Milé sestry, milí bratři, přiznám se vám, že je pro mne vždy nesnadné kázat během letnic o Duchu svatém. Téma „Duch svatý“ je prostě obtížné. Ano – máme sice v církevním kalendáři svátek Božího Ducha. Ano – církev žije z jeho seslání. Kde bychom byli bez svatého Ducha. Zkuste si domyslet, jak by asi vypadalo ježíšovské hnutí nebýt letnic. To by snad křesťané přežívali jako nevýznamná hrstka v ústraní Jeruzaléma a vyprávěli si, jak praprapradědeček znal Mesiáše. Nic víc. (Pokud by tahle tradice v apoštolských rodinách vůbec přežila.) Ale díky Bohu – díky Božímu Duchu – se církev rozrostla i k našim pohanským předkům a evangelium se zvěstuje (právě díky svatému Duchu) takřka všem národům.
Dílo Ducha svatého je nepopiratelné, stačí pohlédnout na světovou církev. Dílo Ducha je nepopiratelné, tak proč se o samotném duchu tak těžko mluví? Vezměme si už jenom ono označení „duch“. Zatím bez přívlastku svatý.. Co přesně slovíčko „duch“ znamená, pojmenujte, co přesně si pod názvem „duch“ představujete? Cosi jako dech, křehkého a zranitelného? Cosi jako sílu, mocného a vydatného? Původní řecké slovo „pneuma“ označuje vítr, vánek. Má sílu působit, ale není jej vidět. Je skrytý našim zrakům. Na ulici vítr neuvidíte. Uvidíte ohnuté stromy, uvidíte ulítlý klobouk či převrácený deštník. Uslyšíte třaskající okna a práskající dveře. Můžete vítr ucítit ve tváři, může vám vehnat slzy do očí, ale neuvidíte ho. Musíte rozpoznat jeho projevy a říci: „to je ale vichr“ nebo „to je ale příjemný vánek“.
Stejně i v církvi. Samotného Ducha neuvidíte. Spatříte leda jeho projevy: lidi nadšené Kristovým evangeliem, lidi, kteří si ze srdce odpouštějí. Lidi, kteří vděčně zpívají. Lidi, kteří se upřímně modlí i za nepříjemné, bolestné věci. Nemůžu vám popsat Ducha Božího, jenom to, co působí, co koná. Duch je vítr, Duch je vánek. V novozákonní řečtině má tohle slovo „duch“ ještě jedno vyznění. „Pneuma“ neznamená ten vánek, nýbrž to vanutí, to proudění. Cosi nadosobního – ani mužský, ani ženský rod. Duch je nad lidmi – nad muži i nad ženami. Je mimo lidi, je mezi lidmi. Nikdo si jej nemůže přivlastnit. Kdyby byl na jednom místě, kdyby byl u pouze jednoho člověka, už by nevál. Stál by. Ustal by a zanikl. Jako vám doma zanikne průvan, když pozavíráte okna a dveře, tak potřebuje Boží Duch lidi sobě navzájem otevřené.
Tedy Duch svatý jako vítr, jako vanutí. Apoštol Pavel pak začne mluvit o zákonu Ducha. Pavlův slovní obrat lze přeložit též jako „zákon větru“, „zákon vanutí“. Že to zní divně? Že to zní neobvykle? Vězte, že stejně divně a neobvykle to znělo Pavlovým současníkům. Pavel skoro jako kdyby provokoval. Známe přece jeho bezmezné úsilí o nové pochopení významu zákona. Pavel se snažil nově uchopit vztah člověk – Bůh. Osobně zakusil nekončící dřinu s dodržováním Mojžíšova zákona, jeho předpisů a zákazů. Pavel horlil pro víru, uctíval jediného a pravého Boha Hospodina, ale cosi mu chybělo. Snad bychom jej mohli přirovnat k onomu bohatému mladíkovi z prvního čtení. Přijde za Ježíšem a svěřuje se mu: „To jsem konal, tohle jsem konal, ale co z toho? Jak dosáhnu věčného života?“ Víra, vztah ke Stvořiteli je pro něj úmor, dřina, žádná vidina naplnění. Jen bezduché, otrocké plnění příkazů. Bohatý mladík podléhal tomu, co Pavel nazval zákonem hříchu a smrti. (2) Zákon hříchu a smrti – to byly jeho hlavní souřadnice. Hlavní směrovky jeho uvažování. Staral se o bezúhonnost, aby se vyhnul hříchu. To je hrozně málo. Dodržovat zákony jen s cílem, že se vyhnu chybám a omylům, že se vyvaruji provinění, že poodsunu smrt – to je strašně smutné.
