Neřeknu vám žádnou novinku, když povím, že náš národ patří mezi nejméně zbožné na světě. Milé sestry a milí bratři, také se ptáte proč? Já osobně si často kladu otázku, kam se vytratila křesťanská víra. Proč zrovna národ, který kdysi tak velmi a tak upřímně horlil pro Boží věc, proč zrovna tenhle národ uprostřed Evropy přestal brát Boha vážně?
Rovnou se přiznám: nedokážu dát jednoznačnou odpověď, proč tomu tak je. Jenom tuším. Důvodů určitě bylo více. Nelítostné boje mezi křesťany v husitských dobách. Pobělohorský útlak ze strany katolické vrchnosti. V 19. století neschopnost vyrovnat se s moderní vědou a s jejími poznatky. Pak masivní nápor atheistické ideologie ve století
Jednoduchá, dětská či spíše dětinská představa o modlitbě vypadá tak, že se člověk modlí k Bohu, aby pro sebe získal to, po čem touží. Modlitba za věci, které mají okrášlit, vylepšit a zpříjemnit můj život. To a to chci, tak mi to, milý Pane Bože, prosím pěkně dej. Modlitba, která Hospodina nabádá a vysvětluje mu, co má udělat, abych byl šťastný. Přesně takováto modlitba je spolehlivou cestou ke ztrátě víry. Neboť Pán Bůh nevyslýchá naše modlitby, jak by se nám hodilo. Pán nepotvrzuje naši překroucenou představu o štěstí. Že si něco usmyslím a nechť to mám. Snad právě zde se nabourala víra mnoha lidí v naší zemi. Že je Pán Bůh zklamal. Že nenaplnil jejich očekávání. Že jejich prosby nesplnil. Snad právě proto jsou mnozí s Pánem Bohem rychle hotovi, neboť on nezapadl do jejich plánů
Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil. (1) Tato věta v Bibli uvozuje dnešní kapitolu. O Kristu se opakovaně dočítáme, že se modlil. Často odcházel do ústraní, aby měl na modlitbu klid. Co se tenkrát přesně odehrávalo, nevíme. Nevíme, jakými slovy se Ježíš obracel k nebeskému Otci. Nevíme, zda mluvil nahlas či šeptal nebo zda mlčel. Nevíme jaký postoj zaujímal, zda stál či poklekal nebo dokonce ulehal do prachu. Snad opakoval verše starobylých žalmů, snad pozvedal prázdné ruce vzhůru k nebesům. Snad někdy i zpíval. Nevíme. Avšak když se podíváme evangelií, zjistíme, že Pána Ježíše doprovázela osobní modlitba po celý život – od křtu v Jordánu, přes výběr učedníků, při rozhovorech o budoucím utrpení, pak samozřejmě ta rozhodující modlitba v Getsemane před zatčením až nakonec poslední výkřik na kříži, který byl také modlitbou. Když se před sto lety rozmáhala tzv. liberální teologie, její představitelé vyzdvihovali Ježíšovy etické a sociální důrazy. Chtěli z něj udělat moderního, silného a soběstačného člověka. Skutečnost, že se Ježíš modlil, odsouvali stranou. Nevěděli co s ní, nehodila se jim. Modlitba se vymyká ze sebevědomého přístupu k životu a ke světu vůbec.
Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z učedníků: „Pane, nauč nás modlit se.“ (1) Žádost o výuku ukazuje, že již samotní učedníci se s modlitbou potýkali. Za svůj život jistojistě slyšeli při bohoslužbách stovky modliteb. Sami také nejspíš denně podle obecného zvyku opakovali některé z rozšířených modliteb. Celý život se bez většího problému modlili, ale nyní najednou žádají Krista „Pane, nauč nás modlit se.“ Oni vědí, že k modlitbě nestačí přeříkat před Hospodinem soupis svých tužeb a přání. To by bylo strašně málo, udělat z Boha nástroj na plnění svých záměrů a snů. U Ježíše vidí, že modlitba zdaleka nespočívá v tom, co si na Pánu Bohu vymůžu ve svůj prospěch. Kristus ukazuje modlitbu jako důvěrné společenství se Stvořitelem. Modlí se v klíčových okamžicích svého života, ne aby se okolnosti vyvíjely podle jeho představ, nýbrž aby sám sebe naladil na Boží vůli. Tohle se chtějí učedníci naučit. Neprožívat modlitbu jako slova, slova, slova, do nichž se promítají naše představy. Chtějí modlitbu zažít jako setkání s Bohem. U Ježíše vidí, nebo alespoň tuší, že takový okamžik je v lidském životě možný. Proto ta prosba: „Pane, nauč nás modlit se.“ Dobrat se jádra modlitby, kde modlitba už není úsilím o prosazení mé vlastní vůle, nýbrž je úsilím o nalezení a prosazení vůle Boží.
