Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

            Ježíš, Šimon, Ondřej, Jakub, Jan. Pouhých pět jmen. Pouze pět lidí z venkova a jak velký příběh odstartovali. Ježíš prochází kolem jezera, oslovuje rybáře a v ten moment začíná nepozorovaně vznikat církev. Jeden bývalý tesař hovoří se čtyřmi rybáři. Banální situace z hlediska dějin. Historiky zajímají vojenská tažení a světoborné bitvy. Historiky zajímají královské nástupy na trůn a revoluční sešupy z trůnu dolů, zajímavé jsou převratné vynálezy – střelný prach, knihtisk, elektřina, objevitelské mořeplavby, hybné myšlenky a spisy. Ale nějaký rozhovor kdesi na okraji římské říše u jakéhosi moře, které vlastně ani mořem nebylo, jen rozlehlým velikým jezerem? Marně byste hledali v učebnicích dějepisu.

            Šimon s Ondřejem a Jakub s Janem se stávají prvními následovníky Ježíše Krista. Oni – prostí rybáři – se stávají základem světové církve. Šimona dokonce Ježíš později přejmenuje na Petra, což znamená skála. Na vlastní uši uslyší Šimon Petr, který byl původně nuzným rybářem – ani vlastní loď neměl a síť vrhal do vody ze břehu – na vlastní uši z Kristových úst uslyší: „Ty jsi skála a na té skále vybuduji svou církev.“ Takoví lidé jako Petr jsou nezbytní pro stavbu církve.

            Ježíš, Šimon, Ondřej, Jakub, Jan. Asi tento příběh o povolání rybářů známe. Alespoň hrubé obrysy máme v paměti. „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (17) Rybáři jsou pozváni získávat druhé lidi, aby i oni něco měli z dobrých zpráv o Bohu. Rybáři se mají dělit o radost, mají se dělit o naději. Ale zamysleli jste se někdy, sestry a bratři, proč si Pán Ježíš vybral zrovinka tyhle obyčejné rybáře? Trochu divní lidé pro projekt spásy světa, nezdá se vám? Proč Ježíš neobešel se spasitelskou nabídkou nějaké uznávané odborníky na náboženství? Jistě by byl po vesnicích našel sečtělé písmáky, kteří se vyznali v Bibli, kteří se uměli vroucně modlit a svou zbožnost vyzařovali do okolí. A kolik studovaných hlav by teprv byl Kristus nalezl v hlavním městě Jeruzalémě. Určitě tam někteří znali nazpaměť celé Písmo svaté a přesně věděli, co se smí a co se nesmí dělat. Jenže právě tyhle kapacity Ježíš hned na začátku nezapojuje. Co to má znamenat? Proč Pán nevyužil pro své záměry schopnosti schopných a dovednosti dovedných? Proč oslovuje právě tuhle čtveřici rybářů od Galilejského moře. Ano, patrně o Bibli něco věděli. Ale rozhodně nepatřili do dobré společnosti. Páchli rybinou. Což neobtěžovalo pouze nos. Přehrabovat se v sítích bylo tenkrát vnímáno jako cosi odpudivého. Úlovky obsahovaly pokaždé spoustu všelijaké podezřelé havěti, které se jeden štítí. Avšak Kristus si vybral právě tyto rybáře. Je to podivné. Lidé úplně z jiného oboru než je kazatelství, misie či náboženská věda. Ježíše přitahují lidé neprofesionálové. Z nich chce mít své přátele.

            Když jsem šel dnes ráno po hrázi sem do kostela, viděl jsem u rybníka také 4 rybáře. Jen si představte, jakpak by to asi vypadalo, kdybychom teď za nimi vyrazili a oznámili jim: „Nechte udice udicemi a pojďte za Kristem. Staňte se rybáři lidí.“ Jistě by nechápali, co po nich chceme. Šimon, Ondřej, Jakub a Jan u Galilejského jezera pochopili. Pochopili, že Bůh není daleko, ale že je blízko a je příznivě nakloněn lidem. Takovým lidem jako jsou oni – lidé nevalného společenského postavení, lidé, kteří nemají moc sil ani času zabývat se složitými věroučnými otázkami. Díky Kristu se ale radují z toho, čeho se jim dostává. Radují se z každého nového dne, z každého vlídného slova, z každého milého člověka.

