Když se koná nějaká slavnost anebo když je nějaký opravdu veliký svátek, dělají lidé různé věci. Snaží se významnou chvíli nějak ozvláštnit, nazdobit a zpestřit. O silvestrovské půlnoci se obloha rozzáří ohňostrojem, při kulatém životním jubileu se otevírají láhve s mimořádně dobrým vínem, při oslavách výročí obce se pozve kapela. O čemsi podobném se dočítáme v dnešním evangeliu. V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal. (37) Postavil se na chrámovém nádvoří a začal veřejně mluvit, což tam bývalo zvykem. Avšak Ježíš si své vystoupení šetřil až na samotný konec svátků jako jejich vyvrcholení. Jako onu příslovečnou třešničku na dortu. Jako hlavní poselství, hlavní dojem, jejž si mají poutníci odnést ze slavnostního Jeruzaléma domů.
V Jeruzalémě, hlavním městě židovské víry, se jako každoročně slavil takzvaný svátek stánků. A nebyl to svátek ledajaký. Trval celý týden, byl radostný a obsahově bohatý. Obyvatelstvo zblízka i z daleka si jej oblíbilo tak velmi, že jej nazývalo prostě jen „svátek“. Samozřejmě, že existovala spousta jiných dalších svátků, jenže ve své době tenhle všechny předčil. Když se řeklo svátek, pak byl míněn právě svátek stánků, svátek s velkým S. Do téhle sváteční atmosféry vnáší Kristus své poselství, či ještě lépe řečeno, svou pozvánku. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (37)
Ta věta zní lákavě. Kdo z nás by v životě nikdy neměl žízeň? Což teprve lidé ve starověku? Vodovody zdaleka nebyly běžné. Do domů se voda musela nosit. V některých suchých oblastech se voda dokonce musela kupovat. (Ještě před sedmdesáti lety prý bylo možno v jeruzalémských uličkách potkat obchodníka, který vám z příručního měchu za drobný peníz napustil vodu.) Když Kristus mluví o žízni, všichni kolem dobře vědí, jak je žízeň neodbytná a že ji nelze utišit lépe, nežli nějakým nápojem. Jeden vykladač tohoto biblického místa poznamenal: „Pro nás žízeň přestala být závažným tématem. Dostaneme-li žízeň, snadno se napijeme, a dostaneme-li hlad, snadno se najíme. Takovou zkušenost tehdejší lidé neměli. O přístup k vodě se muselo pečovat. Dokážeme my dnes vůbec porozumět situaci tehdejších lidí? Neprospělo by farářům a farářkám, kdyby při přípravě kázání nepili a přesněji pochopili, jak citlivé a naléhavé otázky se Ježíš dotýká?“ (Nevím, třeba to příště zkusím.)
Pán Ježíš si pro svou řeč o vodě, žízni a o pití nevybral svátek stánků náhodou. Každý svátek má totiž nějaký původ, nějakou náplň a obsah. Svátek stánků neboli svátek přístřešků odráží hned několik námětů. Všechny pěkně a výstižně souvisejí s tím, co Ježíš říká. Posluchači byli jistě plni zážitků z oslav. Okolí chrámu i celé město zaplavily jednoduché příbytky s děravou střechou z větví. Pod nimi se odehrávala část slavnosti. V posluchačích ještě zněly přečtené biblické příběhy o putování Izraelců pouští, o stavbě Božího chrámu i o posvátné truhle, jež schraňovala Mojžíšova slova. Svátek stánků je nesmírně košatý. Zrcadlí bohaté dějiny Božího lidu a právě tyto dějiny spásy Ježíš Kristus ještě více obohacuje. Ukážeme si to na třech příkladech.
(1) Během svátku stánků si židé připomínali putování pouští. Proto ten název. Izraelci při cestě do zaslíbené země nebydleli v domech, nýbrž ve stanech. Jejich příbytky byly nestálé, provizorní, asi jako přístřešky, jaké se podnes při svátku stánků budují. Už za Mojžíše bylo ustanoveno, aby jej Izraelci takto slavili. Mají vytrvale myslet na to, že je Bůh provázel na cestě pouští. Sedm dní budete bydlet ve stáncích; všichni domorodci v Izraeli budou bydlet ve stáncích, aby všechny vaše pokolení věděla, že jsem přechovával Izraelce ve stáncích, když jsem je vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Lv 23,42n) Obtížná cesta pouští nemá být zapomenuta. Cesta pustá, nikoli však cesta bohapustá. Věrný Bůh doprovázel svůj lid na pouti nehostinnými krajinami. Když se jim nedostávalo vody, když žíznili, dal jim Bůh vodu ze skály, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Nebezpečí smrti bylo zahnáno. Vody bylo dost pro všechny, nikdo se nemusel obávat, že na něj Bůh zapomněl. V průběhu oslav se hodně mluvilo o Boží péči skryté v životodárné vodě. Všichni to slyšeli. A pak náhle Ježíš dodá. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ Ať si to každý domyslí! Ať se dovtípí! Ježíš se podobá vodě, kterou Bůh zahání přízrak smrti. Uprostřed suchopárného světa je Kristus občerstvením, které přichází na pomoc potřebným. On je vodou, která přichází na pomoc žíznivým.
