Milé sestry, milí bratři, stane se občas, že když s někým hovořím o své práci faráře, zaslechnu otázku: „A co tvoje ovečky? Poslouchají? Nezlobí?“ Nemám tu otázku rád. Copak vy jste nějaké moje ovečky?! Copak já jsem nějaký váš pastýř, který by vás měl se vším všudy na starosti?! Ano, v církvi se mluvívá o ovcích a mluvívá se o pastýři, ale úplně v jiné souvislosti. Vám nemusím napovídat. Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatku, zpívali jsme v úvodním žalmu 23. To Hospodin je můj pastýř, předně on a nikdo jiný, žádný farář, ani pastor, ani biskup. Bůh sám si vzal na starost, aby mi nic podstatného k životu nechybělo. Proto pro mne pokaždé popudí, když jsem coby kazatel vyčleňován od ostatních věřících a stavěn na jakousi jinou úroveň, úroveň vyšší, důstojnější. Vždyť i já přeci patřím do stejného stáda jako vy, i já stejně jako vy náležím stejnému dobrému pastýři. Neoslovuji vás „milé ovce“, nýbrž vás nazývám bratry a sestrami.
A ještě jedna věc mne v otázce na ovečky štve. Jako kdyby se v kostele mluvilo především o tom, jaký je kdo z nás člověk. Kdo je poslušný, kdo zlobivý, kdo si zaslouží pohladit a kdo přetáhnout holí. Jenže tak tomu není. V kostele se nehovoří hlavně o nás jakožto o ovcích, rozmlouváme zde hlavně Bohu, který nám prokazuje péči vskutku pastýřskou. Mluvíme zde o Kristu, který se stal pastýřem nespočetného zástupu po celé zemi. Stejně to zaznívá i v dnešním čtení. Bůh pokoje … vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše. (20)
Nacházíme se stále na dohled od velikonoc, dosud jsme stále na doslech radostné novině, že hrob byl prázdný a Pán byl vzkříšen. Co všechno ale vlastně znamená Kristovo vzkříšení? Čím je nejlépe vyjádřit? Viny jsou zahlazeny, smrt byla poražena, učedníci se přesvědčují o Ježíšově pravdivosti. Z dopisu Židům k nám promlouvá ještě jedna velikonoční výpověď. Bůh pokoje vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše. Samozřejmě, že by v epištole bylo stačilo napsat stručněji pouze „Bůh pokoje vyvedl z mrtvých … našeho Pána Ježíše.“ Byla by to pravda. Jenže ono je nutné zmínit, proč vlastně Kristův život nekončí v hrobě. Proč začíná znovu a proč pokračuje dál. Popravený Ježíš nezůstal mezi mrtvými, neboť Bůh jej potřeboval jako pastýře živých. Ježíš se osvědčil jako pastýř. Osvědčil se tak, že je mu dán přívlastek veliký. Bůh pokoje vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí. Jen si vzpomeňte, jak velice za svého života Ježíš prokazoval pastýřskou pozornost všelijakým zatoulaným ovcím. Vypravil se pokleslé ovce hledat na místa tolik nevábná, až se to ovcím zbožným a váženým příčilo. „Hele, přítel odpadlíků a prostitutek,“ opovržlivě si prstem ukazovali na Ježíše. Ale on šel jako dobrý pastýř a hledal. Hledal a nacházel – lidi odstrčené, lidi nemocné a zoufalé, lidi hladové a vyčerpané. Vyhledával ale i lidi bohaté a zabezpečené, kteří navzdory svému majetku byli osamělí a nejistí. Všem se poctivě a s láskou věnoval – vlídným slovem či dobrou radou. Hladové sytil, nemoudré učil. Oklamané uzdravoval pravdou, nemocné uzdravoval mocným činem. Sedal si k jednomu stolu s lidmi opovrhovanými, s lidmi opuštěnými trávil čas. „Konečně k nám dorazilo Boží království,“ říkali si lidé v Ježíšově blízkosti. Vždyť přesně takový svět potřebujeme. Vždyť přesně v takovém prostředí, jaké kolem sebe vytvářel Ježíš, se dá šťastně žít. Potřebujeme svět, kde člověk není člověku vlkem, kde jsme naopak ovcemi, které spolu dokážou žít v míru. Není nutné zlobně se handrkovat o výhody, neboť pastýř každému zajistí dostatek, klidné místo u vod i odpočinek na travnatých nivách.
Lidé jako ovce, lidstvo jako stádo. Uznáte sami, že Pán Bůh nemohl jen tak nechat v hrobě Nazaretského Ježíše, který dokázal jako pastýř pomoci mnoha svým bližním. Proto byl vzkříšen, aby se tato pastýřská, kristovská pomoc šířila dále. Aby další ztracenci, aby další zatoulané ovce byli zachráněni, vyšli z údolí temné smrti a nalezli bezpečí. Já jsem dobrý pastýř, prohlásil o sobě Ježíš. (Jan 10,11) Na takovém prohlášení by nebylo nic ohromujícího. Mnohý král či vladař se rád považoval za pastýře, který rozumně vede své poddané. Římský císař Augustus, za jehož panování se Ježíš narodil, prý byl silně uchvácen touto představou. I královské žezlo, jež běžně patří ke korunovačním klenotům, má údajně znázorňovat pastýřskou hůl jako znamení vladařské péče o lid. Kdokoliv se může prohlásit za pastýře s dobrými úmysly, kdekdo se za dobrého pastýře také prohlašuje. Akorát ho to pastýřství nesmí moc stát. „Hlavně ať moje ovce poslouchají a nezlobí a já budu dobře vládnout,“ říká si takto nebo s obměnou nejeden politik, nejeden šéf či nejeden rodič.
