Bohoslužby v Zábřeze 28.října 2018
Mk 10,46-52
Milé sestry, milí bratři, na konci třetího ročníku jsem docela pohořel u jedné zkoušky. Ne, že by byla tak těžká, nebo pan profesor byl zlý. Tak nějak jsem si neudělal moc čas na dostatečnou přípravu a spolehl se na to, že ještě něco stihnu nastudovat cestou ve vlaku. Jenže všechno dopadlo jinak, než jsem si plánoval. A docela zajímavě tehdy vyzněla otázka pana profesora, zda bych dokázal říct, co je to víra. Cosi jsem ze sebe soukal, ale možná chtěl, abych se spíš zamyslel nad tím, zda za víru nepovažuju právě skutečnost, že na zkoušku přijdu bez řádné přípravy. Pokud bych to takto pojal, je na místě otázka, co tento přístup o víře říká? Jak ji chápe? Jak ji definuje?
Je zřejmé, že pod pojmem víra si toho můžeme představit docela hodně. Tady v tom jednom konkrétním případě, který jsem zmínil, jsem chtěl ukázat, že vírou je možné také chápat jakýsi automatismus, že prostě věci nějak dopadnou, i když člověk do nich nezasáhne. Spíš to připomíná kalkulaci, že přece věci nemohou dopadnout špatně, nemohou mne minout, ať já konám cokoliv. Konkrétní víra vycházela z toho, že tu zkoušku přeci udělám. Když už tedy nestihnu přípravu, tak třeba se mi povede nějak proplout mezi otázkami. Víra, spolehnutí. Na co ale vlastně?
Při další zkoušce zase z jiného oboru mi jiný profesor kladl otázku, o jaké víře to Ježíš vlastně mluví? Mluví jen o víře. Je to víra sama o sobě, s ničím jiným nespojená. Zní to velice zajímavě, hluboce. A občas to asi zaslechneme i kolem sebe. Prostě věřím tomu, že to dobře dopadne, věřím tomu, že se něco stane, věřím tomu, že ten autobus stihnu. Co se ale skrývá za takovouto vírou? Na jednu stranu tu musí být přesvědčení o svých schopnostech. Vím, jaký jsem, věřím si, věřím sobě. To je ale jen jedna stránka mince. Budu dostatečně rychlý, pohotový, abych celou situaci zvládnul. Jenže potom je tu ještě další složka. Nejde jen o mé schopnosti, ale také zafungování dalších okolností. Když se mi nějak nebudou dostávat síly, tak přijde zásah odjinud, třeba ze shora. Kdesi v koutku svých myšlenek člověk počítá s tím, že Bůh do situace vstoupí, že mi pomůže.
Víra se tedy může jevit jako pestrá paleta nitek a provázků, kterými člověk jistí svůj každý krok. Pestrá paleta je to v tom, že tyto nitky a provázky jsou různě zakotveny, lidský život je tak opřen o směsici pilířů různé pevnosti a kvality. A ve vztahu k Bohu je zde možné pozorovat takový zvláštní přístup, který automaticky počítá s tím, že Bůh zasáhne v můj prospěch. Prostě jen tak pro nic za nic, jen vlastně proto, že jsem se ocitl v určité situaci. Ne, že by na tom něco přeci jen nemohlo být. Ale na druhou stranu, je zřejmé, že zde se jedná o něco, co víru může také jen připomínat. Nezapomeňme však, že svoji předlohu do jisté míry připomíná i třeba karikatura. Takže se zdá, že někdy je velice úzká hranice mezi tím, co je skutečná víra a co jen její všelijak přepracovaný obraz.
Příběh, který se odehrál při Ježíšově odchodu z Jericha, je také velikým příběhem víry. Slepý žebrák sedící u cesty jistě přemýšlí o mnoha věcech, ale tím nejdůležitějším je pro něj skutečnost, že by chtěl vidět. Jenže, jak se to dá zařídit? Co může udělat, aby viděl? Nemá moc možností. A tu se najednou doslechne, že kolem jde jistý Ježíš z Nazareta. Neváhá ani chvilku. Jestli existuje nějaká naděje, pak je to právě tento Ježíš. Proto se dá do křiku. V tom můžeme vidět první zajímavý moment víry. Ona ta víra mohla vypadat i jinak. Mohla vypadat tak, že bude věřit tomu, že jak Ježíš půjde kolem, tak si ho všimne, skloní se k němu a uzdraví ho. Mohl na to v tu chvíli myslet, mohl se potichu modlit k Bohu, aby si ho Ježíš všiml. Jenže to by nic nestalo. Ne, že by modlitba byla nevyslyšena, že by byla tak prázdná nebo špatná. Ale Bůh už přece to nejdůležitější udělal. Ježíše k němu poslal. Dál už je to na tom Bartimeovi. Začal křičet, hlasitě volat, začal na sebe Ježíše upozorňovat. A to ne ledajak. Vyznal v něm syna Davidova, tedy Mesiáše. Víra v tomto případě tedy volá, křičí, zkrátka se silně ozývá a zároveň vyznává, že ten, ke komu volá, je někdo víc než jen potulný léčitel. Možná je to pro nás taková lekce modlitby. Ono je zde toho zajímavého víc. Bartimaios nejen vyznává Ježíše Mesiášem, ale také prosí o jeho milost. Smiluj se nade mnou – to není jen prosba o soucit v jeho situaci, tedy situaci slepého žebráka. Je to vyznání, že ve své situaci člověka právě jen na Boží milost může spoléhat, jiný bod k opření se nemá. Je to lekce modlitby, která se obrací k Ježíši s vědomím nedokonalosti, nenárokovosti jeho jednání. A to je jako krok víry nesmírně důležitá záležitost. Je to víra, která nejen uznává Boží dílo milosti, ale přiznává, že je potřebné i pro mě samotného.
