Sestry a bratři, kdybychom chtěli dnešní svátek spojit s nějakou částí apoštolského vyznání víry, neměli bychom s tím žádný problém. Svou křesťanskou víru vyjadřujeme dávnými slovy a mj. vyznáváme že Ježíš Kristus, poté co třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a sedí na pravici Boha Otce všemohoucího. Vlastně se ten dnešní svátek doslova jmenuje podle oné věroučné výpovědi: nanebevstoupení Páně, nanebevstoupení Kristovo.
Pěkně to tenkrát zformulovali první křesťané. Kristus odešel vzhůru k nebeskému Otci. Schválně si všimněte, že ani ve vyznání víry, ani v dnešním textu se nic nepraví o Ježíšově hrobě. Sílu svého mocného působení Bůh přece prokázal na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, (20) píše se v listu Efezanům. Nikde ani zmínka o hrobě. Mám pro tuhle skutečnost jednoduché vysvětlení. První křesťany uprázdněný Ježíšův hrob vůbec nezajímal. Nezajímalo je místo, které Mistr opustil, nýbrž se vztahovali k místu, kde přebývá nyní. Je u Otce, je po jeho pravé ruce, je pravou rukou Boha. Apostolicum i tento starokřesťanský hymnus rovnou přeskočí od jednoho k druhému. Byl vzkříšen – nyní je s Bohem. Že po něm zůstal nějaký hrob? No a? Nač je nám takový hrob dobrý? Vždyť tam Ježíš není. My víme, že je živý a že je nyní na jiné, lepší adrese.
K té současné Ježíšově adrese se ještě dostaneme. Zmíním se však ještě trochu o Ježíšově hrobě. Ze tří důvodů. 1) Když pročítáme NZ, čili to nejranější svědectví o vzniku křesťanství, nikde nenalezneme důraz na místo Ježíšova hrobu. Je až zarážející, že se prázdný hrob od počátku nestal kuriozitou, ke které by jeruzalémští učedníci a učednice vodili své návštěvy. Představte si takového náboženského průvodce. „Vážení turisté, před sebou vidíte hrob, do něhož bylo na velký pátek uloženo tělo popraveného Ježíše. Dva dny na to byl hrob prázdný. Klidně nahlédněte dovnitř. Za 1/2 hodiny jdeme dál.“ To je právě ono – na tom hrobě po velikonoční neděli nebylo vůbec nic zajímavého. Prázdná hrobka, připravená k použití. Asi si vzpomínáte, že kvůli kvapnému pohřbu před sobotním klidem si učedníci narychlo zapůjčili tento hrob od bohatého Ježíšova příznivce Josefa z Arimatie. Pořídil ho pro sebe a svou rodinu, jistě jej postupem času využil. Neboť hrob se nehodí k ničemu jinému tak dobře jako k pochovávání zesnulých.
Jenže a to je 2) – jenže z Kristova hrobu se stalo poutní místo. Poutní místo se vším tím pompézním humbukem, jaký se kolem populárních poutních míst nadělá. Není náhodou, že uctívání domnělého Ježíšova hrobu se rozmohlo počátkem 4. století, tedy v době, kdy křesťanství přestalo být pronásledovaným náboženstvím. Samotná císařova matka Helena velice podporovala poutě do svaté země. Je mi záhadou, jak tehdy s odstupem staletí určili, kde se Ježíšův hrob nacházel, když novozákonní svědkové tu díru v zemi přecházejí s naprostým nezájmem. Nicméně uprostřed Jeruzaléma podnes stojí chrám Božího hrobu, do něhož směřují kroky tisíců poutníků. Co tam ale chtějí zažít? Chtějí být blíže Kristu než my dnes tady? Chtějí na sebe nechat zapůsobit nějakou tajemnou sílu? Co je smutné, ba co je přímo výsměchem samotnému Ježíšovu učení, je způsob, jakým se křesťané u onoho chrámu chovají. Už ve středověku se škorpili, která církev má mít jaký přístup do chrámu. A bylo to hrdlení tak urputné, že někdejší turečtí vládci zabavili klíče od chrámu a svěřili je dvěma – a teď se podržte – dvěma muslimským rodinám. (Ty nemají důvod zvýhodňovat nějakou církev.) Spory však neustaly, jenom se změnily. Letos se prý kněží z arménské a z řecké církve začali v chrámě navzájem ukřivděně odstrkovat, že prý ti druzí jsou u hrobu déle…
A konečně 3). V předjaří se noviny a televize přinesly zprávu o tzv. talpiotské hrobce. Již před časem odkryli jeruzalémští stavaři hrob z 1. století a u něj nápis, že je tam pochován jakýsi Ježíš, syn Josefův. Pak tam vyčetli ještě další jména, známá z evangelií. Dlouho se nic nedělo, dokud se tématu nechopil zručný americký novinář a neuděl z něj nafouklou bublinu. „Kristův hrob objeven,“ hlásaly sebevědomě titulky. Senzacechtivost slavila úspěch. Úplně se přehlédly různá zkreslení a do očí bijící nesrovnalosti. Jen když je o čem mluvit a o čem psát. A mnohým se jistě líbila i myšlenka, že křesťanství je založeno na klamu, ne-li rovnou na záměrném podvodu. Existuje-li obsazený Ježíšův hrob, pak Ježíš nebyl vzkříšen.