Sestry a bratři, také Pán Ježíš se vydává za dobrého pastýře, ale v jeho případě to není na úkor druhých. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. (Jan 10,11) Pastýř Ježíš počítá se skutečností, že jej jeho úkol bude něco stát. Jej osobně bude stát jeho vlastní krev. Pastýřská péče v Kristově podání není prosta rizik. Není to vláda, ale je to služba, při níž teče krev nikoliv z ovcí, nýbrž z pastýře, který zápasí se smrtí, zápasí o život svůj a o život, těch, kteří mu byli svěřeni. Pastýřská péče v Kristově podání je spojena s obětí. Bůh pokoje pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše. Za naši cestu do Božího ovčince zaplatil Ježíš krví. To je ta věčná smlouva stvrzená krví, o níž se píše. Ježíš přišel o život, abychom nastálo věděli, jak dobrým byl pastýřem. Obětavým, láskyplným. A my už díky němu víme, že se ve svém lidském stádě bez oběti a lásky neobejdeme, pokud chceme přežít. Nejít si za svým, brát ohled na druhé. Netřeba ihned hovořit o oběti života. V našich podmínkách je mnohem důležitější z lásky k bližnímu obětovat čas, věnovat mu pozornost a naslouchat, obětavě pečovat o nemocného příbuzného, umět být štědrý na pravém místě.
Lidé jako ovce, lidstvo jako stádo. Někomu takový příměr nesedí. Uraženě se ohradí: „Copak já jsem nějaké tupé zvíře! A zrovna ovce, o které je známo, že inteligencí neoplývá? Copak já nejsem schopný postarat se o sebe sám a potřebuji vůdce? Copak já se svou osobností jsem jen nevýraznou částečkou stáda?“ Kdo se takto pohoršuje, tomu unikl začátek dnešního verše. Bůh pokoje pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše. Bůh pokoje. Bůh není bohem násilí a rozbrojů. Nehodlá si kohokoliv získat za cenu zotročení. Božím záměrem pro nás je pokoj, klid v srdci a mír mezi lidmi. Slovíčko pokoj znamená také soulad, harmonii, plnost. Prorok Izajáš v prvním čtení připomínal Boží vstřícnost a smířlivost. Svou láskou a shovívavostí Bůh lidi vykupoval, bral je na svá ramena po všechny dny dávné. Bůh vstupuje jako pastýř do mého života nikoliv, aby mne mocensky ovládal, nýbrž aby srovnal mé křivárny a vyladil mé vztahy k lidem. Abych žil v upřímnosti, bez nenávisti a vyhrocených konfliktů.
Musíme ovšem ještě zmínit druhou polovinu epištolní výpovědi. Nelekněte se té složité větné konstrukce. Bůh pokoje, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on ve vás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. (21) Košaté souvětí je požehnáním, je přáním, ať se nám daří žít s vrou. My všichni, kteří patříme do Božího stáda, máme a smíme čerpat sílu od Boha. Na tom není nic zvláštního. Běžně vyznáváme, že Pán Bůh je síla má. Nic zvláštního není ani na požadavku plnit Boží vůli. Běžně se přece modlíme buď vůle tvá. Prostě přijímáme od Boha úkoly i sílu k nim. Jenže děláme to správně? Máme právo tvrdit, že jsme poznali Boží vůli? Nenamlouváme si, že jsme nasadili všechny síly? Můžeme si být sebou jisti? Známe se tak dobře, abychom o sobě řekli, že jsme se Hospodinu odevzdali dost a děláme vše naplno? Dáte někdo za sebe ruku do ohně, že jste dost zbožní? Sotva…
A přece lze žít víru radostně a s důvěrou, že nevěříme nadarmo. Že náš vztah k Hospodinu je správný, i když my často chybujeme. Celá epištola Židům vrcholí touto výpovědí: Bůh ve vás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Třebaže jsme pochybní křesťané, děje se v nás a mezi námi cosi dobrého. Naše životy nemohou být plané, pokud následujeme Krista. On je výborným pastýřem, chrání nás před zbytečností, před marností. Jemu jsme se svěřili a on vede naše životy tak, aby se v nich aspoň po troškách prosazovala Boží vůle. Kvůli Kristu, skrze Krista se Bohu líbíme. Jsme stádem dobrého pastýře, od něj vědomě i nevědomě přejímáme bohumilý způsob života. Začátkem 5. století tutéž pravdu vyjádřil moudrý učenec Augustin: Miluj a dělej, co chceš. (Dilige et, quod vis, fac!) Jestliže mlčíš, mlč z lásky, nebo jestliže křičíš, křič z lásky. Když trestáš, trestej z lásky, jestliže šetříš, šetři z lásky. Když tedy svůj život jako Ježíš zakládáme na obětavosti a lásce, můžeme dělat, co chceme, a Bůh v nás působí. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.
Izajáš 63,7-14 23; 213; 417; 482 Jan 10,11-16
Kázání na 2. neděli po velikonocích, 6.4.2008.
| < Předchozí | Další > |
|---|