Bartimaios začal křičet a vyznávat, to je první důležitý krok jeho víry. Ale ne jediný. Ostatní ho začali napomínat. Přišly překážky, pochybnosti. To dokáže být věc dost zapeklitá. Jak jim rozumět? Je skutečně má aktivita natolik nepatřičná? Nebo je to výzva k jejímu navýšení? Někdy se do toho sami asi umíme zamotat. Když člověk o něco usiluje, tak ho jen tak něco nezastaví. Ale jde nějak poznat, kdy si na Bohu jen něco vynucujeme a kdy je to opravdu volání víry? Je tedy nějak poznatelné, kdy vzít na vědomí, že výzvy k mlčení jsou oprávněné, a kdy se nenechat odradit? Je dobré si všimnout, co vlastně ten Bartimaios volá. Pro některé to může být jen obtěžující volání žebráka, který chce nějaký ten peníz, protože slyší kolem sebe procházet průvod lidí. Jenže on sám ví, že nevolá ani kvůli penězům, ani kvůli očím. Prosí o milost. A to je něco, o čeho se nemá člověk nechat odradit. Peníze, zrak, či cokoliv jiného si nelze na Bohu nárokovat, protože s ničím takovým se Bůh člověku nezavazuje. Ale v Ježíši Kristu je zjevena Boží milost. A o tu je dobré zápasit, i když hlasy kolem vyzývají k tichu, k mlčení. Takže rozpoznávací znamení je asi v tom, čeho se člověk na Bohu domáhá. Volání o milost není domáhání se něčeho, nač by člověk neměl automatický nárok, ale přesně naopak. Je to dar, který nemůže být nikomu upřen. Takže druhý krok víry bychom mohli vidět právě ve vytrvalosti, se kterou se drží Božího zaslíbení. Víra se nevzdává, i když okolnosti se staví proti ní.
Je vidět, že víra, kterou vyzdvihuje Ježíš na Bartimaiovi se asi poněkud liší od toho, co jsem zmínil na počátku. Nejedná se o laciné spoléhání na to, že někdo, třeba Bůh, za mne něco vyřeší, ale je to pozvání Boha do svého života. Víra nejen očekává na to, co učiní Bůh, ale také rozpoznává, co Bůh ukládá člověku, aby učinil on sám. Víra tedy není spolehnutí se na štěstí, ale vědomé rozhodnutí jednat v souladu s Božím zaslíbením. Jednání víry tak nechybí cílevědomá aktivita. Ovšem tato cílevědomost je poněkud jiná, než jsme mohli vidět třeba na bratrech Zebedeovcích v předcházejícím textu. Ostatně myslím, že mezi těmito texty můžeme vidět také určitou spojitost právě v přístupu, který učedníci a ten slepý k Ježíši mají. Jakub a Jan plánovali svou kariéru, prosili o významná místa u Ježíše. Bartimaios prosí o milost, o příležitost alespoň před Ježíšem pokleknout. Samozřejmě, se dá namítnout, že učedníci ve svém poznání Ježíše byli přeci jen dál, než nějaký slepý u Jericha. Jejich vztah k němu byl takový víc důvěrnější, proto si mohli dovolit přemýšlet jinak. Na druhou stranu právě tato důvěrná blízkost k Ježíši potřebuje občas připomenout, že ve vztahu víry je stále důležitá pokora a vědomí toho, že naše současná situace je dílem Boží milosti. Vždyť i my potřebujeme stále prosit nejen o to, aby se nad námi Bůh slitoval, ale abychom viděli.
Uzdravení slepého na cestě mezi prosbou učedníků o místo po jeho levici či pravici a vjezdem do Jeruzaléma má svoji symboliku. Jakoby tímto příběhem Ježíš ukazoval k tomu, že se odehrává něco, kde je potřeba opravdu velice dobře vidět. Temnota nebo možná i jen pološero má jednu nepříjemnou vlastnost. To, co člověk nevidí, si tak nějak trochu domýšlí. Spoléhá tak na svůj úsudek a nevšimne si, že může vidět také tak trochu špatně, zkresleně. To se pak poněkud začínají plést pojmy. Třeba víra s nezodpovědností, naděje se spekulací nebo láska s účelovostí. A Ježíšovo dílo se pak místo úžasného pozvání ke společenství s Bohem stává prostředkem k naplnění nějakých vlastních ambicí, což neprospívá ani nám ani Božímu dílu.
Uzdravení Bartimea je příběh k posílení naší víry, možná i k nalezení její hodnoty, jejího místa v našem životě. Můžeme si uvědomit, že právě víra, jakou vidíme u Bartimea, je základ života Ježíšova následovníka. Nejde v ní o hledání sebe sama, nějaké své hrdosti, významnosti, ale jde v ní o nalezení sebe jako Božího dítěte, nalezení pokory před Bohem a vytrvalosti v držení se jeho zaslíbení. Tímto způsobem začíná život, ve kterém také můžeme porozumět Ježíšovu dílu a stát se jeho platnou součástí.
Pane Ježíši, jsme často slepí ke svému okolí, k dílu, které jsi vykonal a do kterého nás chceš zapojit. Prosíme, pomoz nám, ať se stále nezabýváme jen sami sebou, svou dokonalostí, dílem, které konáme, ale ať můžeme prohlédnout a vidět, že vše co máme neplyne z naší šikovnosti, ale je tvým darem. Nauč nás s tvými dary dobře nakládat, ne k naší spojenosti, ale ke tvé oslavě.
Amen.
p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }
| < Předchozí | Další > |
|---|