(2) Po cestě pouští nešli Izraelci s prázdnou. Nesli s sebou velikou vzácnost. V pozlacené truhlici přechovávali kamenné desky, do nichž Mojžíš vysekal Boží slova. Pohanské národy kolem měly své bohy a bohyně, znázorněné obrázky, sochami a dalšími posvátnými předměty. Izraelci ničím takovým nedisponovali. Měli pouhý zápis Boží vůle, zhmotnělý jen a jen v písmenkách. Hospodin byl a je bohem neviditelným, který se s člověkem setkává ve svém poselství. V příbězích oddaných lidí, v úvahách, jak začlenit Boží záměry právě do mého života. Truhlice neboli schrána úmluvy byla tedy jenom jakýmsi nedokonalým přístřeškem, stánkem, v němž aspoň trošičku mohl přebývat Bůh.
Když král Šalomoun později s velkou slávou postavil v Jeruzalémě chrám, umístil do něj schránu úmluvy. Při posvěcení chrámu zchladil všechno přepjaté očekávání a veřejně označil své vrcholné životní dílo za provizorium. Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval? (1 Kr 8,27) I na tuhle řeč vzpomínali židé při svátcích stánků. My lidé můžeme Bohu nabídnout jen chatrný přístřešek s děravou střechou. On je a bude s námi přítomen ve svém slově. V onen poslední, velký den svátků, kdy Ježíš vystoupil, oslavují židé, že Bůh lidem oznámil svou vůli a dal jim svá přikázání. Závěr svátků je slavností Bible. Simchat Tóra se nazývá – radost z tóry, radost z pěti knih Mojžíšových. Podle zažitého ročního rozpisu se právě v ten den dočte 5. kniha Mojžíšova a Bible se začne číst znovu od první stránky. Na počátku stvořil Bůh… Židé se radují, že mají a znají Hospodinův zákon. Mají se čím řídit. Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě, duši občerstvuje, zpívali jsme v úvodním žalmu. (19,8) Jenže Pán Ježíš věděl, jak se tento zákon stal pro mnohé svazujícím. Křečovitě se drželi každé literky v obavách, že by se Bohu znelíbili, kdyby jen trošičku selhali. Z radosti se stal strach. Z občerstvení se stal spalující žár. A proto Kristus říká: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ Kdo se bojíš, že v životě selžeš, kdo pokládáš Boha za přísného biřice, kdo se trápíš, že nedosáhneš vysněného cíle, kdo jsi mnohé pokazil a promarnil, kdo toužíš uhasit žízeň po štěstí, přijď ke mně. Občerství tě společenství, kde nemusíš. Kde jsi milován a přijímán takový, jaký jsi. Nemusíš prokazovat způsobilost, nemusíš předvádět výkony, nemusíš získávat pozornost a do nekonečna se hlídat, zda všechno děláš správně a podle zákona. V Boží rodině jsi vítán. A zlé, co jsi udělal, bude odpuštěno, chceš-li. Napij se. „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ Sestry a bratři, u Krista získáme chuť konat Boží vůli nikoli z donucení, nýbrž z lásky.
(3) Kdo věří ve mne, „proudy živé vody poplynou z jeho nitra“, jak praví Písmo. (38) K jeruzalémským oslavám svátku stánků patřil zvláštní zvyk. Takový lidový obyčej. Účastníci slavnosti nabírali v údolí vodu a vynášeli ji nahoru do chrámu. Snad chtěli chrámovým darem, úlitbou obživující tekutiny vyjádřit přání, aby víra v Hospodina byla stále živá. Chtěli zavlažit své náboženství. I zde Pán Ježíš naznačuje souvislost se sebou samým. Kdo věří ve mne, ten se sám stane zdrojem závlahy, zdrojem občerstvení pro druhé lidi. Nebude žít jen pro sebe, nýbrž dovede udělat i něco pro své bližní. Právě v dnešní době, v době přívlastkem konzumní, je dobré slyšet a přijmout Ježíšovu nabídku. Nestačí jen a jen spotřebovávat. K požehnanému životu patří také dávat, vytvářet, povídat, obohacovat. Musí z nás něco vyvěrat, něco plynout. Křesťanství se zavlažuje tím, co my křesťané děláme, jak se chováme, jak působíme ve svém okolí. Že se postaráme o kostel, aby byl pěkný, že se za druhé modlíme, mluvíme s nimi a nenecháme je osamělé. Že své peníze a svůj čas (ten bývá ještě cennější) věnujeme na nějaký bohulibý projekt. Sestry a bratři, tohle všechno je živá voda, která proudí také z vašeho nitra. A jsem si jistý, že tato živá voda v našem městě časem probudí – již teď probouzí – nový život a nový zájem o Boha. Amen.
Ex 17,1-6 19, 443, 372 , 256 Ef 3,14-21Kázání na 6. neděli po velikonocích, 24. května 2009
| < Předchozí | Další > |
|---|
