Dnešní text vypráví o posledních chvílích Ježíšova života, o jeho popravě a smrti. Je přímo určen pro tento den církevního roku. Podívejme se tedy blíže na to, jak tyto poslední chvíle Ježíšova života popsal evangelista Jan.
Na první pohled a poslech se zdá být Janova zpráva až jakýmsi suchým a nezaujatým komentářem běžné popravy. Nečteme zde žádná barvitá vykreslení Ježíšova utrpení, které muselo být velké. Jednalo se přece o skutečnou popravu, popravu na kříži, zdlouhavou a obzvlášť krutou. Odsouzenci se trápí mnoho hodin. Mají velké bolesti. Umírají vlastně na fyzické vyčerpání. Krutá a vleklá smrt. Žádná záležitost vteřin. Ale Jan ji, stejně jako synoptikové Matouš, Marek a Lukáš, nerozpitvává minutu po minutě a nepopisuje každou Ježíšovu bolest. O to zde totiž nejde, i když jsou bolest a utrpení k smrti při této popravě nepochybně přítomny a evangelia to nezastírají.
Jak čteme ve všech evangeliích, Ježíš není ukřižován sám. Je jedním ze tří lidí, na kterých byl toho dne rozsudek smrti vykonán. Toho dne byli popraveni na popravišti za Jeruzalémem, vršku zvaném Lebka, hebrejsky Golgota, tři lidé. I jiné dny to zde vypadalo jistě podobně. Poprava nebyla v oné době ničím výjimečným. Byla běžnou součástí života tehdejší společnosti. A Římané ukřižováním jako způsobem popravy nešetřili nikde. Když bylo v Itálii roku 71 před Kristem potlačeno Spartakovo povstání otroků, na cestách kolem Říma bylo tímto způsobem popraveno na 6000 povstalců. Nejinak tomu bylo jistě ve všech římských provinciích. Nebylo tedy ničím zvláštním, že onoho dne šel Ježíš na popraviště za městem na smrt spolu s dalšími dvěma odsouzenci. Snad židovskými povstalci proti římské nadvládě, jako byl i „vzbouřenec“ Barabáš, propuštěný Pilátem na žádost Ježíšových protivníků namísto Ježíše.
Představme si nás samé jako nezávislé pozorovatele, nekřesťany, kteří v Ježíši vidí jednoho ze tří právě ten den popravovaných odsouzenců. Samotný popis ukřižování nám nepomůže odhalit, kým Ježíš opravdu byl. Ježíš si přináší svůj kříž na popraviště. Je ukřižován. Nad ním jako nad každým jiným odsouzencem visí nápis s jeho proviněním. Vojáci, kteří jej ukřižovali, se dělí o jeho šaty. Odsouzený z kříže naposledy promlouvá se svými blízkými. Má žízeň a je napojen. Umírá s posledními slovy na rtech.
Ježíšova poprava a způsob jeho smrti skutečně není ničím výjimečným. Tuctová poprava. Jedna ze tří toho dne. Jak se asi chovali zbylí dva odsouzení? Asi velmi podobně.Viděl-li je člověk takto vedle sebe, nemohl říci nic jiného, než že tři odsouzení na smrt byli toho dne popraveni. Nic zvláštního se nestalo.
A přece si my křesťané připomínáme onen den Ježíšovy popravy jako jeden z největších dní církevního roku. Zemřel člověk Ježíš z Nazareta. Člověk, který nám dal poznat Boží vůli. Člověk, který byl třetího dne Bohem vzkříšen. Nyní sedí po pravici Boží. Přimlouvá se za nás. Neopustil nás ani po svém vzkříšení. Tento člověk byl popraven jako obyčejný zločinec. - Snad tedy právě proto není zpráva žádného z evangelistů barvitým líčením Ježíšových bolestí. Ježíš trpěl. Byl popraven krutým způsobem. Ale nebyl sám. Byl jedním z mnoha tisíc lidí, kteří v té době zemřeli podobně krutým způsobem. Byl jedním z mnoha miliónů obětí kruté a nespravedlivé moci lidí tohoto světa. V tom se neliší od ostatních, alespoň těch nespravedlivě na smrt odsouzených.