            Šimon, Ondřej, Jakub a Jan. Čtyři jména, která se spojila se jménem Ježíšovým. Rybáři přijali nabídnuté poslání. Stali se spoluúčastníky díla obnovy světa. Viděli, co Ježíš dělá, o čem mluví, na co klade důraz a nakonec viděli, jak Kristus na všechnu svou obětavost doplatil. A viděli pak i prázdný hrob, kterým mu Bůh odplatil za všechnu lásku a důvěru. A také potkali Vzkříšeného. Ježíš zkrátka proměnil jejich život. Byli vtaženi do Božího království, které Bůh utváří zde mezi lidmi na zemi. A zjistili, jak je to krásné důvěřovat Bohu, jak je radostné setkávat se s bratry a sestrami ve víře. A zjistili, že oni, rybáři z Galileje mají co dát druhým lidem. Stali se z nich rybáři lidí.

            My si dnes připomínáme výročí upálení Mistra Jana Husa. Neexistuje žádná přesná statistika, ale jistě byly tisíce mužů a žen, kteří zahynuli vinou lidské zloby na hranici. Jan Hus mezi nimi vyniká. Proč právě on? Protože se stal rybářem lidí. Podobně jako Šimon s Ondřejem a Jakub s Janem přijal i on od Krista pověření získávat lidi. Oslovovat je dobrou zprávou o Bohu, probouzet v nich odvahu a radost. A mistru Janovi se to dařilo. Je dobře známo jeho kazatelské úsilí na půdě Betlémské kaple i jinde. Lidé přicházeli, aby slyšeli slova, která prosvětlí jejich přítomnost. Pravdou bez přikrašlování, pravdou ostrou a kritickou projasňoval Hus pomotané mezilidské a společenské vztahy. A proto byl Jan Hus tolik oblíbený. (A nebezpečný současně.) Uměl získat lidi, přesvědčit je, že Bůh není daleko, ale že se vstupuje do našich každodenních údělů. Lidé v Praze a přilehlých Čechách tenkrát díky Husovi získávali jistotu, že království Boží není někde mimo ně. Bůh vládne už v naší současnosti a my smíme vstoupit do jeho vůle. Lidé díky Husovi získávali jistotu, že právě oni jsou církev, že na nich záleží, jak bude Boží lid vypadat. Už si nenechali od prelátů a všelijakých jiných hierarchů namluvit, že jsou druhořadí prosťáčci, že v církvi o ničem nerozhodují, že zaběhané pořádky nelze změnit a že se holt mají smířit s tím, že nikdy při bohoslužbách nedostanou kalich. My jsme církev, zjišťovali lidé pod Husovou kazatelnou. My jsme Boží lid, nás si Bůh povolal. Ať o nás nerozhodují jiní! My sami, každý osobně, se rozhodujeme jít pravou Boží cestou. Chcete-li, můžeme říci, že Jan Hus dodal tehdejším věřícím zdravé křesťanské sebevědomí. Být křesťanem neznamená být ve vleku mocných, být křesťanem znamená následovat Krista podle jeho vůle. Pár let po Husově smrti napsal papežský vyslanec Eneáš Silvius Piccolomini tuto zprávu: Mnohá táborská žena zná Písmo svaté lépe než kdejaký klerik. Ano, přesně tak to vypadá, když jsou lidé zaujati Bohem.

            Dovolím si dnes kromě Husa zmínit ještě jednoho významného muže. Předevčírem uplynulo 500 let od narození švýcarského reformátora Jana Kalvína. Pro mou českobratrskou církev je stále nepominutelným orientačním bodem, ačkoliv z jeho učení dobře známe jen zlomek. Proč byl Kalvín tolik důležitý? Inu pro totéž, co Hus, co čtveřice rybářů, pro totéž, co Kristus. Všichni dokázali získat lidi pro Boha. Oslovit je, potěšit a povzbudit. Bůh je na vaší straně, nebojte se na něj spolehnout. Je lepší ve světě žít s Bohem nežli bez Boha. Je lepší hledat Boží vůli nežli se být zmítán všelijakými anonymními poryvy dobového větru. Je lepší být vděčný za život, nežli na něj nadávat. Je lepší bližní milovat, nežli se oddat zlobě či lhostejnosti. Je lepší se radovat ve společenství církve, nežli se uzavřít do uzoučkého soukromí.

            Šimon, Ondřej, Jakub, Jan Zebedeovec, Jan Hus, Jan Kalvín. Řada jmen by mohla pokračovat. Pánu Bohu díky za všechny, kteří nás svým svědectvím zatáhli do Božího království. Uvázli jsme v jeho sítích. Před námi se otevřel nový svět, svět bohatý na dobré dary. Bible a modlitba je pro nás, radost a důvěra je pro nás, láska k lidem je pro nás, podivuhodná síla pravdy je pro nás. Chléb a víno z Kristova stolu je pro nás. Stačí jen brát. Amen.

1. Korintským 1,26-31               Izajáš 52,7-10

Kázání v kostele Církve čs. husitské při společných bohoslužbách s památkou Jana Husa, 12. července 2009.