Hlavní stránka Kázání ROZEZPÍVANÁ PÍSEŇ Matouš 27,33-50

ROZEZPÍVANÁ PÍSEŇ Matouš 27,33-50

Email Tisk PDF

            Sestry a bratři, jsou slova a věty, při nichž běhá mráz po zádech. Mráz, který spálí všechno pěkné a hřejivé. Duši zaplavuje chlad a poslední špetka na-děje mizí. Zamrzá jako v ledovém království. Slova, při nichž se život se zastavuje. Eli, Eli, lema sabachthani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? (46) Slova z kříže, která svědčí o obrovské nouzi. O konci všech očekávání. Ježíš naříká nad svou odloučeností. Ježíš naříká opuštěn lidmi i Stvořitelem. Je to vskutku žalostný pohled. Člověk, který přišel o všechno, který přišel i o Boha.

 

            My si aspoň v náznaku uvědomuje tu krutost osudu. Na kříži mezi lotry umírá ne zločinec, nýbrž spravedlivý muž, který nikomu neublížil. Hlásal lásku a lásku také rozséval. Pomáhal nemocným, zastával se odstrčených, všem lidem – těm ve středu dění i těm na okraji – všem lidem oznamoval Boží blízkost. A najednou sám má Boha daleko a křičí Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. Šířil důvěru v Boha jako laskavého otce, a nyní mu Bůh žádnou otcovskou laskavost neprokazuje. Kam se podělo všechno dřívější Ježíšovo zvěstování o Boží pomoci? Bylo to snad jen laciné chlácholení, které vyvane, když jde do tuhého? Jen vzpomeňte, s jakým programem začínal ten tesař z Nazaretu po křtu svou činnost: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království!“ A teď umírá na kříži. Kde je ta slibovaná Boží říše? Kdepak je samotný Bůh? Blízko rozhodně ne, zdá se. Spíše je někde hodně daleko, když jeho věrný neprávem trpí. Vždyť kdyby byl Bůh blízko, určitě by se nějak projevila jeho láska a moc. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

            Hrůza, jak rychle se věci mohou zvrtnout. „Ještě včera touto dobou,“ říkáme si, když nás potká něco zlého, nějaký nenadálý zvrat. Tak i zde. Ještě včera byl Ježíš se svými přáteli. Jako v jiných domácnostech jedli při sváteční večeři pečeného beránka a mluvili o tom, jak Hospodin Bůh vysvobozuje své lidi ze smrti. Ještě včera jedl chléb a pil víno. Ještě včera v noci se s nadějí modlil za záchranu. Ještě včera se mohl otočit, mohl vyjít zadním vchodem z Getsemanské zahrady a nyní mohl v klidu pochodovat zpátky do Galileje. Jenže ono se to seběhlo jinak. Během pár hodin se přes Ježíše přehnala vichřice hněvu a násilí. Napřed zrazen přítelem. Pak vypjatá chvíle zatčení s meči tasenými ke krvavé potyčce. (Hlavně aby se nikomu dalšímu zbytečně nic nestalo.) Potom jeden výslech, druhý výslech, mezitím plivance, kopance a rány od znuděných, neurvalých vojáků. Stupidní zábava, slušné zacházení se nekoná. Na okamžik svitne šance na propuštění a šmahem se rozplývá. Padne konečný rozsudek: popravit. Ježíšovi nepřátelé z čela společnosti se mohou radovat – jejich sok zmizí, zajistí to stát a oni si nemusejí ani špinit ruce. Honem, honem za město! Ježíš je už tak vyřízený, že ani kříž na popraviště sám nedovleče. Je zbaven šatů. (Ještě vidí, jak si je katové dělí coby kořist.) Zmlácené tělo na vztyčeném kříži těžkne a od-souzenec se dusí. Stačilo pár hodin zvrácené lidské péče a ze zdravého člověka je troska. Není divu, že volá „Můj Bože, proč jsi mne opustil.?“ Takhle přece Boží blízkost nevypadá.

            Ježíšův konec je velké osobní neštěstí jednoho člověka. Zkáza, záhuba, bídná smrt. Tak se události jeví nezaujatému pozorovateli. Ježíš umírá na popravišti, poněvadž si to sám na sebe přivolal. Kdyby byl býval opatrnější a byl by si odpustil některé řeči, mohl si své učení hlásat dál. Stačilo se trochu omezit, pravdu si jenom myslet a neříkat ji za každou cenu. Vždyť pravda působí na mocné jako červený hadr na býka. Ano, při pohledu zvenčí si Ježíš za svou smrt může sám. Ovšem pro nás křesťany je dnešní den dnem svátečním, dnešní pátek je pro nás pátkem velkým. Vzpomínáme na Ježíšovo ukřižování, poněvadž to nebylo pouze osobní neštěstí jednoho člověka. My na velkopáteční události hledíme jako zaujatí pozorovatelé. Ježíš pro nás není ledaskdo. Zaujal nás svým učením, svým povzbuzováním k radosti z Boha, získal nás svou pozvánkou k lásce. My v Ježíši vidíme svého Mistra a Pána. Jak žil On, tak se má na světě žít. Přišel nám otevřít život v souladu s Božím královstvím. Na kříž ho přivedl zájem o nás. Umírá nikoliv kvůli své tvrdohlavosti, umírá kvůli nám, abychom my měli život. Ježíš si za svou smrt nemůže sám, my jsme ji zavinili. Za lásku k nám sklízí trpké ovoce. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil.“

