Žijeme-li, umíráme-li… Příhodná slova. Slova jako ulitá do pochmurného podzimního počasí. Chlad, mlhy, šero. Dušičkové počasí říkává se někdy. Bratři a sestry, rozjímání o životě a smrti se hodí do nynějšího období. Když se vytrácí život z přírody, když si připomínáme své zesnulé a navštěvujeme hřbitovy, dere se nám na mysl i náš vlastní odchod. Žijeme i umíráme. Lze to říci jednou větou, jedním dechem. Patří to k sobě. Apoštol Pavel navíc ještě pěkně po křesťansku dodává: žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. (8b)
Možná se nám při poslechu těchhle slov vybaví tmavé šaty, rakev a smuteční věnce. Ano, jsou to slova jako vystřižená z pohřebního kázání. Mluví o životě, mluví o smrti. A mají pravdu. Naše životy jsou zakotveny v Pánu Bohu. Ani ve smrti neztrácíme spojení se svým Stvořitelem. On nad námi bděl v každou chvíli našeho života, on nad námi bude bdít i ve chvíli poslední. Proč by nás zrovna na konci měl opustit? Vždyť jeho pomoc potřebujeme právě tehdy na cestě do nejistoty, na cestě oním pověstným údolím stínu. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu.
Děláme dobře, když Pavlovy věty z dopisu křesťanům v Římě čteme jako vyjádření své osobní naděje. Proto Kristus umřel a ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. (9) Těžko se vyjadřuje něco, s čím nemáme zkušenosti. Těžko dokážeme mluvit o smrti, dokud jsme naživu. Co přesně nás čeká, nevíme. Jsou zatím rozmazané obrysy přicházejícího času. Je nezaostřená podoba života budoucího věku. Ale jednu jistotu přesto máme. Nade vším vládne Kristus. Důvěra, kterou k němu máme dnes, bude stejně platná i za tisíc let. Spočíváme v Boží péči a budeme v ní spočívat nastálo. To je dobrá a nadějná zpráva a je správné, když jasně a plně zaznívá zarmouceným na hřbitovech a v krematoriích.
Děláme dobře, když verše z dopisu Římanům čteme jako vyjádření své osobní naděje. Avšak děláme špatně, když verše z dopisu Římanům čteme jen jako vyjádření své osobní naděje. Zúžit Bibli pouze na lék pro mou vyplašenou duši je obrovská chyba. Je chybou hovět si v pravdách Písma svatého a kochat se vědomím, že řeší můj hřích, mou vlastní spásu, že řeší mé vlastní obavy ze smrti. To by bylo žalostně málo, kdyby Bůh vstupoval jen do lidského soukromí a lidským společenstvím se vůbec nezabýval. Bůh přeci neláme nad mezilidským soužitím hůl. Chce vnést světlo do mého nitra, ale chce vnést světlo do našich vztahů. Boží slovo má co říci k tomu, jak se k sobě navzájem chováme, jak spolu mluvíme, jak jeden o druhém smýšlíme. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu.
Apoštol píše o životě a o smrti. Co je důležitější? S čím se musíme více vyrovnávat? Se životem? Vždyť život se nastartoval bez nás a bez našeho vlastního přičinění plyne dál. Máme se snad spíše vyrovnávat se smrtí? Ale copak na ní změníme? Stejně se nakonec dostaví. Pro apoštola Pavla ani jedno nepředstavuje zásadní problém. Život zmiňuje vedle smrti. Smrt zmiňuje vedle života. A to je důležité. Křesťanství se umí čelem postavit k jakémukoliv problému. Nevytěsňuje ani život, ani smrt. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. To zdaleka nejsou jen slova na pohřeb, to jsou slova do života. Zkusme je jako taková vnímat. Židovské a křesťanské náboženství se neorientují do záhrobí. Mnozí kritikové vytýkají věřícím lidem, že prý sami sebe chlácholí vidinou onoho světa. „Nyní to na světě nějak přetrpět a pak se dočkat posmrtné blaženosti.“ To je omyl. Veliký omyl. Někdy sice my křesťané svým přístupem dáváme okolí důvod k takovému náhledu, ale schválně si vezměte Bibli a čtěte v ní. Čtěte, jak hodně se v Bibli píše o životě a jak málo se v ní píše o smrti. O smrti se prakticky dočteme jenom, že smrt nedokáže Boha porazit, že Bůh bude s námi a že ví o všech, kteří zesnuli. Kdo si tedy myslí, že ve víře sníme sen smrti, abychom zapomněli na těžký život, ten se krutě plete. Nikoliv život po smrti, nýbrž život před smrtí je ve středu Písma svatého.
Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. O čem k nám apoštol vlastně promlouvá? Či spíše – o čem nám apoštol zpívá, neboť jeho výroky připomínají vznešený a pečlivě vyladěný zpěv? Když se začteme podrobně do souvislosti dopisu Římanům, zjistíme, že se zde probírají mezilidské vztahy. Pavel zasazuje své vyznání důvěry do oddílu o vzájemné snášenlivosti. A to je přeci téma ze života, nikoliv ze záhrobí! Jak se mají vedle sebe snést různí lidé? Jak mají vydržet jedni s druhými lidé protichůdných názorů? A jak to všechno mají zvládnout na půdě jediného křesťanského sboru? My si někdy děláme růžové představy o tom, jak vypadala prvotní církev. Jak se všichni měli rádi, jak všichni věřili čirou a nezkalenou vírou, jak se sborová práce dařila… Ale mnohdy narazíme v Bibli na zprávy o nejednotě, o rozmíškách, o věroučném tápání. Křesťanské společenství prostě žilo a mělo své problémy.
Tedy abychom měli jasno o tehdejší situaci v Římě: ve velkoměstském sboru se scházeli lidé různého založení a různého přístupu. V Pavlově době byly palčivé dva spory. Jak je tomu s konzumací masa a jak se má přistupovat k různým starobylým svátečním dnům? Za nadhozenými otázkami tušíme židovské pozadí. Dobrá zpráva o Kristu získávala příznivce napříč celou společností. Není divu, že se v jednom sboru sešli křesťané židovského původu a křesťané s pohanskými kořeny. Ti první měli dobré biblické, starozákonní vychování. Znali košatou tradici spojenou se dnem odpočinku, se šabatem. Spatřovali v ní své bohatství, respektem k sobotnímu dni vyjadřovali svou úctu Pánu Bohu. Druhá skupina římských křesťanů nic takového za sebou neměla. Neuměla se vcítit do svých bratří a sester izraelského původu. Nic jim to neříkalo. Zde se zrodilo napětí – zachovávat sobotu či nezachovávat. Co má společného s Kristovým evangeliem? Podobně tomu bylo i v další otázce, otázce zvířecího masa. Židé si propracovali systém potravinových předpisů. Podle něj je maso obětované pohanským božstvům nečisté a nesmí se používat. Pro pohanokřesťany naopak je maso jako maso, oběť neoběť, božstvo nebožstvo. Mohou se takto protikladní lidé dohodnout na jednotném přístupu? Prosím, nepovažujme přísnější židokřesťany za potížisty, kteří dělají zbytečné problémy. Oni si z domu přinesly své návyky, běžně obětované maso jim bylo odporné. Hnusilo se jim. Asi jako nám se příčí maso psí, kočičí nebo maso z nějaké mršiny. Kdyby se přece šikovně upravilo, dalo by se jíst, ale my bychom s ním měli pořád problém.
