Sestry a bratři, asi byste se podivili, kdybych vám řekl, ať chodíte na bohoslužby v přilbách. V takových těch ochranných oranžových přilbách, jaké se nosívají na stavbách a bez jakých je vstup zakázán. Co to povídám? Samozřejmě, že nošení přileb do kostela je přehnaný nesmysl, jenže církev ve skutečnosti je určitým staveništěm. Stavbou, která dosud není hotova, která se stále buduje a stále nabývá nový tvar a nový rozměr. Jak napsal apoštol: vy jste stavbou… celá stavba roste… jste společně budováni. (20nn)
I náš sbor, i toto naše společenství zde dnes je staveništěm. Staveništěm Božím. Něco se tady vytváří, něco tady vzniká a skládá se ze spousty jednotlivých prvků. Podobně tomu bylo i ve starověkém městě Efezu, kde se scházel čerstvě založený křesťanský sbor. A scházeli se tam věru lidé všelijací. Lidé tak různí, až se zdálo, že se sbor užuž rozpadne. Vždyť takhle jiní lidé spolu prostě nemohou normálně být! Efez byl ve své době významným městem a navíc ještě přístavem, v němž se prolínaly cesty mnoha lidí. Většina z nich byli pochopitelně pohané. Někteří byli doma v řecko-římském světě, někteří měli kořeny v Orientu a další pocházeli z barbarského severu. Myslím, že na tehdejší národnostní a náboženskou směsici se výtečně hodí slovo „guláš“. A v tom guláši existovala ještě skupina Židů, sdružených kolem místní synagogy, v níž nebyly ani sochy, ani se neokuřovalo kadidlem, ani se nepřinášely oběti. Pouze se naslouchalo slovům Písma svatého a neviditelnému Bohu se předkládaly modlitby a zpívaly písně.
Když do tohoto města dorazila apoštolská zpráva o Ježíši, zvaném Kristus, začali se o něho zajímat lidé z různých stran. Jak tomu bylo s jeho vzkříšením? Opravdu uzdravoval nemocné? Co říkal o vztahu k okolním lidem? Mají se podle něho platit daně císaři? Máme svým viníkům viny sčítat nebo odpouštět? Na čem podle Krista v životě nejvíce záleží? Zájemců o Ježíšovo evangelium bylo dost a kolem apoštolů se začal shromažďovat sbor. A jak bylo pestré městské obyvatelstvo, tak bylo pestré i sborové společenství. Jedni takoví, druzí makoví. Jedni s úctyhodnou tradicí, sahající až k Mojžíšovi, druzí povrchní pohané, kteří znali tucty báchorek o kdejakém božstvu, ale o historii Božího lidu Izraele nevěděli zhola nic. A přesně tihle od základů protikladní lidé se potkali v jednom sboru. Společně naslouchali kázání o Ježíšovi, lámali jeden chléb a z jednoho kalicha pili. Spolu zakoušeli něco nového, totiž jak úžasné a nadějné je mít rád své bližní, třebaže jsou úplně odjinud.
Jenže zas až tak růžová idylka to nebyla. Kromě sounáležitosti se objevovalo i napětí. Občas to někde zaskřípalo. A v Efezu už nesoulad přímo trhal uši. Každý si s sebou nesl něco z dřívějška. Křesťané židovského původu byli hrdi na svou tradici. To jejich předkové sepisovali svaté knihy. To jejich král David zpíval Bohu nádherné písně. To oni dali světu Vykupitele. Proto naléhali, aby se v církvi co nejvíce čerpalo ze Starého zákona, který je tak bezpečně přivedl až ke Kristu. Naproti tomu bývalí pohané v církvi za sebou nic podobného neměli. Přišli k víře jako slepí k houslím. Bez návaznosti, bez čekání, bez staletého hloubání. Uchvátila je atmosféra v křesťanském sboru. Shromáždění konaná v Ježíšově Duchu ukázala směr jejich životům. Nějaký antikvární Mojžíš je příliš nezajímal. (Kohopak dnes u nás zajímá kupec Sámo?) Co teď, když jeden hot a druhý čehý? Vždyť takhle jiní lidé spolu prostě nemohou normálně být! Dokud mezi nimi pobýval apoštol Pavel či některý z jeho spolupracovníků, dařilo se napětí držet na uzdě. Jakmile se ale vzdálili, situace se vyhrotila a na dálku musela být řešena. Jak, to zachycuje náš dopis.
Ježíš přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. (17n) Ježíš jako dárce míru, jako smiřitel protichůdných proudů v jednom sboru. Kristus nepřináší pouze pokoj do lidských srdcí. Vnitřní klid a pokoj, že můj život není marný a že díky Bohu nebude zmařen navěky. Vedle pokoje s Bohem zakládá Ježíš pokoj a mír mezi lidmi. Rozdělení a rozhádaní Efezští čtou černé na bílém: v něm smíme obojí, židé i pohané, stanout před Otcem. To platí pro lidi blízké náboženským tradicím i pro lid vzdálené. Důležitější, nežli kdo jsme, je, kam chceme jít a s kým tam chceme jít. Společně do Otcova království.