Sestry a bratři, modlíme se tak? Vysvětlili jsme jako křesťané těm, kteří se nemodlí, že se v modlitbě nejedná o náš vlastní zisk a o naše vlastní plány, nýbrž že se jedná o Boží záměry se světem, o Boží cestu pro člověka. Ježíšovi nejbližší spolupracovníci se potřebovali modlitbě učit. Modlitba není něco, co bychom uměli sami od přírody. Kdo se domnívá, že stačí směrem k nebesům vychrlit své požadavky, ten bývá hořce zklamán a ztrácí víru. Neboť takto modlitba nefunguje. Pán Bůh takto nefunguje. Naučit se modlit znamená naučit se věřit. Kdo se špatně modlí, tomu se špatně věří.
Učedníkům záleží na víře. Nechtějí, aby zakrněla, nýbrž ji chtějí rozvíjet. Chtějí se hlouběji ponořit do vztahu k Bohu. Být mu blízko, i ve všední den čerpat z pramene života. Na žádost o výuku modlitbě, se učedníkům od Krista dostává trojité odpovědi. Odpověď první jsme dnes nečetli. Její obsah znáte velmi dobře. Jako první a základní modlitební instrukci dává Ježíš modlitbu Páně. Zde u evangelisty Lukáše poněkud ve zkrácené formě, přesto by pořád vydala na dlouhatánský výklad.
Druhou odpovědí je krátké podobenství. Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: „Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách.“ (5) A jelikož už je noc, dotyčnému se příliš nechce. Štracháním z postele a šmátráním v kuchyni by v těsném příbytku pobudil děti. Vymlouvá se, ohrazuje se. „Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.“ (7) Chybí mu ta správná motivace. Správnou motivaci však nalézáme u onoho smělého žadatele, který o půlnoci tluče na dveře. On je příkladem pro naše modlitby. Nezdráhá se vyjádřit svou prosbu i ve společensky nevhodnou hodinu. Nejedná se přeci o jeho vlastní zájem. Musí se postarat o nenadálého milého hosta. V Orientu dodnes patří k základům slušnosti péče o hosty a o pocestné. Neboť oni nejsou ve své prostředí, chybí jim běžné zázemí a potřebují pomoc. Pán Ježíš ukazuje modlitbu jako součást péče o potřebné. Všimněte si – v podobenství onen půlnoční prosebník neříká: „Příteli, půjč mi tři chleby. Dostal jsem hlad, rád bych něco zakousl, ale doma už nic nemáme.“ On prosí, aby pomohl druhému.
Moc rád bych věděl, zač se modlili lidé, kteří se přestali modlit. A také bych rád věděl, proč a zač se nemodlí lidé, kteří se modlit ani nezačali. Co nechtějí do modliteb svěřit? Jak hodně jim záleží na vlastních zájmech a jak hodně jim v porovnání s vlastními zájmy záleží na zájmech druhých lidí. U Ježíše modlitba odráží ochotu udělat pro bližního i to, co bych sám pro sebe neudělal. A klidně tomu říkejte láska. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Charakterizuje ji později apoštol Pavel (1 K 13,7)
Neochotný soused nakonec příteli vyhoví. Asi jako nespravedlivý soudce vyhoví neodbytné vdově. Ne že by chtěl, nýbrž aby měl klid. To není podobenství o Pánu Bohu, který by jednal z donucení. To je podnět k úvaze. Schválně se rozhlédněte se kolem, vyzývá Ježíš. Kolik lidí se nechá pohnout a přemluvit k něčemu, co jim není vlastní a do čeho se jim nechce, jen aby měli pokoj, jen aby mohli dál nerušeně žít. (Kolikrát jste se takto kupříkladu zachovali v rodině?) Když jsou lidé ochotni vyhovět i z takto zištných a přízemních důvodů, tím spíš je ochoten pomoci nebeský Otec, který má důvody mnohem silnější. Který nás má rád a který dbá o potřeby svých dětí.
A zde jsme u třetí Ježíšovy odpovědi na prosbu o výuku modlitbě. Krátké přirovnání. Což je mezi vámi otec, který by dal synu hada, když jej prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho poprosí o vejce? (11n) Rodiče prostě záměrně nedávají dětem to, co by je ohrožovalo, co by jim neškodilo. Od Boha nám nehrozí nebezpečí. Pán Bůh nás neohrozí. Neohrozí nás ani tím, že by vyslechl naše nerozumné prosby. Kéž bychom se naučili modlit za to, co je životně nutné. Při modlitbě hledáme před Boží tváří, co je skutečně důležité. Hledáme a osaháváme základy života. Objevujeme, na čem nejvíc záleží. Naučit se modlitbě znamená odložit přemrštěná očekávání. Nehnat se za divy, které nevystihnu. Modlit se znamená dávat stranou své bláhové představy o štěstí a místo nich hledat vůli Boha, který stvořil svět a chce, aby celé stvoření žilo v pokoji a v souladu. Když tohle vystihnu, pak se umím modlit. Naladím se na stejnou notu, jako Bůh. Váš Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí. (12)
Ž 131 2.Paralipomenon 15,1-7.10-12 442; 694; 500; 579 Koloským 4,2-6Kázání na 5. neděli po velikonocích, 17. května 2009.
| < Předchozí | Další > |
|---|