Proč tolik mluvím o hrobu? Abychom viděli, že přesně právě tohle všechno biblickou víru vůbec nezajímá. Hrob sem, hrob tam. Bible ani nenaznačuje, že by na doličné hrobce nějak záleželo. Apoštolský pohled se soustředí nikoliv na hrob, nýbrž na Krista a na to, co s ním Bůh koná. Sílu svého mocného působení Bůh přece prokázal na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích. Velikonoční div vzkříšení má pokračování. Velikonoce pokračují v úplně jiném rozměru nežli je rozměr města Jeruzaléma, natož nějakého hrobu vyhloubeného v tamní skále. Velikonoce pokračují v úplně jiném rozměru nežli je rozměr židovského národa, v jiném rozměru než byl rozměr tehdejšího světa. Bůh vzkřísil Krista z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebesích, vysoko nade všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. „Všechno mu podrobil pod jeho nohy.“ (20nn)
Tedy: Kristus není v hrobě, Kristus je u moci, Kristus je ve vládě. Proto se v bibli nijak zvláště nezkoumá prázdný hrob. Mnohem více fascinující je nová pozice Kristova. Opuštěný hrob bledne ve srovnání s Ježíšovým novým životem. Je ohromující, nepředstavitelné, neuvěřitelné, že potupený a zabitý galilejský učitel jménem Ježíš získal výsostné postavení nad světem. Vstoupil na nebe, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, říkáme spolu s celou církví. Vyznáváme, že Ježíš Nazaretský zná recept, jak vládnout světu. Vládnout spravedlivě a vládnout laskavě. Jeho schopnosti vládnout, jeho způsobilost vládnout převyšuje všechny ostatní. Epištola podává košatý výčet toho, co je Vzkříšenému podřízeno. Vlády, mocnosti, síly, panstva, všechna úctyhodná jména. Starověký člověk si za těmito pojmy představoval rozmanité nadzemské veličiny. Spatřoval svůj život umístěný v určitých duchovních sférách, závislostech a hierarchiích. My bychom dnes už těmto zaprášeným představám ani nerozuměli. Avšak v něčem se naše pohledy překrývají. I my totiž cítíme tutéž nejistotu jako oni. Stejně jako oni tenkrát jsme si i my vědomi, že lidský život ovládají různé síly. Podléháme nárokům, které nedovedeme změnit, někdy dokonce ani popsat. Dnes vládnou světu jiní vládci. Vidíme na zemi diktátory, kteří vlastní lid vedou do záhuby. Vidíme despoty, kteří do země zadupou jakoukoliv myšlenku na důstojný život, i lidský právech ani nemluvě. Spatřujeme peníze a korupci, které ovlivňují závažná rozhodnutí a nezodpovědně přelévají miliony, aniž by z toho vzešel nějaký veřejný užitek. Vidíme teroristické buňky, jež bují navzdory úsilí policie. Hledíme bezmocně na kolotoč reklamy a poptávky. Spíše jen matně vidíme, co dovedou velkopodniky a spekulanti udělat s cenami potravin, energií a benzínu. Vidíme, což je děsivé, že děti nevychovávají jenom rodiče, ale i ulice, média a filmy pochybné kvality. Vidíme, že ani v demokraciích nerozhodují mnohdy zastupitelé, nýbrž vlivní lobysti. Co vy na to – liší se nějak výrazně naše vnímání světa od toho starověkého? Myslím že ne.
Ale velikonoce pokračují. Jak vyznáváme, Kristus vstoupil na nebesa a vládne. Což neznamená, že ho každý poslouchá. Ale: Kristovy zákony, zákony Božího království platí pro všechny. Požehnaného, šťastného života nedosáhne ten, kdo se jim vyhýbá a protiví. Vezměme si příklad. Ono platí, že i ten největší diktátor, pokud chce mít správnou rodinu, musí milovat svou ženu a děti. I člověk, který v politice či v byznysu vždy prosadí svou, pokud chce mít přátele, musí jim ustoupit a tolerovat jejich nedostatky. A ani sebevětší zbohatlík si za celé své jmění nekoupí lásku okolí, ta se přece rodí z radostného srdce. Tady aspoň trochu názorně vidíte, že pravidla Boží lásky, že Kristova vláda se vztahuje i na ně.
Sestry a bratři, samotný prázdný hrob nikoho k víře nepřivede. Aby člověk uvěřil Ježíši Kristu, potřebuje se se vzkříšeným Kristem setkat. A to je úkol pro církev. Bůh ustanovil Krista hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. (22n) Krista je plná církev. Nechápu, co chtějí poutníci zažít u tzv. Božího hrobu. Blíže Kristu než my zde nemohou být. Celá církev je naplněna Kristem. Když zde na sebe vztahujeme vládu, když se odsud pod jeho láskyplnou vládou rozcházíme, pak ukazujeme světu, na čem v životě nejvíce záleží. Ukazujeme cestu požehnaného, věčného života. Nějaký hrob nás nezajímá. I my ve vyznání klidně přeskočíme od vzkříšení k nanebevstoupení. Ježíš je na lepší adrese než hrob. Je po pravici Boží. Vládne světu. Je na místě, odkud vychází láska. Amen.
1.Královská 8,22-28 47; 352; 353; 621 Matouš 28,16-20
Kázání na svátek Kristova nanebevstoupení, 1. května 2008.
| < Předchozí | Další > |
|---|