            Stohy papíru byly popsány a tisíce kázání byly vyřčeny o téhle žalostné

větě. Eli, Eli, lema sabachthani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Kristus je odloučen od Boha. Ten, který měl k Dárci života nejblíže, se nechal o darovaný život připravit. Svou smrt přijal jako náš trest. Své utrpení pojal jako oběť za viny, které my nejsme ani při nejlepší vůli schopni napravit. Ježíš trpí bez Boha, aby odčinil naši bezbožnost. Pyká za náš hřích. Naplno žil pro nás, vybízel nás k plnému životu, až do konce ručil za své poselství, abychom my žili. Zkrátka on zemřel kvůli nám. A kvůli nám křičí z kříže. I ten výkřik byl vykřiknut kvůli nám. Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

            Co vlastně z Ježíšových úst slyšíme? Jaká poslední slova svého Pána si máme vepsat do paměti? Jenom vyčítavou otázku? Jenom zoufalý povzdech bezmocného člověka? To by bylo málo. Eli, Eli, lema sabachthani? Evangelisté Matouš a Marek nám zaznamenávají zvolání v hebrejštině. Pozor, to není náhoda! Pro Pána Ježíše byla hebrejština obřadním jazykem, jazykem společných modliteb, jazykem Písma svatého. Doma i na ulici se mluvilo aramejsky, jazykem sice podobným, avšak odlišným. Nyní najednou zaznějí slova ve slavnostní hebrejštině. To už něco znamená. Posluchači mají zbystřit: Cože to vlastně řekl? Eli, Eli, lema sabachthani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Ta slova přece známe. Takhle přece začíná jeden dávný biblický žalm. (Nutno po-dotknout, že starověcí lidé, nevlastnící knihy, znali mnohem více různých textů zpaměti. A navíc tohle je písnička z jejich zpěvníku. Písnička, kterou oni zpívali.)

            Z repertoáru náboženských písní se umírajícímu Ježíšovi vybavuje právě žalm 22. Žalozpěv, nářek nad pohromami, které se zběsile přihnaly. Ježíš načíná žalm, jehož děj s překvapivou přesností sám prožívá. Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil, daleko spása má, ač o pomoc volám, (2) naříká ukřižovaný, neboť Bůh, je Svatý, obklopen chválami, Ježíš však umírá proklatou smrtí obklopen posměvači. (4) Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Všem kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: „Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, když si ho oblíbil.“ (7-9) Přesně v tomhle stylu komentovali kolemjdoucí Ježíšovu popravu. „Sestup z kříže, údajný Synu Boží!“ Dále ještě čteme slova o postupném umírá-ní. Všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je mé srdce, rozplynulo se v mém nitru. Jako střep vyschla má síla, jazyk mi přisedl k patru. Vrháš mne do prachu smrti. (15n) A na dotvrzení potupy: Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. (18n) 

            Celá první polovina žalmu se nápadně shoduje s golgotskou situací. Eli, Eli, lema sabachthani? Ježíš načíná žalm; dobře si toho všimněte, neboť ten žalm má ještě druhou polovinu. Žalozpěv, nářek nekončí v naprostém zoufalství. Výčitky a námitky vůči Bohu, odloučení od Boha nekončí v naprosté bezbožnosti. Ta druhá polovina žalmu, prosím pěkně, začíná větou „A tys mi odpověděl.“ (22) A pak následuje díkuvzdání. I v té nejhorší bídě lze čekat na Boží změnu. Stále ještě zbývá Boží slovo, které činí nové věci. Stvořitelské slovo z nicoty povolalo vesmír k životu. Vysvoboditelovo slovo povolá i mrtvého ven z hrobu. Ježíš volá z kříže k Bohu, poněvadž stále ještě od Boha něco očekává. I takové je svědectví Velkého pátku.

            Sestry a bratři, obvykle se říkává, že Kristus umřel za nás, umřel kvůli nám. A já dnes dodávám, že Ježíš kvůli nám také křičel k Bohu. Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Umírající Ježíš naříká nad Boží nepřítomností. Vstoupil do naší bezbožnosti, do našich nekonečných námitek proti Bohu. Je s námi na jedné lodi, když se život rozplývá, když protéká mezi prsty. Z posledních sil Ježíš kvůli nám zpíval – nebo se jen pokoušel zpívat – úvodní žalmové verše. Eli, Eli, lema sabachthani? Ta slova jsou nám dána jako směrovka. Jako šipka, kudy se bude pokračovat. Ze započatého žalmu poznáváme, že Bůh není hluchý. Ano, jsou chvíle, kdy spása je daleko. Ale nezmizela. Jsou chvíle, kdy je Bůh daleko. Ale nepřestal milovat. Přiblíží se, odpoví. Jako v žalozpěvu se nekončí u nářku. Bůh působí změnu. Obrat lepšímu. Ježíšův výkřik není výkřikem zklamaného zoufalce. Ježíš křičel kvůli nám, abychom měli naději, že Bůh se ujímá zničených existencí. Volá je k novému životu, odpovídá na každý nářek a jednoho dne nás zavolá i ven z hrobu. Pamatujme si v čase dobrém i zlém, jaká píseň byla pro nás na Velký pátek rozezpívána. Amen.

Žalm 22,2-9.15-22         680, 320, 308, 326        Efezským 4,32-5,2

Kázání na Velký pátek 6. dubna 2007

 

 

Aktualizováno Úterý, 11 Březen 2008 14:52  

Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu
U Vodárny 545/2
789 01  Zábřeh

E-mail: zabreh(a)evangnet.cz

IČO: 449 40 068
Číslo účtu: 2102308187/2010

více ...

O www

V záhlaví stránky jsou použity elektronické obdoby grafických koncovek z Evangelického zpěvníku vydaného Synodní radou ČCE, Baden, 1979. Autorem původních předloh je Jaroslav Šváb.

Copyright © 2013 FS ČCE Zábřeh | webmaster: Mgr. Filip Matějka