Ježíš umírá. Umírá jako jeden z mnoha. To je zpráva, kterou nám sděluje Jan a ostatní bibličtí evangelisté.Byl ukřižován.
Avšak nejen to je obsahem námi čteného oddílu Janova evangelia. Při Ježíšově popravě a smrti se stalo ještě cosi, co Ježíše od všech ostatních popravených a umírajících odlišuje. Cosi, co není na první pohled patrné. Cosi, co vidí člověk jen pohledem víry. Pohledem důvěry v Boží přítomnost mezi námi. Jistoty, že Hospodin jedná i tam, kde my ztrácíme veškerou naději a odvahu. Jistoty, že Hospodin nás neopouští ani v našem umírání a smrti. Podívejme se tedy na událost Ježíšovy popravy tímto pohledem. Pohledem víry, která ví, že Ježíš byl popraven, ale také Bohem vzkříšen.
Jeden z prvních dojmů, které na mne z textu doléhají, je Ježíšova pasivita. Od svého zatčení je Ježíš VYDÁN. Je vláčen a přesunován z místa na místo jako figurka. Z domu Annáše, tchána veleknězova, do domu velekněze Kaifáše. Z jeho domu do paláce místodržitele Piláta. Tam opět vyslýchán, tentokrát Pilátem. Pak bičován. Pak veden jako v cirkuse - směšný král s trnovou korunou a rudým pláštěm. Pak bit. Znovu vyslýchán Pilátem. Vyveden na popravu. Ukřižován. Kromě pár vět u veleknězova tchána Annáše a Pilátova výslechu promlouvá pak Ježíš už jen na kříži.
Je to opravdu Boží Syn? Má ony události pod kontrolou? Nevypadá to tak. Ale my víme, že Ježíš právě tohle předpovídal. Bude vyvýšen… To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít, čteme pro Jana typická, vícesmyslná slova ve 12. kapitole jeho evangelia. I v této Ježíšově VYDANOSTI se tedy děje cosi na první pohled ne zcela zřejmého. Cosi viditelné jen pohledem víry.
Podívejme se nejprve na Pilátův nápis, který nechal připevnit na kříž. Pilát je evangelistou Janem vykreslen jako ten, který si nepřeje Ježíšovu popravu. K souhlasu s ní byl donucen až nátlakem velekněží a ostatních Ježíšových nepřátel. Ježíšova věc se tak stala vlastně věcí politickou. Ty jsi, Piláte, zástupce císařův a nechceš potrestat toho, který se prohlašuje za krále Židů, národa, který je v rukou císařových. Jsi tedy vlastně proti císaři. - Tomuto nátlaku Pilát, usilující Ježíše propustit, ustupuje. Jeho pozice zástupce moci římské by mohla být touto aférou ohrožena. Snad i proto, totiž jako svou vlastní odplatu, dává právě k nevoli velekněží napsat ve třech světových jazycích nápis – Ježíš Nazaretský, král židovský.
Je to náhoda, že nechává napsat zrovna tohle? Pilát jen oplácí Židům, kteří prosadili Ježíšovu popravu na úkor jeho přání. Neví, co vlastně píše. Kdyby to věděl, choval by se k Ježíši jako ke svému Pánu. Ne naopak.Věděl by, komu a čemu dát přednost před svou výnosnou a prestižní funkcí. Ale přesto nad Ježíšem visí nápis ve třech světových jazycích. Ježíš Nazaretský, král židovský. Izraelem očekávaný král – vysvoboditel nejen samotného Izraele. Posel Božího pokoje všem národům, jak je proroky předvídáno. Tak je Ježíš označen.
