Sestry a bratři, vánoce jsou pro nás především onou důvěrně známou betlémskou scénou. Dítě v jeslích, Marie a Josef, pastýři a mudrci, nějaký ten dobytek, nějaké ty drahocennosti. Lidé kolkolem a andělé v povětří. A sláva Bohu a pokoj lidem. Krásně tento celkový výjev zachycují lidové betlémy. Snaží se na malý prostor vtěsnat velké množství motivů. Kromě těch povinných postav, známých z bible, se objevují zástupy dalších figur a figurek. Najdeme mezi nimi ženy s vařečkou nebo s jehlou v ruce. Najdeme zde různé obchodníky a řemeslníky – kováře, tkalce. (Já sám jako kluk jsem na třebechovickém betlému nejvíce obdivoval řezníka, brousícího si nůž hned vedle zavěšeného kuchaného prasete.) Později se k tradičním činnostem leckde připojila moderní povolání. Pošťák pospíchá s telegramem, šofér řídí auto atd.
Domácí betlém byl původně určitým vyznáním víry. Byl výrazem vnímání světa, v jehož středu se nachází Ježíš Kristus. Všechny lidské životy se vztahují k němu. I svá vlastní obyčejná zaměstnání lidé vykonávají s ohledem na toho, který se ukázal v betlémských jeslích. Málokdo se dnes ale na betlém dívá takto vyznavačsky. Spíše v sobě toužíme podržet onen pokoj, který ze sebe každý betlém vyzařuje. Znázorňuje, o čem zpívají andělé. Pokoj mezi lidmi, pokoj lidem, dobrá vůle. V žádném betlémě totiž nenaleznete konfliktní situaci. Nikdo se tam s nikým nehádá, nikdo se s nikým nerve, ani nikoho neokrádá. Tenhle obraz světa si v sobě chceme podržet a uchovat co nejdéle. Příčinou je snad naše skrytá, nevyslovená tužba žít ve světě bez konfliktů. Tak pokojně a mírumilovně má svět vypadat.
Ano, v lidových betlémech není násilí. Scházejí tam vojáci a jim podobní. Pokud bychom však chtěli být věrní Písmu svatému a jeho zprávě o Ježíšově narození, museli bychom do betlémů doplnit skupinky ozbrojenců. Ony tam chybí. Kdesi v rohu by se měly objevit gardy Herodových vrahounů. Slídilové slídí po narozeném chlapci, neboť za ním tuší židovského krále. Slídí s příkazem pro jistotu zabít každého, kdo má jen trochu podobné datum narození. Měli bychom tyhle zákeřné postavy najít mezi těmi ostatními švadlenami, řezníky a listonoši. Jenže lidé ozbrojení a připravení k násilí se do Kristovy blízkosti jaksi nehodí. Narušují pokojnou atmosféru kolem jesliček. Nebo jste snad už viděli v nějakém betlému pochodovat vojsko? Sotva.
Jak dlouho vládl v tehdejším Betlémě klid a pokoj. Měsíc, týden, pár dnů nebo jen několik hodin? Jak dlouho trvalo, než dorazily vojenské jednotky. (Anebo to byla tajná policie, či nějaké speciální oddíly, kdo měl Ježíše zlikvidovat?) My si chceme z pohledu na Kristovo narození odnést poklidný dojem, avšak ve skutečnosti pokoj a mír byl brzy rozbit. Vánoce se střetávají s realitou. Do našich životů sice nevpadávají ozbrojené složky, ale rušivých a násilných vlivů je víc než dost.
Když mudrcové odešli, hle, posel Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a uprchni do Egypta.“ (13) Josef prožije strašlivou noc. Možná ne jednu. Měl hrozný sen a takovému se člověk zdráhá uvěřit. Synovi jde o život. Krutý vladař se bojí o svůj trůn. A proto teče krev ve velkém. Josef je varován. Uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil. On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku a odešel do Egypta. (13n) To není, jako když za komunistů někdo emigroval na Západ. Tím si zpravidla polepšil. Podle bible není Egypt dobrá destinace. Hned na úvod desatera přikázání zazní slovní spojení Egypt, dům otroctví, dům služby. A tak je vnímán napořád jako země problematická. V takové zemi lze sice žít, to ano, ale život v ní za moc nestojí. V dobách hladu nabídla pokrm, ale jinak nic. Abraham měl v Egyptě potíže kvůli své půvabné manželce Sáře. Jákobovo potomstvo se po počátečním úspěchu mohlo udřít k smrti na stavbě faraónových měst Ramses a Pitom. V dobách judského království panovníci v Jeruzalémě pošilhávali směrem k Egyptu a spoléhali, že je ochrání před valícím se babylónským nebezpečím na severu. Zklamali se. Egypt prostě nepomáhá, nedává, jenom bere. Udržuje na životu, ale život nerozvíjí. A do téhle země prchá Ježíšova rodina. Oni odešli před hrozbou smrti do domu otroctví.
