Jít na věc z opačného konce. Podívat se na problém z druhé strany. Někdy se hodí opustit zažité přístupy a jednat jinak. Věci běžné a samozřejmé se pak občas vyjeví v jiném, nečekaném světle. (Kupříkladu pohled na české dějiny očima Němce.) Někdy se dokonce podaří, že věci tajemné a neprůhledné se ukáží jako pochopitelné. Nebo aspoň částečně pochopitelné. Pán Ježíš dnes v evangeliu mluví o životě a o smrti. Znáte snad nějakou věc více tajemnou a neprůhlednou, než je smrt? Co o ní víme? S určitostí pouze, že přijde. Ale jaká smrt bude, to netušíme. Nevíme, jak se budeme cítit. Bude smrt jako spánek? A budeme snít nějaký sen? Lidi asi vnímat nebudeme, ale co Pán Bůh? Toho také přestaneme vnímat, nebo jej naopak začneme vnímat lépe? A bude se náš život na závěr nějak hodnotit, třeba jako dočtená kniha či shlédnutý film, kdy na konci řeknete „To byl povedený příběh“ anebo si jenom povzdychnete „Ach, škoda zmařeného času, za nic to nestálo.“ Životu rozumíme aspoň trochu, ale smrt je pro nás záhadou.
Zmínil jsem v jednom nedávném kázání a znovu připomenu, že hlavním námětem Bible je život, nikoliv smrt. Ani Kristus nemluví příliš o smrti. Když už na ni přijde řeč, tak jenom jaksi okrajově. Vezměte si nejznámější podobenství – o hostině, o rozsévači, o hřivnách – tam není o smrti ani zmínka. Anebo podobenství o marnotratném synu či o milosrdném Samaritánovi; v nich se sice smrt objeví, ale vždy jako cosi, co se odstraňuje, čemu se nedopřává místo. Stín, který mizí v plném světle, když se rozjasní. V Ježíšových blahoslavenstvích se praví: Blaze chudým, blaze tichým, blaze milosrdným, blaze pronásledovaným. Pokaždé je to blaze živým. A tak bychom mohli pokračovat. Myslím, že o smrti se těžko mluvilo i Ježíši Kristu. Jako každý jiný člověk i on stál před velkou záhadou, co vlastně následuje po životě. Narozdíl od nás měl Kristus velikou důvěru vůči Bohu, Stvořiteli všeho viditelného a neviditelného. Viděl jeho rodičovskou péči a spoléhal, že tahle velkorysá péče nikdy neskončí. Tedy ani naší smrtí ne.
Čas od času však i Pán Ježíš potřeboval o smrti mluvit. Když zemřel jeho přítel Lazar, když se na 18 obyvatel městečka Siloe zřítila věž, když domýšlel, jaké útrapy jej samotného čekají na cestě do Jeruzaléma a že se ho nepřátelé chystají zabít. Také Ježíšovy posluchače zajímalo, jak tomu vlastně je se smrtí. Co Ježíš se smrtí hodlá udělat? Co pro existenci smrti znamená, že Ježíš lidem ukázal hloubku života? Bohatství života před Boží tváří. Ovšem jak na tyhle dotazy reagovat, aby odpověď byla srozumitelná a zároveň aby posluchače neuvedla do nekonečného bludiště dalších a dalších otázek?
Jít na věc z druhého konce. Podívat se na problém z druhé strany. Pán Ježíš volí tento postup, jak naznačují už první slova. Amen, amen, pravím vám. (25) Slovíčkem „amen“ obvykle uzavíráme modlitbu či čtení Písma svatého. Amen – Tak se staň! Tento slovní obrat si z hebrejštiny vypůjčily snad všechny církve na světě. Zdůrazňujeme jím závažnost pronesených slov a vět. Když se modlíme, amen znamená, že myslíme vážně, co jsme Pánu Bohu řekli. Když čteme z Bible, amen znamená, že bereme vážně, co jsme od Pána Boha slyšeli. Zde však Ježíš říká překvapivě amen hned na začátek. Amen, amen, pravím vám. Ještě nevíme, co bude pokračovat, ale už víme, že máme dávat velký pozor. A také víme, že když se s amen začíná, pak se na věc jde z opačného konce. Bude se nám nabízet pohled z druhé strany. Pohled neobvyklý, pohled, který nám možná poodkryje nějaké tajemství. Ostatně my živí můžeme o smrti vždy mluvit jen z druhé strany, nikdy ze strany smrti samé.
Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. (25) Mrtví uslyší hlas, panečku, to je zvláštní vyjádření. Něco takového nás snad ani nenapadne. A není to nějaké divné – mrtví, aby slyšeli?! Kristus se vyzná v lidský srdcích a proto předjímá naše rozpaky. Jen o dva verše dále dodá: Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší hlas. (28) Mrtví tedy podle Ježíše mohou slyšet. Samozřejmě, čistě anatomicky či fyziologicky vzato, je to nesmysl. Jenže Kristus nemluví o jen tak ledajakém zvuku. Hovoří o slyšení Boha. To není záležitost akustická. Slyšet Boha lze i bez uší, i bez sluchu. Slyšet Boha lze srdcem. Ovšem zase ne tím kusem svalové hmoty, nýbrž nitrem, tím, co má člověk hluboko v sobě a co přesně zná jen Pán Bůh. Duše, dalo by se říci, kdyby se na duši nebylo nabalilo tolik pověrečných představ. I mrtví tedy slyší Boha. Jakpak by neslyšeli! Vždyť i pustá prázdnota před stvořením světa slyšela a poslechla, když Stvořitel nařídil: „Budiž světlo!“
Ježíš nám nabízí pohled z druhé strany. Živí i mrtví mohou slyšet Boha. Hospodin dovede, co my nedokážeme – oslovit zesnulé. Jenže dívejme se spolu s Kristem na smrt z opačného konce. Kdy Bůh osloví mrtvé? Při skonání věků? Na konci světa? V soudný den? Ne! Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna … Ten okamžik, kdy mrtví uslyší, je zde. Dnes. Nyní, teď. V tuto chvíli platí Boží slova. Komu? No přeci nám – my je slyšíme. Žádný člověk přeci není zcela živ. Kolik nicotných momentů dnes a denně prožíváme? Kolik času promarníme? Jak často jako bychom ani nežili? Co je vlastně život? Je ještě život, když se někdo odtáhne od lidí a přežívá si ve své ulitě jen sám u sebe? Je ještě život, když mladý člověk sedí u počítače, hraje hry a veškeré lidské kontakty rozvíjí jen přes internet? Je to ještě život, když workholik dře jako stroj, ale přínos je jen finanční a žádný jiný? Je to ještě život, když se na společenských dýcháncích pokrytecky předstírá radost a veselí? Člověk není zcela živ.
Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (24) Ježíš se dívá na smrt z opačného konce než je běžné. Mezi životem a smrtí, mezi bytím a nebytím se rozhoduje již nyní. Co kdo se svým životem udělá? Kdo si život ohradí jen pro sebe a nejbližší okolí? Kdo svůj život naopak otevře a spojí s dárcem života? Kdo uvěří, že k požehnanému životu patří radost z Boha, štědrého dárce dobrých darů? Kdo naopak bude život brát jen jako svou záležitost, jako svůj nesmlouvavý boj o kořist? Jedno je život, druhé je neživot. Uslyšet Krista, osvojit si jeho postoj k Bohu a ke světu, to je dobrá cesta.
Ještě jeden pohled z opačného konce zde máme. Pohled na soud. Ježíš nehovoří o posledním soudu. Mluví prostě jen o soudu. Soud nebude až za dlouho. Nemusíme čekat, kdy se lotr projeví jako lotr. Výsledek se utváří už dnes. Kdo koná dobro, tak ten koná dobro už nyní. Kdo koná zlo, ten koná zlo již teď. Nač čekat s nějakým posouzením? Stačí porovnat jednotlivé lidské životy s obětavým životem Kristovým. U koho dominuje láska, upřímnost, snaha o porozumění a o pomoc, ten porozuměl Ježíšovi. Kdo se však nechá vést nenávistí, lží a sobectvím, ten nic neví o základech života. Takový gauner si to umí zařídit dobře pro sebe, ale pro společný život nic dobrého neudělá. Měřítkem je Kristus. Podle něj se posuzuje. Bůh mu dal moc konat soud. (27)
Sestry a bratři, naše životy mají různou podobu. V našich vzájemných vztazích, ve vztahu k Bohu i k jeho stvoření platí jednoduchá zásada. Co prospívá životu, je ve shodě s Kristem. Co Kristu odporuje, je mimo život. Jsou to mrtvé činy, mrtvé chvíle, mrtvé myšlenky a mrtvá slova. Prostě soud. Už když zlo konáme, je rozhodnuto, že je to zlo, které nemá budoucnost. Ježíš je měřítkem, proto se o něm mluví jako o soudci. My se můžeme domnívat a odhadovat, jaká budou jeho rozhodnutí, ale poslední slovo stejně nakonec patří jemu. Ježíš se na život a na smrt, na dobro a na zlo umí dívat i z opačného konce. Kde my vidíme obvyklé možnosti vinen – nevinen, trest – odměna, příčina – následek, tam on vyhlíží odpouštění a nový začátek. Bůh mu dal moc konat soud, je psáno. Jenže stojí také psáno, že když za Ježíšem přivedli ženu chycenou při cizoložství, pověděl: Já tě neodsuzuji. Jdi a nehřeš více! Má moc soudit, ale nesoudí. Žena propadla smrti. Měla být ukamenována. Ale jsouc mrtva, uslyšela Ježíšův hlas, uvěřila a získal život. Pán Ježíš je totiž ten, kdo na naše životy hledí z opačného konce než jsou viny a zásluhy. Zajímá jej především, zda v našem srdci žije touha po odpuštění a po nápravě špatností, touha po lásce a po pokojném lidském společenství. Pokud v nás taková touha je, pak jsme již okusili život věčný. Neboť jak praví Pán: kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (24) Amen
1. Korintským 15,35-44a 182; 610; 559; 489/417 Daniel 12,1c-3
Kázání v poslední neděli církevního roku, 22.11.2009.
| < Předchozí | Další > |
|---|
