To je ale drzost! Pán Bůh něco ohlásí, nespokojený Mojžíš se s ním handrkuje a smlouvá, no a nakonec všechno dopadne jinak, než bylo předpovězeno. Sestry a bratři, také se cítíte být dotčeni tím náhlým zvratem, tou rychlostí, jíž se mění Boží rozhodnutí? Též vás znepokojuje, že Bůh chvíli tvrdí jedno a za okamžik tvrdí pravý opak? Zničím Izrael – nezničím Izrael. Taková Boží nestálost jaksi nepasuje do našeho pojetí víry, podle něhož je Pán Bůh jednou provždy stejný a basta. Tak si tedy znovu a pozorně projděme onen dráždivý příběh, který obratně balancuje na rozhraní pokorné víry a namyšlené bohorovnosti.
Izraelský lid strávil drahnou dobu v Egyptě a nevedlo se mu tam dobře. K nikdy nekončící dřině na cizím a pro cizí se připojila i neskrývaná panovníkova nevole. Proto je hned v úvodu knihy Exodus psáno: „Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. Bůh vyslyšel jejich sténání, rozpomenul se na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal.“ (2,24n) Lid byl Mojžíšovým prostřednictvím vyveden z Egypta a zbaven svých utlačovatelů. Uprostřed následného tažení pouští vystupuje Mojžíš na horu a sepisuje zákony a směrnice pro nové společenství svobodných lidí.
Avšak lidé chtějí mít nějakého toho boha pěkně před očima. Nečekají, co nového se dozvědí od Mojžíše, ale zhotovují si zlatého býčka. „Zde máme svého boha! Tenhle býček nás vyvedl z Egypta! Vždyť býček je ztělesněná mladická síla a zlato je zhmotnělá trvanlivá hodnota! Konečně máme svého boha navždy po ruce! (A ne schovaného někde za mrakem na kopci.)“ Snadno a rychle si Izraelci posichrovali přítomnost, už nemusejí hledět na Boží směrovky do budoucnosti. Není divu, že se Hospodin, Bůh živý a skutečný, rozhněval. A jak! „Jen se na ně, Mojžíši, podívej – já se tady snažím, vymýšlím jim přikázání, aby přežili, a oni na mne vůbec neberou ohledy.“ Situace si žádá rázné řešení. Bůh se rozhoduje udělat s Izraelem krátký proces. Teď mne nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi. (10)
Bůh se rozhodl skoncovat s Izraelem. Proč ale tak krutě, proč tak radikálně, proč tak zoufale? Proč? Proč – tahle otázka se nám ještě vrátí. Zatím však víme jen, že izraelský národ má být zcela vyhlazen a zničen. Bůh už o něm nemluví jako o svém lidu. Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. (9) Hospodin si drží odstup, vzdává se Izraele. Odtažitě ho označuje jen jako tento lid. Jako jakýkoliv lid, na který Hospodin jen tak náhodou pohlédl a se kterým nemá vůbec nic společného. Bůh se vzdává možnosti cokoli pro tento lid udělat. Je to marné, je to lid tvrdé šíje. (9) Namáhat se s nimi, namáhat se pro ně nemá cenu. Veškeré úsilí se jeví jako zbytečné, vždyť oni si stejně dělají jen to, co sami chtějí. „Nech mne, Mojžíši, ať s nimi jednou provždy skoncuji!“
Temná chvíle pro Boží lid, temná chvíle pro každého z nás. Izrael se spokojil s tím, co má, a přestal vyhlížet k Božím zaslíbením. Je to varování i pro církev, která se začne přespříliš starat o své majetky a různá majetková vyrovnání a duchovní náboj přitom odsune bokem. V reji kolem zlatého býčka se nikdo nestará o vyhlídky pro sebe a pro své děti. Nikoho už nezajímají Boží nabídky k životu. Perspektivy se uzavírají. Ale kdo je vlastně uzavřel – naše falešné představy o Bohu nebo náš Bůh osobně?