Kam až jsme se to dostali od závažných otázek života a smrti? Maso a sváteční dny. Nejsou tyto otázky malicherné? Nejsou. Jsou to otázky, které hýbaly římským sborem. Jsou to jejich otázky ze života. Zaměstnávaly členy sboru a oni se je snažili poctivě vyřešit. Kdo má pravdu? Který proud je blíže jádru Boží věci? A právě sem umístí apoštol Pavel svou výpověď. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať děláme cokoliv, stále patříme k Ježíši Kristu. Můžeme dělat věci protichůdné jako je život a smrt a přeci nad námi stále vládne Pán. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel a ožil, aby se stal Pánem mrtvých i živých. Nejednotní křesťané v Římě si mají uvědomit, že i v jejich různosti a takřka neslučitelné pestrosti, pořád mají nad sebou jediného Boha, dárce života a vládce nad smrtí. Tahle skutečnost jim má být nade vše.
Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Z toho verše, sestry a bratři, sálá obrovská důvěra. Klidně ta slova používejme na pohřbech. Vyjadřují hlubokou osobní jistotu, že spočívám v Boží péči. Ale používejme tento verši i ve svých všedních životech, v konfliktech, které prožíváme. Nejen já osobně spočívám v Boží péči, ale v Boží péči spočívá i ten, s kým jsem právě ve sporu a koho bych se nejraději zbavil. Nejsme zde jen sami pro sebe, aby se nám ti druzí klidili z cesty a nekřížili naše velkolepé plány Nikdo nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. (7)
Nevíme, jak zabrala Pavlova argumentace. Jisté je, že je použitelná i do dnešního sborového života. Žádné společenství nezůstává jednou pro vždy neměnné. Vyvíjí se, přetváří se. Lidé v něm se obměňují. Dnes se sice nepřeme o maso či svátky. Ale v církvi si vždy dokážeme najít dost důvodů ke sporům. A ty spory nás rozdělují. Bez konce je výčet křesťanských svárů a následných rozchodů. Má se křtít ponořením nebo stačí pokropení? Platí křest pro dospělé nebo i pro děti? Mají kazatelé nosit nějaké speciální roucho či nemají? A jak se jim má říkat – jsou to kněží nebo nejsou? Mají se českobratrští evangelíci více držet Luther či Kalvína? A co bohoslužby – mají mít podobu vyšperkovaných obřadů nebo stačí volné shromáždění. A koho pustíme k večeři Páně? Musí každý věřící o sobě prohlásit, že má jistotu spasení. V jakých šatech má chodit do kostela – je oblek lepší než svetr. Červená kravata se snese, ale co červené vlasy? A tak dále, a tak dál. Stará generace se vyrovnává s novou. Tradiční věřící s nově příchozími. Důstojné zvyky se střetávají s novotami. Takový je život. Co je více zbožné? Kdo má lepší přístup? Inu, to musí posoudit sám Pán Bůh. Kdo jsme my, abychom soudili cizího služebníka?!
Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Nejen útěšná slova na pohřeb, ale i motivace pro křesťanskou snášenlivost. Máme přeci jednoho Pána a Zachránce. Jemu služme ze všech svých sil, z jeho pomoci se radujme. Na závěr dnes ještě ocituji známou první odpověď z Heidelberského katechismu. Vždy jsme ji chápal jako vyjádření vlastní víry, ale nyní ji díky Pavlovi chápu šířeji. Je to výpověď o naději pro mne i pro mé bližní. V čem jest jediné tvé potěšení v životě i v smrti?Jediné mé potěšení jest v tom, že ať žiji či umírám, nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Ježíše Krista. On svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy a tak mne zachovává, že bez vůle Otce mé ho v nebesích ani vlas nemůže mi s hlavy spadnout, ano, také mně vše musí sloužit k dobrému. Proto mne též ujišťuje svým Duchem svatým o životě věčném a působí,že nadále jsem ze srdce ochoten a hotov jemu žít. Amen.
Jób 14,1-6 534; 196; 232; 631 Lukáš 17,20-21
Kázání na 22. neděli po Trojici, 8. listopadu 2009.
| < Předchozí | Další > |
|---|
