Sestry a bratři, v dnešním evangeliu vedle Pána Ježíše vystupují ještě učedníci, pětitisícový zástup a předivně rozdělený pokrm. Nás asi nejvíce zajímá onen zázrak s jídlem. Co se stalo s pěticí chlebů a párem ryb, že se všichni dosyta najedli? Jsme moderní lidé, už po několik staletí odvážně pronikáme do tajů přírody. Všechno se snažíme nějak rozumově vysvětlit a proto nás dráždí, když najednou čteme, že málo potravin vystačilo velikému zástupu. Vždyť by při tom počtu každý dostal jen titěrnou jednohubku. Jaká přírodovědná nesrovnalost se tam tehdy odehrála? Anebo mají pravdu kritikové, podle nichž je všechno legenda, která Ježíšovi přisuzuje divotvorné schopnosti?
Vidíte už snad sami, že touhle cestou se nejspíš daleko nedostaneme. Nezačínejme tedy těmi chleby a rybami, začněme raději své úvahy od učedníků. O nich se dnes mluví na prvním místě. Škoda, že náš biblický překlad přečtený evangelijní oddíl nadepisuje „Nasycení pěti tisíců“. Takový nadpis z celého příběhu vyzdvihuje ten nejobtížněji uchopitelný prvek. Kdybych však bibli do tisku chystal já, nadepsal bych jej jinak. „Ponaučení pro apoštoly.“ Anebo: „Lekce s chlebem a rybami“. Všechno vám vysvětlím, poslouchejte.
Zázrak se v našem příběhu odehrává jaksi v pozadí. Nehraje na jevišti hlavní roli. Ta patří učedníkům, jak bylo řečeno. Všechno začíná návratem apoštolů. Před časem je jejich mistr vyslal do světa, aby šířili jeho učení. Na tom by nebylo nic neobvyklého. Podobně své žáky posílali i jiní učitelé a duchovní vůdcové. (Kupříkladu v samotném Novém zákoně čteme, že krajem chodili učedníci Jana Křtitele.) O Kristových apoštolech se dovídáme, že se vydali na cestu, chodili od vesnice k vesnici, přinášeli všude radostnou zvěst a uzdravovali. (6) Zejména v těchto parných dnech si dokážeme představit, jak náročná musela být jejich činnost. Pěší přesuny rozpálenou jižní krajinou, rozhovory s všelijakými lidmi – evangelium si přece posluchače nevybírá, nabízí radost všem, tedy i těm, s nimiž s špatně mluví. Kteří vám skáčou do řeči, kteří vás pořádně nevnímají, jsou nesoustředění, roztěkaní, zajatí utkvělými představami. A navíc ještě péče o nemocné. Dá práci dostatečně se postarat, aby se nemocný uzdravil. Právě tomuhle všemu se učedníci na své služební cestě věnovali.
Nyní se konečně vrátili. Už nemusejí napínat síly. Jsou zpátky u svého učitele. Jsou u Ježíše. Nyní už nebudou muset sami mluvit a přesvědčovat, nyní budou znovu naslouchat a vzdělávat se. Také péči o nemocné za ně převezme Mistr. Konečně si trochu vydechnou. Kristus přesně ví, jak dopadla první samostatná práce jeho žáků. Když se apoštolové vrátili, vypravovali Ježíšovi, co všechno činili. (10) Jako správný učitel se Pán zajímá o výsledky svých svěřenců. Nejen z jejich vyprávění, ale také z vlastní zkušenosti ví, jak vyčerpávající je kontakt si lidmi. Že si člověk potřebuje odpočinout, být chvíli sám, v klidu si s kolegy probrat úspěchy i neúspěchy odvedené práce. Zřejmě totéž zamýšlel i Ježíš. Vzal je s sebou a odešli sami do města Betsaidy. (10) Na chvíli se stáhnout z dohledu veřejnosti. Moci v ústraní prohovořit, co se povedlo a co nikoliv a co příště lze udělat lépe.
Jenže jedna věc je úmysl a jiná věc je skutečnost. Žádné soustředění stranou pozornosti se nekoná. O Ježíšově odchodu s apoštoly se píše, že když to zástupy zpozorovaly, šly za ním. (11) Tentokrát nebylo Ježíši dáno strávit čas v úzkém kruhu s učedníky. Lidé se o něj zajímají. A zajímají se velmi. Kristus může být rád. Na vlastní oči vidí výsledek učednické práce. Dobře rozhlásili evangelium po kraji. Lidé se o Ježíšovi chtějí dozvědět více. Přímo lační po jeho přítomnosti. Jsou hladoví po jeho názorech na Boha a jeho vládu. Chtějí na sobě zakusit uzdravující Boží moc.
A co na to Pán? Nikoho neodmítá. Nevyžene nikoho se slovy „Teď to nejde, máme jednání. Přijďte někdy jindy.“ Ježíš je vstřícný k těm, kdo se na něj obracejí. On je přijal, mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali. (11) Lidé si v sobě nesou nějaká přání, nějaká očekávání a Kristus na ně reaguje. Ten veliký zástup se dal do pohybu, poněvadž toužil po prohloubení svého života. Oni nebyli spokojeni s tím, co žili. Chtěli žít bez bolesti a s nadějí, že nežijí zadarmo. Že mají u Boha cenu a že se s nimi počítá v Boží říši. Jejich duše jsou vyhladovělé a potřebují nasytit vydatnou, povzbudivou stravou.