Protiklad, jaký žádný betlém nemůže vystihnout. Jak kontrastně pokračují vánoce. Pokoj a mír je vystřídán strachem a útěkem do Egypta. Místo požehnaného domova čeká mladou rodinu nejistá existence emigrantů v zemi, kterou vůbec nemají rádi. Kontrast, jaký známe z našich životů. Na jedné straně štěstí a pokojné soužití, na druhé straně zmatek a životní kroky, které jsme nikdy nechtěli udělat. Jenže takový je život – rozhodujeme se občas mezi malým a velkým zlem. Děláme rozhodnutí, která se nám nelíbí, ale která musíme udělat. Do života nám vstupují lidé, kteří na nás vyvíjejí nátlak, ohrožují nás, obtěžují. Žijeme způsobem, který nás vyčerpává. Některé dny nám nic nedávají, jenom berou. Obrazně řečeno, žijeme v Egyptě. Radostný čas vánoční má jen omezenou trvanlivost. Odezní a nastupuje ubíjející všednost. Dostáváme se tam, kde jsme být nechtěli. Kde se nám žije těžko. Jako Josef a Marie se ocitáme v situacích, do kterých nepatříme.
Betlém a pak Egypt. Divné pokračování vánoc. I na divná místa se Ježíš dostává. Ovšem už zde ve vánočním příběhu o malém Ježíšovi probleskne kousíček velikonoc. Kousíček radosti z nového života. Josef s rodinou odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ (15) Egypt není konečná. Cíl lidského života se nenachází v odcizení, v poměrech, které se nám příčí. Z Egypta se prostě musí pryč. Musí se pryč z onoho nešťastného způsobu života, v němž jsme otroky. Nikoliv otroky na stavbách pyramid, nýbrž otroky lidských představ, otroky sobectví, otroky hříchu. Egypt – to je zkrátka život bez Boha. Vnucený i dobrovolný život bez Boha. Ve výsledku je to jedno. Z Egypta se prostě musí pryč. Vánoční příběh se nám zde proplétá s velikonočním příběhem. „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Pán Bůh vysvobozuje, zachraňuje, vyvádí z oné egyptské bídy. Vyvádí nás do své blízkosti. Když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské.“ (19) Jako v dávných dobách Mojžíšových se i Ježíšova rodina vydává do zaslíbené země. Vracejí se nazpět tam, kam patří. Do vlasti. Směřují k domovu.
Kam se vlastně vrátí? Jejich cesta nevede do betléma. Neusadí se v oné památečné stáji, kde u jeslí všechno začalo. Neobnoví se ona idylická scenérie z lidových betlémů. Už žádné ovečky, žádné zbožné švadleny, řezníci a pošťáci. Kristus není uprostřed všeho dění, lidé neodvíjejí své životy za zvuku andělských písní. Boží sláva nějak vymizela a ztratil se i pokoj mezi lidmi. Josef se i s rodinou usadí v Nazaretě, pořídí si tesařskou dílnu a všichni tři vedou život obyčejných venkovanů. Návrat do Betléma není možný. Čas plyne dál. Návrat do betléma není možný ani pro nás. Možná bychom si přáli krásný svět, jaký známe z betlémské noci. Anebo ze svého dětství. Přáli bychom si být začleněni do spokojených poměrů podobně jako nějaká postavička na lidovém betlému. Návrat do Betléma není možný. Vánoční čas trvá jen chvilku. Ostatně jak víte sami: v onom populárním a bezkonfliktním betlémském výjevu scházejí vojáci. Ve skutečnosti patříme do světa, kde jsou hádky, rvačky a krádeže, kde násilí je na denním pořádku – či spíše na denním nepořádku.
A přece, sestry a bratři, Boží pomoc nás neopouští. Je psáno: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Ze starého, nepovedeného života nás Bůh povolává do života nového, požehnaného. Už ve vánocích je uložen zárodek velikonoc. Kde je Kristus, tam klíčí záchrana. Nemusíme litovat, že se Betlém nekoná. Já bych řekl, že to nejzajímavější na Ježíšovi se ukáže až po jeho návratu. K čemu dospěje v Nazaretu, co začne vyučovat na svých cestách Galileou. Kolikrát mám bratrovi odpustit, když se proti mně proviní? Jak se máme modlit? Je Boží království otevřeno pro všechny? A máme zkoušet milovat všechny lidi? Na tyhle otázky vám betlémská scéna neodpoví. Je nutné Betlém opustit a nechat se Bohem vést životem dál a uprostřed všedních dnů společně s Kristem hledat záchranu. Záchranu z nesmyslnosti a marnosti. Záchranu před neláskou. Záchranu před smrtí. Amen.
Žalm 114 118; 294; 284; 297; 281 Titovi 2,11-14
Kázání na slavnost Kristova narození, 25.12.2009
| < Předchozí | Další > |
|---|