Pán Ježíš mládence nepokárá, ale pošle ho nazpět, ať se vzdá všeho, co jej zajišťuje. Pošle ho vzdát se všeho, co ho nutí zachovávat ohled na společenské postavení, na kariéru, na očekávání rodiny. Pak přijď a následuj mne! (Marek 10,21) Přijď a vstup do společenství kolem Ježíše. Toho Ježíše, který nemá nikde stálé místo. Nemá doupě jako liška, nemá hnízdo jako pták, ale nechává se vést Duchem svatým, který vane, kudy chce. Nechává se vést, kam je třeba.
My máme v povědomí příběh o Pavlově obrácení u Damašku. Bylo podobného rázu jako případ bohatého mladíka. Pavel byl osloven Ježíšem a osvobozen od nutkavé potřeby plnit zákon. Tam na cestě do Damašku a následně v rozhovoru Ananiášem Pavel zjistil, že svůj život nenaplní tím, že vykoná to a ono. Zjistil, že svůj život naplní tím, že se napojí na životodárný zdroj. Že je odkud čerpat. Životní radost nepramení z toho, že jsem udělal tamto dobře a toto jsem neudělal špatně. Životní radost je taková ta nespoutaná radost z Boha, který dává hodnotu mému životu a já si ji nemusím dodávat sám svými výkony. Pro nebeského Otce mám cenu. Nezřízená a nezdůvodněná radost z Boha jako ve 150. žalmu z úvodu. Ne oslava za to či za ono v mém životě, ale prostě oslava, že Bůh je a je dobrý a veliký. Haleluja.
Není však nyní žádného odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha /zákon větru/, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. (1n) Pavel prožil obrat od zákona hříchu a smrti, kde je vše dané a jisté. Pavel se obrátil k zákonu Ducha, zákonu větru, kde vše dané není, kde se věci rodí Stvořiteli pod rukama. Ale pozor – ač mnohé věci vznikají za pochodu, ony nejsou nezajištěné. Křehké a zranitelné jako dech, ale zároveň mocné jako nenadálá síla. Nemají sice oporu v liteře zákona a černi knih, ale mají oporu v Pánu Bohu tím, že se nesou v jeho Duchu. O tom Pavel tolik kázal. Že v zákonu, který řeší smrt a hřích, není život, není Duch. A proto se zákonu nesmí přiřknout rozhodující slovo.
Napadá mne – a to poněkud odbočím – napadá mne, že mnoho lidí z nenáboženského, necírkevního prostředí správně tuší, že v bezduchém a suchopárném dodržování zákonů nelze nalézt životní štěstí. Správně pociťují, že život je více než přihrádky smíš-nesmíš a musíš-nemusíš. Jenže své tušení o nedostatečnosti zákona špatně uchopí. Rozpoznali, že život nepramení ze strohého souladu se zákonem a tak zákon a předpisy překračují. Myslím teď na taková ta banální a běžná provinění – grafity, rychlá jízda apod. všichni doufají, že uniknou odsouzení a užijí si mimo zákon. Jako by si chtěli dokázat, že jejich život je víc. Nešťastným, převráceným způsobem dokazují pravdu o zákonu, o jeho nedostatečnosti. Oni chtějí uniknout hlídání, co je špatnost, ale nevědí kam. Prchají k nezákonnostem.
A jsme u toho. Chybí jim Duch. Vztahují se jen a jen k zákonu hříchu a smrti, ale neznají Kristův zákon Ducha. „Zbav se všeho, na čem si zakládáš, a následuj mne. Neboj se, nebudeš strádat. Budeš mít dostatek, nezhroutíš se, nevyčerpáš se v životě. Ten Duch, ten vítr tě bude pohánět. Boží vanutí zajistí, že se budeš ubírat správným směrem. Nehlídej zákon, hříchy. Neohlížej se na to. Drž se Krista a jeho Ducha. On ukazuje směr, kde zákon nestačí.“ Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné: … poslal svého vlastního Syna…, aby spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna na nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (3n)
Neřídit se svou vůli, ale nechat se nést a vést duchem. Představte si umělce, nejlépe malíře. Když se teprve učí, vstřebává pohledy a dovednosti svého mistra. Však se také říká, že někdo tvoří v duchu slavného předchůdce. Nasál do sebe jeho styl a nyní v něm samostatně pokračuje. Nepostaví se před plátno a neuvažuje urputně nad každou čárečkou: udělal by ji mistr tak či neudělal? To by byla pěkná otrava. Dobrý učedník se spolehne, že přece ví o svém učiteli dost a že dovede pokračovat v jeho duchu. A pustí se s chutí do malování.
Sestry a bratři, náš Pán a Mistr žil v určitém duchu. Ne v duchu upjatosti, nýbrž v duchu radostné důvěry k Otci. A právě tenhle Duch jej přivedl z hrobu do života. Tak platí zákon Ducha, zákon větru – nechat se vést, spolehnout se naň, že zapůsobí. A hlavně, že přivede do života i nás. Amen.
Marek 10,17-22 150; 675; 381; 483 Ezechiel 36,1-6
Kázání na svatodušní pondělí, 12. května 2008.
| < Předchozí | Další > |
|---|
