Jan viděl lidi zpívat. Na takovém úkazu, sestry a bratři, na první pohled není vůbec nic divného. Zpívající lidé jsou zcela běžným úkazem. Stačí si zapnout televizi nebo rádio a jistě brzy objevíme pořad, v němž se zpívá. Díky moderní technice se na nás písničky hrnou z různých stran – doma, v autě, v obchodě. Veliké rozšíření hudby už podle některých odborníků ohrožuje vyjadřovací schopnosti zejména mladých lidí. (Onehdy jsem cestou odpoledním vlakem z Olomouce nechápavě zíral, jak si studenti pouštějí do maličkých sluchátek hlasitou muziku a současně spolu hovoří.) Tedy narazit na lidský zpěv rozhodně není vzácné. Zapnout, vypnout – žádná věda.
Nad dnešním biblickým veršem ale znovu zopakujme: Jan viděl lidi zpívat. Může nás ještě taková zprávička oslovit a zaujmout? Zpívá přece kdekdo… Ovšem, ale Jan viděl lidi zpívat jinak než na koncertě. Viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména. Stáli na jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali… (2n) Takže ani vystoupení populárních hvězd, ani nezávazné prozpěvování ve sprše, nýbrž zpěv vítězů.
Jan viděl zpívat vítěze. Boj, který mají za sebou, je popsán barvitými obrazy. Byl to zápas s dravou šelmou. Kdo tenkrát na sklonku 1. století začerstva četl Janův spis, ihned věděl, o kom je řeč. Šelma, obraz, číslo se jménem – všechno jasně připomínalo vládu císaře Domitiána. Pohanský vladař ctižádostivě dbal na svou slávu. Od obyvatel říše pro sebe vyžadoval božskou úctu. V nebývalé míře nechal pořídit svá četná vyobrazení – různé sochy a malby, jen aby se bylo čemu klanět. Všechno se důkladně kontrolovalo, vedly se seznamy se jmény těch, kdo už vzdali císařově soše bohopoctu a kdo nikoliv. Se zvířeckou dravostí slídil panovník po těch občanech, kteří odmítli před císařovým obrazem padnout na kolena. Jan spatřil jako vítěze ty, kteří v složité době obstáli. Zvítězili nad šelmou, bestiální císař je svým nátlakem nezlomil, oni ho neuctili, nenechali se úředně zaevidovat jako ochotní přisluhovači nelidského, bezbožného režimu. První čtenáři Janovi dobře rozuměli. Vždyť psal o jejich těžké situaci, o jejich zápasech, psal o jejich současnosti. První čtenáři Janovi dobře rozuměli a s ulehčením a nadějí četli jeho slova viděl jsem ty, kteří zvítězili… V zápase se zlem existují vítězové, není to marný boj. Tu příšernou, rozpínavou šelmu lze přemoci. Jan už takové vítěze viděl, žijí, jsou mezi námi už v tento čas. Kdo se šelmě postavili na odpor, nejsou zničeni, nýbrž zpívají vítěznou píseň. Dobrá vyhlídka se odkrývá před těmi, které momentálně drtí císařský útlak. Nejsou odsouzeni k porážce, mají naději na životní vítězství.
Jan viděl zpívat vítěze – vítěze nad šelmou, nad jejím obrazem i nad zotročujícím číslováním. Křesťany odedávna stránky Janova zjevení dráždily a přitahovaly. O kom se zde píše? Kdo je tou šelmou? Pouze onen dávno mrtvý Domitián, nebo také někdo další? Není zde náhodou zašifrováno mnohem víc, než jenom zašlá minulost. Křesťany Janovo zjevení dráždí a přitahují podnes, neboť i naše přítomnost vykazuje určité šelmovské rysy. Společnost (i ta moderní, svobodná euroamerická společnost) je ovládána silami, které nemá jednotlivec ve své moci. Síly, které přicházejí odjinud, z mimolidského světa, a které nejsou vždy dobré a lidem nakloněné. Dřív to svým způsobem měli věřící snazší. Řekli si: „Dravě na nás dotírá císař nebo římský papež, bezohledný zbohatlík nebo totalitní partaj.“ Ale dnes? Cítíme na sobě tlak, ale kdo na nás tlačí? Politika? Peníze? Noviny a televize? Změny životního prostředí? Ani jedno úplně, od všeho trochu.
Jako rozpínavá šelma nám přítomnost před oči staví určitý obraz světa a naléhá na nás: „Tohle kup, toto sleduj! To musíš mít! Tento pohled na svět přijmi, přizpůsob se mu. Považuj ho za cestu ke štěstí, uznej ho, podřiď se mu!“ Cožpak se takový tlak prostředí nepodobá požadavku úklonu před císařovou sochou? Nepříčit se, začlenit se, podrobit se tomu, co je takzvaně „dáno“ a co takzvaně „nelze změnit.“ Nerozhodovat se jako jednotlivec – vždyť už za nás bylo rozhodnuto jinde. Ztrácíme pomalu své lidství; často se už neprojevujeme jako lidé, ale vystupujeme pod čísly: rodné číslo, číslo telefonu a číslo účtu, daňové identifikační číslo… Zkuste žít bez přiděleného čísla – běda vám! Nepřízeň shůry na vás dřív či později dolehne. Copak v tom není cosi šelmovského, cosi až šelmovsky dravého?
