Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

            Zlatý bůžek jako konkurent opravdového Boha. Když vše řeknu takhle, je ten popis až k smíchu. Ale jak často ve skutečnosti zlato konkuruje živému Bohu? Zdaleka se nemusí jednat jen o hmatatelné kusy zlata. Problematický je celý ten populární ohled na majetek. Co získám, jak se mi to či ono vyplatí, co všechno si mohu koupit, jak hodně budu ve svém životě úspěšný? Jako kdyby všechno šlo vyčíslit penězi. Izraelci si pod horou Sinaj mysleli: čím více zlata, tím více boha. My si dnes myslíme: čím více peněz, tím více štěstí. Obojí je bláhové. Dobrat se naplněného života nejde přes peníze. Proto Ježíš vysvětloval svým posluchačům, že nelze sloužit zároveň Bohu i mamonu. Samotný Kristus pak názorně nehleděl, kolik mu co vynese. Velikonoční události ukazují, že nehleděl na svůj zisk, o všechno byl obrán, ale nakonec přece má v sobě tolik života, jako nikdo jiný. Cesta do budoucnosti není zaručena trvalým jměním, nýbrž trvalou důvěrou k Bohu. Nikoliv zboží, nýbrž zbožnost. Odsud pramení křesťanská obezřetnost před zlatem a bohatstvím. Aby vztah k penězům nepřerostl v tanec kolem zlatého telete.

            Zlatý býček neboli zlaté tele. Někdy se náš pohled omezí jen na ono zlato. Vidíme kolem sebe pouze ten nekončící souboj mezi službou Bohu a službou mamonu. Ovšem není zdaleka vůbec náhodou, že si Izraelci vybrali k uctívání právě býčka. Různá dobytčata, zejména býci, byli uctíváni po celý starověk. Ať jste se z Palestiny rozhlédli kterýmkoli směrem, narazili jste na nějaké posvátné hovado. V Řecku (Mínotaurus), v Egyptě (Aspis), v Babylónu (Ištařina brána) pokaždé vyjadřovali totéž. Podobně jako zlato značí trvalost a drahocennost, tak býček znamená mládí, sílu a plodnost. A podobně jako dodnes lidi okouzluje zlato, stejně je podnes okouzlují tyhle býččí vlastnosti. Mladost, síla, sexuální náboj. For ever young, být stále mlád, zpívá se v jedné písničce. Kolik by vám zbylo z běžného časopisu, kdybyste z něj vystříhali všechny články o mladých a krásných osobách (sem patří i reklamy), kdybyste pryč odstřihli všechny články o sexu a o násilí, články o siláckých řečech a silou vydřených výkonech sportovců? Zbyla by vám polovina, třetina, čtvrtina? Izraelci moc vynalézavosti neprokázali. Opičili se po okolních národech. Odlili si zlatého bůžka přesně podle těch nejjednodušších, nejprostodušších, nejpudovějších lidských představ. Mladost, síla, sex a to všechno ve zlatě. Vida, jak snadno a bez námahy lze provozovat náboženství, které se lidem líbí.

            Zlaté tele je vztyčeno uprostřed izraelského tábora. A všimli jste si, kdo byl hlavním hybatelem? Kdo všemu dal výraz a tvar? Dokud lid pod horou Sinaj jenom brblal na Mojžíšovu nepřítomnost, nic se nedělo. Musel se najít někdo, kdo by uchopil veřejnou nespokojenost za správný konec. A ten někdo je Áron. Áron, vlastní bratr a nejbližší spolupracovník proroka Mojžíše. (Dokonce se počítalo, že spolu s ním vystoupí na svatou horu Sinaj. Ex 19,24) Zatímco Mojžíš měl vhled do Božích věcí, Áron je tlumočil. Promlouval o Bohu Hospodinu před faraónem i před izraelským shromážděním, poněvadž na rozdíl od koktavého Mojžíše byl Áron prostě výřečnější. Jenže k čemu jsou všechny pěkné nábožné řeči, když nejsou zakořeněny v srdci?

            Když lid viděl, že Mojžíš nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer  a přineste je ke mně!“ (1n) Áron si ví rady. Je přece šikovný. Ledacos přece dovede. Nadchnout lidi pro svůj projekt. Zorganizovat mezi nimi sbírku a z jejího výtěžku zhotovit pohlednou sochu. Ano, on zvládne i  složité řemeslo – připravil formu a odlil sochu býčka. (4) Obejde se i bez Mojžíše. Uklidní znepokojený lid po svém. Vyjde vstříc jejich představám a tužbám. Nebude jim nutit žádné náročné názory, natož aby jim nutil nějaké náročné požadavky. Žádné přemýšlení, žádná změna mysli, žádné pokání. Áron se obejde bez závažných slov. Nabídne všem laciné náboženství. Light religion. 

