířena.

Takto je tedy představen Ježíš jako král. Umírá na kříži, aby otevřel bránu do svého království, aby ukázal jeho skutečnou podobu. Během svého působení v zemi zaslíbené tento titul nějak nepoužíval. Nikdo o něm nemluvil jako o králi. Měl božský titul Pán a nebo jen pozemský – Mistr. O tom, že je Mesiáš, tedy ten vyvolený král, o tom se mluví až v samotném závěru. Je pravdou, že ten královský titul je nám dnes již poněkud vzdálen a tak se o něm i těžko hovoří. Je také zatížen mnoha představami, které se s jeho posláním moc neshodují. Nabízí se tak otázka, proč vlastně o Ježíši jako králi mluvit a co to pro nás znamená? Je to přeci poněkud nostalgická záležitost mluvit o tom, že máme svého krále. Nevracíme se tím spíše do minulosti? Neděláme z poselství církve něco, co se nehodí do dnešního světa, co neodpovídá fungování současné společnosti? Myslím, že ne. Vyznání Ježíš Krista jako krále není návrat do minulosti. Je to pohled do budoucna. Jako o králi se o něm mluví v souvislosti s jeho druhým příchodem. Na Ježíše coby krále nevzpomínáme, ale jako krále jej očekáváme, vyhlížíme. Není připomínkou slavné minulosti, ale je zaslíbením budoucí naděje, příslibem naší spásy. Vždyť vyznání toho, že očekáváme Ježíše jako svého krále také znamená, že očekáváme na jeho vládu, chceme se dát do jeho služby. Jsme si vědomi toho, že není v našich silách udržet na tomto světě řád, udržet tento svět na cestě k životu.

Ježíš je naším králem. To bylo jedno z prvních vyznání křesťanů. Je král, je zaslíbený Mesiáš, tedy Kristus. Je to vyznání, které jasně dává najevo, oč se lidský život opírá, kde skládá svou naději. Není v žádné lidské hlavě pomazané, ale jen v Bohu. Je to veliká Boží milost, že takto můžeme k Ježíši vzhlížet, že ho můžeme takto vyznávat. I když kvůli tomu sklidil na kříži posměch, i když možná se nějaký posměch nevyhne ani nám, je úžasné poznávat Ježíše jako toho, kdo může naplnit naši touhu po spáse, po smíření, tak jako naplnil touhu jednoho z těch zločinců ukřižovaných spolu s ním. Ostatně ti dva spolu ukřižovaní jsou obrazem nás samotných. Vždyť Pavel také přeci vyznává, že umíráme spolu s Kristem. Spolu s ním jsme ukřižováni. Je teď už jen na nás, kterým z těch dvou se rozhodneme být. Budeme tím, který se i v poslední chvíli rouhá, tedy tím, který neuzná svou vinu, nehodlá se pokořit před Bohem a jediné, co ho zajímá je vlastní prospěch? Nebo se staneme těmi, kdo Ježíše nesoudí, ale prosí, aby na něj byl pamětliv? Výběr je vždy na nás, Ježíš není král, který nás nutí silou přijímat jeho vůli. Je král, který nás přitahuje svou láskou, svým milosrdenství. Smíme jej přijímat za svého krále, protože je toho skutečně hoden. Proto také jeho vláda pro nás neznamená přesvědčovat celý svět o jeho moci, ale znamená svědčit svým životem o jeho lásce a milosti, o moudrosti, se kterou spravuje naše životy. Jeho příchod do tohoto světa napjatě očekáváme. Už dnes ale přichází do našeho nitra, stává se králem našeho vnitřního světa. A právě v něm poznáváme, co jednou bude smět poznat celé stvoření. Nestal se králem proto, že by na kříži zachránil předně sám sebe. Stal se králem, protože až do samotného konce plnil vůli svého nebeského Otce.

Pane Ježíši, náš králi. Povolal jsi nás do svého království. S radostí smíme vyhlížet jeho příchod do tohoto světa. Prosíme ale také dej nám tu milost, abychom jej už nyní mohli zakoušet ve svých životech.

Amen.