Rozhlížíme se po světě a není to zrovna radostný pohled. Válcuje nás to a drtí všude možně. A právě proto křesťané čtou Janovo zjevení. Jan viděl lidi zpívat. Viděl zpívat ty lidi, které to drtilo a válcovalo zrovna jako nás. Oni zpívají vítězně. Žádné lamentování, jak je ten dnešní svět zkažený. Žádný strach, jak je ta současná šelma mocná. Oni vítězně zpívají. Před týdnem zde bratr vikář kázal na verš z Janova dopisu: to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. (1J 5,4) Čili víře, věřícímu člověku se otevírá jiný pohled na svět. Nikoliv jen to, co je a co bije do očí, ale i to co není vidět, co se má uskutečnit. Křesťanství jako důvod k radosti, jako důvod ke zpěvu. Avšak ani jeden křesťan není vytržen ze světa, zůstává v tomto ohrožujícím prostředí. Totéž spatřil Jan. Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili – stáli na tom jiskřícím moři. Moře, oheň – oba tyto nevypočitatelné živly znázorňují nebezpečí. Křesťané stejně jako všichni pohané a bezvěrci žijí v nejistém světě. Naše životy se odvíjejí na zrádném pozadí, které je schopné člověka úplně pohltit a zničit.
Jan viděl lidi zpívat moře-nemoře, oheň-neoheň. I těmito obtížemi je nutné projít, ale nač se lekat? Moře v bibli přece bylo slavně rozděleno. Mojžíš vyvedl Boží lid do bezpečí a moře jim neublížilo. A o ohni čteme v evangeliu – i jím má projít Boží člověk. Nejen vodou křtu jsme křtěni, ale i křtem ohně. Když hlásal Jan Křtitel příchod Krista, říkal, že nebude křtít pouze vodou, ale i ohněm. Dá svým učedníkům projít výhní zkoušek, ale nenechá je v nich zahynout. Moře planoucí ohněm v Janově vidění znázorňuje na jednu stranu veliké nebezpečí, ale zároveň ukazuje, čím vším jsme schopni s Boží pomocí projít. Ať nám sebe-víc teče do bot, (ať už nám tam nateče hotové móře,) ať už se sebevíc spálíme, vítězství nám to nevezme. Díky Bohu nám stejně nakonec bude do zpěvu.
Jan viděl lidi zpívat. Viděl zpívat vítěze. Ovšem jaká zvláštní píseň zní z jejich úst! Oni stáli na jiskřícím moři, měli Boží loutny a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu. (3) Vítězové neopěvují své vlastní vítězství, neopěvují své schopnosti, svou sílu, svůj úspěch v zápase s šelmou. Jejich píseň prostě není samochvála. Slova jejich zpěvu se vztahují k dvěma největším postavám Božího lidu, k postavám velikonočním. Mojžíš – ten, který o velikonocích s lidem prošel mořem a vyznačil cestu z otroctví ke svobodě. A pak Ježíš – ten, který o velikonocích obětoval sám sebe, Beránek zabitý, který prošel hrobem a vyznačil cestu ze smrti do života. Jejich píseň zpívají vítězové. Zvláštní píseň. Když v našich podmínkách někdo vyhraje soutěž nebo závod, sklízí slávu jakožto vítěz on. Jan ale viděl jinou oslavu. Slaven a chválen je Bůh, který vítěze posiloval a povzbuzoval. Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. (3) Taková je píseň Mojžíšova a Beránkova. Je to píseň o Bohu, který pomáhá lidem v nouzi. Oslavován je Bůh, který dal Mojžíšovi zvítězit nad faraónem a jeho vojsky. (V podobném tónu se nesla jásavá píseň v 1. čtení.) Oslavován je Bůh, který dal Ježíšovi zvítězit nad smrtí a jejími pastmi. Oslavován je Bůh, který dal mnoha křesťanům odolat šelmím nástrahám, dal jim vyváznout i tam, kde je šelma smrtelně zranila.
Jan viděl lidi zpívat. Kolik těch lidí bylo? Hrstka nebo početný zástup? A jak ti lidé vypadali, jaké byli jejich tváře? Janovi se odhalil pohled na zpívající lidi. Uprostřed nepokojného světa zněl chvalozpěv dárci vítězství, Vítězi všech vítězů, Pánu Bohu všemohoucímu. My nechápeme, jak se Janovi stalo zjevení, chápeme však, že odhalilo prazvláštní věci. Jan viděl lidi zpívající z víry. Jan klidně mohl vidět zpívat také nás. Neboť i my patříme k těm, kdo se vzpírají dravým nárokům doby. I my nechceme sloužit neosobním silám, nýbrž živému a laskavému Bohu. I my se opíráme o Boha, který o velikonocích projevil svou podivuhodnou moc. Sestry a bratři, Jan klidně mohl vidět také zpívat nás spolu s Mojžíšem a Kristem. Neboť i my hned zrána vítězi k poctě zpíváme. Radujeme se, veselíme se, chválu vzdáváme vítězi, který ze svého vítězství štědře dává těm, kteří by jinak sami v zápase se smrtí nevyhráli. Amen.
2. Mojžíšova 15,1-13.8 168; 667; 472,1-3; 534 Jan 15,18-21+16,33
Kázání na 4. neděli po velikonocích, 20.4.2008.
| < Předchozí | Další > |
|---|