Dříve než Bůh domluví, ozve se ještě jedna zajímavá nabídka. Když už Boží záměr nevyšel s potomstvem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, vydaří se snad s Mojžíšovými dětmi. Dny Izraele jsou spočteny, Mojžíšovo potomstvo má ovšem šanci. Z tebe však udělám veliký národ, nabízí Bůh. (10) Velice lákavá nabídka. Výsada daná třem praotcům má být přenesena na jedinou osobu. Místo o Izraeli mluvilo by se propříště už jenom o Mojžíšovstvu. Z dějin i z kultury by vymizeli židé a nastoupili by „Mojžíšovci“. Věrný služebník Mojžíš by měl ve svém potomstvu nehynoucí pomník své spravedlnosti a zbožnosti, celý národ by na něho vzpomínal jako na svého praotce, který jediný se nenechal zlákat zlatým dobytčetem. A přece Mojžíš Boží nabídku odmítá. Nerozjíždí si vlastní kariéru bez ohledu na druhé. Neodděluje svůj život a svou budoucnost od Izraele. Nedokáže si sám sebe představit mimo tento lid. Naopak – zastane se svého lidu a rozhodně Bohu připomene, že tento lid není ledajaký lid, nýbrž je vyvoleným lidem Božím. Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu…(11)
Mojžíš odmlouvá Bohu, je drzý, když zpochybňuje Boží rozhodnutí. Vzdoruje, ale my zároveň cítíme, že Mojžíš věří Pánu Bohu, že od něj stále ještě něco očekává. Víra, vzdor a drzost – to jsou znaky Mojžíšovy modlitby. Ostatně žádat bez nich o shovívavost v takovém průšvihu snad ani nelze. A dále – Mojžíš si svou vzdorovitost dovolil zcela právem. Na rozdíl od svých soukmenovců kolem býčka se neobrací na nějakou svou falešnou představu Boha. Písmo pečlivě sděluje, že naléhal na Hospodina, svého Boha. (11) Na Boha, který prokazuje milosrdenství bez ohledu na zásluhy a lidskou způsobilost. Tváří v tvář takovému Bohu smí víra vzdorovat osudu a být smělá až drzá. Smí otevřeně říci, oč jí jde, co se jí líbí a co se jí příčí. Hned zkraje Mojžíšovy řeči se nám znovu objeví ono trýznivé „Proč?“. Proč plane tvůj hněv proti tvému lidu? (11) Otázka, na kterou není lehké znát odpověď. Kolik podobných „proč“ je všude kolem nás, kolik podobných „proč“ je v nás samotných? „Proč se lidé nenávidí a zabíjejí? Proč jsou mí blízcí nemocní? Proč se sám tak trápím? Proč to všechno na nás Bože dopouštíš? Nežijeme šťastně, proč se na nás, Bože, hněváš?“
Dlouho se můžeme takhle ptát a dlouho nepřijde žádná odpověď. Mojžíš však moc dobře ví, co Izraelci spáchali. Nemůže popřít a ani nepopírá, že těžce pobloudili a šeredně zklamali. Vinu nelze jen tak vymazat. Jenže Mojžíšova víra zná více než jen vinu a trest, víc než jen přítomné soužení. Svými slovy jako by Mojžíš drze Bohu namítal: „Ano, co se stalo, nedá se odestát. Ale tento lid je tvůj, Hospodine. Je ti to snad málo? Má jeho malověrnost větší váhu než tvá velkorysost? Proč ho tedy chceš ve svém hněvu zničit ?“ Otázky jsou sice položeny, ale Mojžíš nečeká na odpověď. Nezůstává vězet v onom trýznivém „proč“. Ví kudy dál. Mojžíš zná argumenty ve prospěch Izraele. Je mu jasné, nač se odvolat. Mojžíš věří, že mu Bůh dá zapravdu. Směle proto přechází od otázek k prosbám. Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem vůči tvému lidu. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo… (12n)
Konečně se dostáváme ke kořenu Mojžíšovy troufalosti. Mojžíš se neodvolává na schopnosti Izraele, na jeho skvělou minulost, na jeho velikány. (Kéž bychom se zde inspirovali i my – církvi dnes nepomůže ani skvělá minulost, ani slavné osobnosti.) Mojžíš nespoléhá ani na izraelskou víru, na modlitby a bohoslužby, nehledá opory v náboženském ani v civilním životě. Nic z toho. Mojžíš Bohu připomíná Boží zaslíbení, Boží sliby. „Ne kvůli nám, ale kvůli sobě samému se nad námi slituj! My jsme tvůj lid, patříme k tobě. A navíc – přijdeš-li o nás, co si o tobě pomyslí panovační Egypťané. Jednou sis s námi začal, tak už se nás nemůžeš zbavit. Na nás se ukazuje tvá dobrota. Dobrota tvého slitování. Dobrota tvé věrnosti. Uvedeš-li nás do zkázy, kdo vydá svědectví o tvé lásce?“ Táž myšlenka zněla z úvodního žalmu: ne nás Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav. (115,1)
Mojžíš věří až do krajnosti Božím slibům. Navzdory okolnostem, nachylujícím se k zavržení Izraele, Mojžíš věří v Boží věrnost. Tudy vede cesta Božích lidí, touto cestou šel i náš Mistr, Ježíš s Nazaretu. Cesta důvěry ho přivedla z bídy kříže do slávy vzkříšení. Víra, která počítá s Boží věrností, nachází Boží slitování. A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid. (14) Žádný strnulý bůh, bůh nepohnutelný, žádný bůh nehybně sevřený do vyřčených ustanovení, žádný bůh uzavřený do našich představ. Naopak – Bůh živý, Bůh pohnutelný k lítosti, Bůh naslouchající a přehodnocující situaci, Bůh měnící se v lidský prospěch.
Dnešní evangelium nám promluvilo o tomtéž. Žena-pohanka uprosila Ježíše. Ta žena sice nepatřila vyvolenému lidu, a přece její vzdorovitá víra znala důvod pro Boží slitování. Psi i děti patří do téže domácnosti. Všichni lidé, věřící i pohané, patří do jednoho světa, do jediného Božího světa. Do světa, o který se Pán Bůh stará. A tento důvod platí a Ježíš proto ženinu prosbu vyslýchá. Celému světu je zaslíbeno Boží slitování. Když se nám zdá, že se Bůh od nás odvrátil, že to s námi s i křesťanstvím jde z kopce, připomeňme si výřečnou ženu-pohanku, připomeňme si přidrzlého Mojžíše. Učme se od nich lpět na tom, že u Boha je slitování. Učme se lpět na tom, že Stvořitel života dává navěky život i těm, kteří si ho ničím nezasloužili.
Marek 7,24-30 175; 406; 702; 571 Židům 12,12-15a
Kázání na 5. neděli po velikonocích, 27. dubna 2008.
| < Předchozí | Další > |
|---|