Hodně přemýšlím nad našimi současníky. Jsou nasyceni množstvím věcí a slov, které se kolem nás hromadí? Prý žijeme v největším blahobytu v dějinách. Anebo jsou naši bližní vyhladovělí jako lidé tenkrát? Vždyť i dnes lidé touží po zdraví a po smysluplném výhledu do budoucnosti. Kolik úsilí se jen věnuje všelijakým návštěvám u léčitelů a kolik papíru se potiskne rozmanitými předpověďmi astrologickými, numerologickými a já nevím jakými ještě? Čínské horoskopy, klasické horoskopy, čakry, vnitřní hladiny energie, reiki… Což tohle všechno jasně nedokazuje, že lidé hladovějí? Že hladovějí po životní opoře, že lační po směru pro svou životní pouť. Akorát že nyní lidé netáhnou houfně za Ježíšem. Početné davy nalezneme jinde než v kostelech. Kde se stala chyba?
Jistě, ledasco máme na svědomí my křesťané. Obzvláště v Evropě. Války ve jménu Božím a trapné rozepře, zda je lepší Boha uctívat v jednotě s římským papežem či bez něho. A v novější době ochota spolupracovat s tajnou bezpečností, pak do očí bijící tahanice o majetek, náchylnost církevních představitelů k držitelům moci. Vskutku, neděláme Pánu Ježíši Kristu zrovna dobrou reklamu. Pokulháváme za oddaností apoštolů. Naše svědectví není zřejmě tolik přesvědčivé jako jejich. Ale nesypme si jen popel na hlavu. Všechno není jen naše vina. Není tomu tak, že my věřící bychom byli v nepořádku a nevěřící by byli v pořádku. Svůj duchovní hlad se spousta lidí snaží utišit mimo církev, která je odradila. Hledají si jiné hodnoty nežli Boží království. A co je smutné, často při tom moc nepřemýšlejí, šáhnou po první atraktivněji zabalené nabídce a uvěří všelijakým blábolům a pověrám.
Za Ježíšem přicházejí lidé lační po pravdě a po pokoji. Ti, kteří už zakusili, že jinde svůj hlad neutiší. Že z cizí nabídky se jejich duše moc nenají, nebo že se jí rovnou dokonce udělá zle. Ježíš příchozí nezklame. On je přijal, mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali. Společně strávený čas rychle utekl a přiblížil se večer. A s ním i jiný hlad. Teď se už ozývá prázdný žaludek. Dvanáct učedníků na mistra naléhá: „Propusť zástup, ať jdou do okolních vesnic a dvorů opatřit si nocleh a něco k jídlu, protože jsme zde na pustém místě.“ (12) Starostlivá poznámka. A oprávněná. Přesto ji Ježíš odmítá.
On jim řekl: „Dejte jim jíst vy!“ (13) Tohle je ta lekce pro učedníky. Oni se domnívají, že nemají co nabídnout. Že jejich kapacity jsou nedostatečné. „Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby.“ Domnívají se, že by problém šlo vyřešit penězi. „Nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid?“ (13) Apoštolové úplně zapomněli, že mezi sebou mají Krista. Napadají je pouze taková řešení, která nepočítají s Ježíšem a s jeho mocným vlivem. Chleba, ryby, peníze na nákup. A co když to s Ježíšem jde ještě jinak? Co když Vykupitel zná ještě jiné možnosti? Vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupům. (16)
Neztrácejme čas dešifrováním onoho zázraku. Vždyť v podvečerní okamžik mohla dorazit objemná potravinová zásilka od nejmenovaného sponzora, některého z Ježíšových bohatých příznivců. Pro vyhladovělé poutníky hotový zázrak. Dar z nebe. Tak o tom doma později vyprávěli. Zázrak, nezázrak, důležitý je výsledek. Jedli a nasytili se všichni. A sebralo se zbylých nalámaných chlebů dvanáct košů. (17)
Důležitý je výsledek pro učedníky. Dvanáct košů pro dvanáct apoštolů. Každý apoštol si nese jeden vrchovatý koš. A má o čem přemýšlet. Učedníci dostali lekci. S Ježíšem mají co rozdávat, i když se to nezdá. Dnes také my vztáhněme dávnou lekci na sebe, na naši církev, na naše společenství. S Ježíšem máme co rozdávat. I když se zdá, že církev je unavená poutí skrze staletí, i když se zdá, že nemáme dnešku co nabídnout, máme přeci mezi sebou Krista, on nám kryje záda. „Dejte jim jíst vy!“ V uších nám znějí Ježíšova slova při pohledu na novodobé hladovce. Jako tenkrát lidé hladovějí po pravdě, po upřímnosti, po vlídném slovu a laskavé péči. Hladovějí po spravedlnosti, po životním smyslu a aniž by si to uvědomovali, hladovějí po Bohu. S Ježíšem máme co rozdávat. Ne to, co vyštracháme po kapsách, nýbrž to, co přijmeme od něj. Rozdáváme z lásky, rozdáváme lásku. A pak s údivem zjistíme totéž, co apoštolové u města Betsaidy. Že když rozdáváme v Kristově jménu, tak nám nepochybí, nýbrž že nakonec máme plný koš, či plnou náruč nebo plné srdce k dalšímu rozdávání. A pak teprve pochopíme, jak snadno se díky Ježíšovi stane zázrak.
Exodus 16,11-18 107,1-4; 209; 384, 699 Filpským 2,1-4
Kázání na 7. neděli po Trojici, 22. července 2007
| < Předchozí | Další > |
|---|
