Bohoslužby v Zábřehu 29.srpna 2021
Mk 7,14-23
Milé sestry, milí bratři, nedaleko českých hranic je nad jedním lázeňským městem pomník Martinu Lutherovi. Nápis na něm možná nejednoho evangelíka zarazí. Píše se v něm, že slovo Boží a Lutherovo učení na věky nepominou. Při vší úctě k této veliké postavě dějin, vyznívá toto heslo nejen hodně sebevědomě, ale i dost problematicky. Položit defacto rovnítko mezi slovo Boží a učení lidské nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem. Stačí si vzpomenout na různé příběhy z dějin. Třeba na to, jak také určitá skupina znalců byla přesvědčena o tom, že jejich učení je ten správný výklad Božího slova. Je tak správný, že všichni se ho musejí držet a když se ho někdo držet nebude budou z toho mít špatné spaní. Jelikož učení mužové nemají špatné spaní rádi, rozhodli se pár spisů jiného učence nechat spálit, protože by mohli vyvolat debatu o jistotě správnosti jejich výkladu. A když pak další učenec tyto spisy nejen nechtěl spálit, ale začal o pravdě debatovat, spálili pro jistotu spisy i s učencem. Ne, být si až moc jistý správností svých pravd je hodně nebezpečné. A rozhodně nejen pro ty, kdo začínají pochybovat.
Dřív než Ježíš pověděl učedníkům podobenství o znesvěcení člověka, měl s farizei takový spor, který se také týkal srovnání Božího slova s tím, jak mu člověk rozumí. Přitom bychom řekli, že jde o maličkost. Farizeové se ozvali, že Ježíšovi učedníci si neumyli před jídlem ruce. Nenechme se tím ale zmást. Ono nešlo o hygienu. Omýt ruce znamenalo je spíš jen tak symbolicky namočit. Ne tedy obalit mýdlem a smýt z nich veškerou špínu. Tady se jedná o symbolický úkon, který dává najevo, že než člověk přijme takový Boží dar jako je pokrm, je třeba se kulticky oddělit od tohoto světa plného špíny a hříchu. Zákon o čistotě mluví, to ano, ale ne až v takto vypjatém jednání. Proto je třeba tento spor vidět v trochu jiné rovině. Nejde ani o Zákon, ani o rituální čistotu. Jde o to, že Ježíš se dotýká něčeho, co začíná klást otázku, zda je toto jednání opravdu správné. A protože se o těchto otázkách farizeové s nikým moc bavit nechtějí, dávají Ježíši najevo, že se jim jeho způsob jednání nelíbí. Od takového nesouhlasu je pak už jen krůček k řešení, které se zdá nejúčinější. Ježíše nakonec přibijí na kříž, aby bylo jasno, že některé pravdy se zpochybňovat nebudou. Tady my rozhodujeme, co je správné, a nebudeme o tom debatovat. Tečka, či možná hřebík do břevna kříže.
Asi nám to připomene nejen mnoho obrazů z minulosti, ale také současné dění. Pořád se najdou místa, kde si někdo řekne, že prostě toto je jeho panství, kde on určuje podmínky a hotovo. Žádné další debaty, diskuze. Kdo na tuto hru přistoupí, může být v klidu. Ovšem pozor na špatné otázky, na nedovolené myšlenky. Zločincem se v takovém prostředí nestává jen ten, kdo druhým viditelně ubližuje, ale i ten, kdo by je mohl nevhodnými názory, či jen otázkami, nasměrovat k pochybnostem o správnosti všech úkonů, které běžně všichni konají. Pojem pravdy se tak přesouvá od něčeho absolutního nad námi, k čemusi, co absolutně nedáme z ruky.
Takové jednání různých skupin lidí se dá celkem jednoduše odsoudit. Jako třeba aktivity hnutí Taliban v Afghánistánu, kde se skupina fanatiků snaží ovládnout celou zemi a realizovat tak projekt Božího království na zemi. Ovšem bylo by dost nerozumné přejít to jen tím, že prostě jsou to islamisté zamrzlí v prostoru středověkého myšlení. Motivace takového jednání totiž nemá nic společného s tím, k čemu se ti lidé hlásí. Vždyť stejné experimenty vytvářeli křesťané i ateisté. A mnohdy je zkouší stále i dnes. Jen ne tak okatě, ne tak primitivně. Kořen celého problému je společný všem dobám a všem lidem. Je to touha po ideálu, touha po určitém posvátnu života, které si nechce člověk nechat narušit. Stačí si jen vybavit, jak těžce my sami opouštíme některé názory, představy, jak těžký je často rozhovor o něčem, co máme společného. Kolikrát rozumnou debatu vystřídá spíše přestřelka emocí s hájením pozic, které nemají racionální opodstatnění. Udržíme si je jen tehdy, když se o nich nebudeme moc bavit. Když to potom trochu posuneme, dostaneme se k tomu, že mnoho věcí se v našich životech stává prázdnou tradicí, které se držíme spíše proto, protože je nám v ní dobře, nikoliv proto, že by měla nějaký hlubší smysl. Když potom dojde k tomu, že nad tradicí si někteří začnou klást otázky, pátrat po jejím smyslu, stane se z tématu tabu. A nebo se rozhoří nějaká forma svatého boje, svaté války, kde už není možný jakýkoliv rozhovor. Pak už jen záleží, jak velká a mocná je skupina, která do boje vstoupí. Jestli tedy ovládne jen rodinu, kazatelskou stanici, sbor, církev nebo stát.