Sestry a bratři, epištola nehledá pouze rovnováhu mezi židy a pohany v efezském sboru. Každé křesťanské společenství je obdobou sboru v Efezu. Celá církev je místem, kde se potkávají lidé v tradici zakotvení a lidé, začínající od nuly. Jedni znají dobře Bibli, umějí staré písničky, mají přehled o církvi. Druzí nic takového za sebou nemají. Do nedělní školy ani do konfirmačního cvičení nechodili, nevyznají se v Bibli ani v církevních svátcích a nejraději by zpívali úplně něco jiného. Každý sbor, který se vyvíjí, se nachází ve stejné situaci jako Efezští. Dlouholetí církevníci se potkávají s nově příchozími. Stará, zkušená generace se střetává s generací mladou, nevybouřenou. Jsme různě namíchaní. Asi jako lidé v podobenství, sezvaní na hostinu z různých stran. Apoštol píše všem křesťanům: „vy patříte k sobě. Sjednoťte se a přistupujte spolu před Boha. Vždyť o to vám jedněm i druhým jde. Díky Ježíšově lásce ustojíte i značné rozdíly mezi sebou.“
Přesně toto potřebujeme my křesťané znovu a znovu slyšet. Smíření jedněch s druhými, vzájemné přijetí si nevycucáme z prstu. Uskutečňuje se v Ježíšově Duchu, je to Kristův dar. Mnohé církevní rozchody a štěpení vznikly a vznikají, protože se staří nedokáží domluvit s mladými, tradiční věřící s věřícími nepoznamenanými tradicí. A nyní se konečně vracíme k těm přilbám z úvodu. Církev je staveniště Boží. Aby lidé pochopili svou sounáležitost, volí apoštol srozumitelný příměr se stavbou. Stavba je naprosto běžná věc, v každém městě snadno naleznete nějaký rozestavěný dům. Není nutné jej příliš okukovat hned patrné, že dům je stavěn z různých materiálů. Kámen, hlína, vápno, písek, dřevo, sklo, železo a v současnosti všelijaké moderní hmoty. Spousta různosti a rozmanitosti, a přece to patří k sobě. Jedno se bez druhého neobejde. Jedno s druhým srůstá do jediné stavby. „A to jste vy, milí křesťané,“ tvrdí Pavel. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. (20) Kdo tedy přichází do kostela, přichází na staveniště. Běda církvi, která si myslí, že už je sama se sebou jednou provždy hotova. Církev je společenstvím, kde se spolu – k sobě – skládají rozdílní lidé. Musejí vědět, že patří k sobě. Nikdo není cizincem, každý je zde doma.
Aby se stavba podařila, musí mít nějaké parametry. Kámen, dřevo, vápno atd. lze sesypat na hromadu, ale tím vám dům nevznikne. Také církev není hromadou bez ladu a skladu. Teprve citlivým sestavením vzniká pořádné dílo. My jako církev hledáme řád, který by odpovídal Božím záměrům. Každý člověk má své místo. Trámy nepatří na zem a kameny nepatří na střechu. V tvořivém soužití hledáme, jak spolu nejlépe být. Základem k tomu jsou apoštolové a proroci. Na nich spočíváme, k nim se vracíme a z nich čerpáme. Nikdo přece nestaví dům třicet metrů od základů. A završením, k němuž stavba roste, je Ježíš. Kdybychom jej vypustili, kdykoliv jej církev ve své činnosti či nečinnosti přehlíží, tehdy opomíjí svůj cíl. V něm je celá stavba pevně spojena a v chrám, posvěcený v Hospodinu. Církev je staveništěm, staveništěm chrámu pro Boha.
A ještě jedna věc je na té Boží stavbě pozoruhodná. V současné éře individualismu, kdy sami jíme, sami se díváme na televizi, sami sedíme před počítačem, vytváří církev odlišné prostředí, neindividualistické prostředí. Prostor, kde jsou lidé spolu. Sdílejí svůj času. Napříč generacemi a sociálními skupinami spolu mluvíme, zpíváme spolu, společně se skláníme před Stvořitelem a nasloucháme jeho slovům. Ve sboru jsme nemícháni z různých osob, povah zvyků. Víme však, že jeden druhému máme co dát. Za běžných okolností bychom se takto různorodě nesešli. Podobně jako v Efezu lze žasnou, proč vlastně ještě držíme pohromadě. Vždyť takhle jiní lidé spolu prostě nemohou normálně být! Ano, jsme pospolu nenormálně. Bez výsměchu – tím nenormálním myslím společenství z Ducha Božího. Obcování svatých, říká se ve vyznání víry. Lidé, kteří jsou velmi různí, jako zázrakem spolu vycházejí. To je dílo Boží. Jsme staveniště. Bůh si nás skládá k sobě. I vy společně jste budováni v duchovní příbytek Boží. (22) Není naším prvořadým záměrem vystavět církvi nádherné kostely, turistické atrakce či přitažlivá volnočasová zařízení. Naším smyslem je vytvořit v církvi, ve sboru prostor lásky a odpuštění, prostor moudrosti a pravdy, aby lidé mohli říci: zde, mezi vámi, přebývá Bůh. Amen.
Lukáš 14, 15-24 221; 435; 581,1-3.7-8; 482 Žalm 133
Kázání na 2. neděli po Trojici, 21. června 2009
| < Předchozí | Další > |
|---|