Jan nás dále seznamuje s tím, co se dělo pod ukřižovaným a pomalu umírajícím Ježíšem. Čtyři vojáci si rozdělili jeho šaty a losovali o jeho spodní šat. O této události shodně vypovídají všichni čtyři evangelisté. Vojáci losovali o jeho šat. Proč? Co je na šatech popraveného tak důležité? Co je důležitého na pár hadrech, které na sobě Ježíš nosil a které si vojáci rozdělují? Všichni evangelisté totiž v tomto aktu popravčích zahlédli slova Písem - žalmu 22. To proto, aby se naplnilo Písmo: „Rozdělili si mé šaty o a můj oděv metali los“, píše Jan. Evangelisté tedy vidí v počínání vojáků – popravců naplnění Písem! To, co vojáci činí, není náhoda. Jako není náhoda ani onen nápis nad Ježíšovou hlavou na kříži.
Podobná slova o naplnění Písem čteme i na konci našeho oddílu. Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal. Jednou z Ježíšových čtyř vět na kříži je vlastně jediné slovo – Žízním. Nato mu byla na yzopu podána houba namočená do octa, nekvalitního vína, které chudí lidé a vojáci běžně pili zředěné s vodou. Byl to opravdu prostředek k utišení žízně. Ježíšovi ale nepomohl. Bezprostředně po napití umírá. Ale jsou to znovu slova dvou žalmů, která nám mají vytanout na mysli, čteme-li tyto verše. Ž
JEŽÍŠOVA SMRT POHLEDEM VÍRY tedy NENÍ NIČÍM NÁHODNÝM. OČIMA VÍRY V BOHEM VZKŘÍŠENÉHO KRISTA VIDÍME I V JEŽÍŠOVĚ SMRTI BOŽÍ RUKU, JEŽ MÁ VŠE POD KONTROLOU. Takový je pohled evangelisty Jana na poslední hodiny Ježíšova života. Vše se děje podle Božích Písem. Bůh jej neopustil ani při popravě.
Ještě jednu věc, která se podle Jana stala pod křížem umírajícího Ježíše, bych rád zmínil. Čteme: U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.
Dvě věty z oněch čtyř vět Ježíšových na kříži jsou věnovány nikoli jeho potřebám a bolestem, ale vytvoření nového vztahu. Nové rodiny. Nové vzájemnosti. Ti, kteří Ježíše milovali, nebudou sami pro sebe. Budou jeden pro druhého. Jako matka a syn. Láska k Ježíši je bude spojovat. Matka Ježíšova a, lze říci, Ježíšův učednický syn mají vytvořit novou rodinu. Láska k Ježíši spojuje. A jak je u evangelisty Jana obvyklé, můžeme v tom spatřovat i více. Ježíšova matka totiž představuje prostředí, ve kterém Ježíš vyrostl, tedy židovskou kulturu. Ježíš byl přece vychován jako žid. Ježíšův milovaný učedník zase viděl celé Ježíšovo dílo od začátku do konce. Byl tedy u všeho, co Ježíš učil jako nové. Můžeme tedy v Ježíšově matce vidět lid Starého zákona a v Ježíšovu učedníku lid Nového zákona. Nebo křesťany z Židů a křesťany z pohanů. A nelze v matce Ježíšově a jeho milovaném učedníku vidět zkrátka jen dvě různé křesťanské tradice? Nebo jen dva různé lidi? Oba milující Ježíše. Tedy smír a to nejbližší rodinné společenství. To je Ježíšův poslední pokyn pro ty, kteří jej milují. Pod Ježíšovým křížem může a má docházet ke vzájemnému přijetí.
Na kříži mezi dvěma dalšími byl ten den ukřižován člověk Ježíš. Jeho poslední věta zní Dokonáno jest. Ten, který se navenek jevil jako jedna z oněch bezbranných obětí nespravedlnosti, je ve skutečnosti, přístupné zatím jen pohledu víry, Pánem, který zcela svobodně a dobrovolně dokonal to, co bylo Boží vůlí. Zemřel za nás jako pravý Beránek. Ze své vůle zemřel za nás, abychom byli skutečně zbaveni zajetí hříchu. Hříchu, z něhož se vlastními silami neosvobodíme. Zemřel, abychom jej mohli následovat do království jeho Otce. Amen.
Kázání vikáře Petra Grendela na Velký pátek 21.3.2008.
| < Předchozí | Další > |
|---|