            Zlaté tele – příběh o selhání. Selhává lid. A je to nejviditelněji selhání Áronovo. On neřekne zmateným lidem: „Co blbnete, nepotřebujete si dělat viditelného boha! Vždyť Bůh si dělá vás. Učinil vaše životy, z otroků dělá lidi svobodné, ze shluku jedinců dělá jeden propředený lid. Nevytvářejte si boha, nechejte se vytvořit!“ Toto měl Áron říci, ale neřekl. Chová se zbaběle. Nedrží se zásad. Kam vítr, tam plášť. Jeho zájmem je uhájit si vlastní pozici v čele, uhájit svůj vliv. Rád rozhoduje o druhých. Teď jim tedy zhotovil zlatého býčka a hned přispěchal s dalšími návrhy – vybudoval před ním oltář. Potom provolal: „nazítří bude Hospodinova slavnost.“ (5) A už to jede. Vytvářet obřady a slavnosti se Áronovi líbí a daří. Lid se usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her. (6) Áron zbavuje bohoslužby čistého Božího slova. Nastoluje podbízivou liturgii. Sladké zpěvy. Líbivé modlitby. Správné liturgické slavení, vyumělkované estetické obřadno. A lidem se to zamlouvá. Třpytivě zlatý býček byl určitě přitažlivější nežli kamenné desky, do nichž na hoře Mojžíš právě tesal desatero.

            Zlaté tele je příběhem o selhání. Selhává Boží lid, selhává církev. Áron byl veleknězem. Prvním izraelským veleknězem a je tudíž doposud prototypem kněze i každého člověka, který se v církvi ujímá úřadu či služby. Áron je rovněž prototypem každého křesťana. Neboť o nás apoštol Petr napsal, že jsme královské kněžstvo. Chceme Bohu sloužit ve všedním životě. Ale zároveň máme tytéž slabiny jako Áron. Jsme náchylní chovat se jako on. Všichni bez rozdílu trpíváme kněžskou nemocí. Zlatý teletismus, zlatý býčkysmus bychom ji mohli nazvat. Děláme hovadiny a balíme je do zlata. Vytváříme si obraz boha, přizpůsobený okolí. (Už jsem řekl, že býček nebyl žádný originální izraelský vynález.) Chceme mít boha podobného současným božstvům – boha úspěchu, boha síly, boha bohatství, boha krásy a zdatnosti. A když náš Bůh takový není, zdá se nám něco v nepořádku.

            Zlaté tele je příkladem kutilského vylepšování Božího obrazu. Když nám nestačí Bůh, kterého není vidět, který za to mluví lidem do srdcí, když nám nestačí, zkreslujeme Boha. Bruslíme mezi Áronskými bezbolestnými, podbízivými názory a mezi náročnou pravdou, kterou přináší prorocké poselství. Kolikrát hlásáme jen poloviční pravdu o bohu. Jako Izraelci mícháme pravdu se lží. Oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Ano, je pravda, že Bůh zachránil otroky z Egypta, ale že by to byla zrovna tahle hrouda zlata? To v žádném případě. Náš Bůh je přece živý a činný. I ve své chatrné víře čas od času na půl jsme pravdiví, napůl lžeme. Ano, Bůh nás zachraňuje. Bůh je naše spása, hlásáme. A pak všem kolem ukazujeme, jak málo jsme spaseni. Jak nás ovládají zlé sklony.

            Sestry a bratři, když jsem před pár týdny vyprávěl na táboře dětem příběh o zlatém teleti, zeptal se mne jeden kluk: „A věděl Áron, co dělá?“ Otázka mne zarazila. Copak mohu tušit, jak Áron smýšlel, že jsem na něho tak přísný. Možná chtěl sloužit Hospodinu, možná chtěl udělat to nejlepší, akorát se do svých dobrých úmyslů zamotal. Však víme, že dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. Potřebujeme upozornění z Písma, od bližních– ale to už je jiný příběh. Možná to Áron myslel s Bohem dobře, akorát se mu to nepovedlo. Podobně při Ježíšově ukřižování měli mnozí přítomní všelijaké poznámky na Ježíšovu adresu. Posmívali se jeho důvěře v Boha, neboť oni měli svou představu. Odpusť jim Otče, neboť nevědí co činí, přimlouval se Kristus za ně, A přimlouvá se i za nás a za naše falešné představy o Bohu, Věřím, že Bůh jeho modlitbu vyslyší. Amen.

Matouš 6,19-24             63, 607, 500; 494, 449                          1. Petrova 1,22n.2,1-5