Společným bodem takového postoje je uzavřenost do sebe. Je to svým způsobem paradox, protože navenek to vypadá, že nám jde o ty druhé, ale ve skutečnosti jde jen o nás samotné. Že to tak funguje se dá poznat právě i na dnešním textu. Ježíš něco řekl, učedníci tomu nerozuměli a tak jim to začal vysvětlovat. Zajímalo ho, co si myslí, mluvil s nimi o tom, jak to myslí on a proč je pro něj důležité, aby jednali podobně. Když nám záleží na druhých, tak jim přeci nasloucháme a snažíme se je nikoliv přesvědčit o své pravdě, ale pomoci najít tu, která je nad námi. Toto vidíme u Ježíše. Farizeové jen upozorňují, snaží se ostatní vecpat do hranic, které sami vytyčili. Žádný rozhovor, žádný pokus o porozumění. Stejně jako mnozí jiní, kteří mluví o čistotě, o ochraně hodnot, o nutnosti bránit tyto hodnoty za každou cenu. Jenže v tom horlivém boji se ztrácí jeden podstatný rys. Žádné hodnoty se nevyprázdní zvenku. Začnou se vyprazdňovat zevnitř. Jenže, když se něco zvenku dobré uvnitř vyprázdní, je to snadno zranitelné, zničitelné. Pak se tím více bojíme, že se to zničí. Na zdravý trám necháme spadnout i kovadlinu. Trám prožraný červotočem budeme naopak tím víc chránit. Stejně je tomu s tradicí, nebo i vírou. Čím je vyprázdněnější, tím se se jeví zvenku ohozitelnější.
Ježíš v dnešním textu mluvil o znesvěcení. To je jedna z forem, jak se něco pěkného může pokazit. Znesvětit se dá třeba chrám. Chrám je místo vzácné, které má pro nás veliký smysl. Proto ho chráníme, protože pokud ztratí svou výjimečnost, ztratíme i my kus sami sebe. Jenže jak se dá takové posvátné místo znesvětit? Zcela logicky by nás napadlo, že přeci tím, že se tam něco špatného zanese. Tak třeba do kostela… dcerko, chlapi se po tobě moc otáčejí, raději sem nechoď, nebo oni na tebe budou civět a pak nebudou poslouchat faráře a to Bohu nebude líbit a kostel třeba i spadne… nebo ty ogare, z tebe to táhne, raději taky nechoď, protože Pánu Bohu voní víc kadidlo než tento lihový opar. Pravda, my si taky raději přivoníme slivovičky než kadidlu, ale pro jistotu … Asi by bylo lepší kostel zavřít, protože takových hříšníků se v něm vystřídá… Jistě jste pochopili, že tímto způsobem se posvátné místo opravdu znesvětit nedá. Ono moc není důležité, jací lidé přicházejí, ale jací z toho chrámu odejdou. Když zůstaneme u toho kostela, mnohem víc ho znesvětí, když se tam budou šířit různé pomluvy, klepy, nevěra, když lidé vyjdou ven a začnou druhým ubližovat. Toto je skutečné znesvěcení.
Chrám však není jen kostel, chrám jsme my sami, naše životy, naši blízcí. A znesvěcení je vlastně možné vnímat i jako odloučení se od Boha. Ideálním se může jevit vytvořit ochranou zeď z různých přikázání, doporučení. Prostě takový skleník, ochrannou atmosféru, ve které by srdce nás i našich dětí byla chráněna od zla a otevřena Pánu Bohu. To vlastně dělá třeba Taliban v Afghánistánu. Jenže něco takového je klam. Zdravým se přece také člověk nestane tím, že se vyhne všem virům a bakteriím. Když už jsme u toho mytí rukou, to pomůže jen v některých případech. Zdraví se odvíjí od toho, že se s tím špatným umíme vyrovnat. Víra, odevzdanost Bohu, ta se nezrodí tím, že jinou volbu dětem nedáme. Naopak. Zrodí se přeci tehdy, když člověk pozná zlo, ale zároveň bude vědět, proč je to dobré dobrem. Nebojme se tedy věcí, které nás nutí přemýšlet nad vlastní vírou, nad našimi názory, nad hodnotami, které držíme. Pokud jsou opravdu pevné, pokud jsou stále živé, pak je jinakost světa kolem nás nemůže pokazit. Není přeci žádnou tragédií, když zjistíme, že i Luther nebo Hus či další velikáni se občas v něčem spletli a nepochopili vše úplně správně. Tak jako se to stalo i farizeům. Skutečná tragédie může nastat spíš tehdy, když raději třeba ohneme nebo zlehčíme Boží slovo, aby ten náš poklidný svět nikdo moc nerušil. Od Boha nás přeci nevzdalují chyby druhých, ale naše vlastní činy.
Pane Ježíši, máme strach z věcí kolem nás. Jak rádi bychom, kdyby zmizely. Děkujeme, že nás učíš tomu, že strach neopadne útěkem nepřátel, ale když nás naplní tvůj Duch.
Amen.
| < Předchozí | Další > |
|---|
