Sestry a bratři, vyjděte v pondělí večer a podívejte se na oblohu. Pokud bude jasno, uvidíte měsíc v úplňku. Velké, bílé kolo, které osvětluje noc. Miliardy lidí před námi okouzlovala tatáž podívaná. Nejstarší kalendáře se řídily nikoliv podle slunce, nýbrž podle měsíce, podle luny. (Však se jim podnes říká lunární.) Obzvláště lidi, kteří neměli pevnou střechu nad hlavou, pastevce, bezzemky, cestovatele uchvacoval ten pravidelný čtyřtýdenní cyklus, kdy napřed jsou jen vidět hvězdy, pak se objeví srpeček měsíce, který roste, doroste krásně dokulata, potom ho ale ubývá, až úplně zmizí. A pak znovu a znovu. Nám z toho dávného pozorování oblohy moc nezbylo. Úplňku si všímají nejvíce lidé postižení nespavostí či náměsíčnictvím. Jediná pořádná, společensky důležitá stopa po někdejším významu úplňku je tak v křesťanské tradici uchována v termínu velikonoc. Když tedy každý rok v závislosti na prvním jarním úplňku přesouváme datum velikonočních svátků, navazujeme tím na dávný zvyk před-křesťanských, ba dokonce i předžidovských hledačů stvořitelského řádů.
Kdybychom se na původ velikonoc chtěli podívat suše vědecky, museli bychom zabrousit pořádně do minulosti. Badatelé by nám řekli, že za všechno mohou přírodní podmínky ve Středozemí. Chladné zimní období přináší dostatek vláhy, louky se zelenají, potravy pro stáda je dostatek. S příchodem jara vody ubývá, porost už není tak bujný a nestačí pro všechna mláďata. Je nutné probrat přírůstky. Ovečky se ponechají pro další chov, beránci, z nichž není takový užitek, se zabijí. Prý to byla běžná pohanská slavnost v různých oblastech. Přesný průběh obřadu neznáme, jistý je pouze hlavní úkon. Večer se beránci zabili a během noci se upekli a snědli. A na to všechno naplno svítil měsíc. Do nového jitra se už vstupovalo s protříděným stádem bez ohrožující zátěže minulosti.
V těchto kulisách se rodila víra v jednoho Boha. Izraelský národ si připomínal své předky – Abrahama, Izáka a Jákoba. Všichni tři byli pastevci. Křižovali se svými stády zemí a jako dobří hospodáři se určitě museli nějak vypořádat se střídáním ročních období. Navíc byli kočovníci. Jako beduíni žili zčásti ve stanech, zčásti pod širou oblohou. Mnohokrát se zahleděli na nebe a pastvu si rozvrhovali právě podle měsíce. Jenže jak víme, u pastevectví se Jákobovi potomci nezdrželi. Hlad je vyhnal do Egypta. Snad tam také kdesi v po-hraničí měli svá stáda, hlavním zdrojem obživy se stala práce na polích podél Nilu. Později jim ještě přibyla otrocká dřina na faraónových stavbách. Kdoví co přetrvalo z původních kočovnických zvyků. Snad nějaký zvláštní, zakrnělý rituál, který upomínal na dávné kořeny. (Asi něco, jako když den svatého Patrika slaví po celém světě Irové, kteří nemluví irsky, v Irsku v životě nebyli a o irském šiřiteli křesťanství Patrikovi toho také moc nevědí.)
Dlouhou dobu egyptského robotování však náhle rozvířil Mojžíš. Viděl svůj lid, jak neskutečně dře a jak se krutost poháněčů ještě stupňuje. Lid úpěl k Hospodinu. Mojžíš nebyl žádný revolucionář. Zpočátku vůbec neměl v úmyslu Egypt opustit, natož ho pokořit nějakými nadpřirozenými ranami. Při důkladném čtení zjistíme, že příčinou sporu mezi Mojžíšem a faraónem byla – a teď pozor – obyčejná žádost o zhruba týdenní dovolenou. (Ex 5). Oni zprvu nechtěli emigrovat, přesídlit do ciziny. Chtěli se na pár dní vzdálit od okolních pohanů do pouště, aby se tam mohli usebrat a očistit od okolního světa. Pak by svému Bohu přinesli oběti a s důvěrou by doufali, že jim pomůže nějak se protlouci tou egyptskou bídou. Hledali odstup od nuzné přítomnosti a sílu do dalších dnů všechny ty ústrky vydržet. Jenže farao byl málo velkorysý, jako tolik vládců neměl pochopení pro menšiny a jejich požadavky. „Nikam nepůjdete,“ opakovaně odpověděl Mojžíšovi. A tím si naběhl.
Farao je jen farao, pouhý vládce horního a dolního Egypta, zatímco Ho-spodin je Bůh, Stvořitel nebe i země, vládce celého vesmíru. A jak známo: Boha se sluší poslouchat více nežli lidi. Když to tedy s poutní dovolenou pro Izraelce nejde po dobrém, půjde to hold po zlém. Na Egypt dopadají jedna za druhou nelítostné rány, farao však zůstává neoblomný. Ta nejtvrdší, desátá rána má dolehnout právě během úplňkové noci, čtrnáctého dne od nového měsíce. Bude zahubeno všechno prvorozené v Egyptě, v království, které ztratilo úctu k životu. Snad ji tou obrovskou pohromou znovu nalezne. Posel smrti projde zemí a vybije vše, co otvírá mateřské lůno, řečeno postaru. Každé prvorozené zvíře, každý prvorozený člověk má zahynout. Každý, včetně Izraelců.
A zde začíná ten slavný příběh velikonočního vykoupení. Velikonoce – to je záchrana před smrtí. Hospodin nařizuje Mojžíšovi, jak se mají Izraelci ochránit před nadcházející zkázou. Znovu a nově se uplatní dávný obřad. Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. (3) Co zdědili po svých kočovných předcích, mají si Izraelci opět osvojit. Ne jako probírku stád, ne jako slavnost nadcházejícího jara, ne jako pohanskou oslavu plného měsíce. Hospodin je Bohem Stvořitelem, on ke starému rituálu tvoří nový obsah. Hod beránka jako slavnost záchrany, slavnost vykoupení. Hod beránka jako vykročení ke svobodě, jako naděje, že bezohledným vládám sklapne.
Budete mít beránka bez vady, ročního samce, vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do 14. dne toho měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž budou jíst. (5-7) Na dávném, možná i pozapomenutém, rozmazaném pozadí se mezi oběťmi panské zvůle rozjíždí nový obřad. Za svitu úplňku se rodí záchrana. Zhoubce procházející Egyptem pomine dveře označené krví. Přeskočí jej, vynechá. Pesach. Tak nazývají židé velikonoce v hebrejštině. Pesach – tj. přeskočení, pominutí, vynechání. Pesach – zkáza se nám nevyhne. To slovo přešlo i do jiných jazyků – pascha, paschální slavnost, v kralické bibli nepřesně fáze.
Beránek se upeče a sní. A tady narážíme na další Boží důraz. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby se doplnil počet osob. (5) K Boží slavnosti patří sdílení. Vtahovat druhé do dění spásy. Rozdělit se o dobrodiní, o naději, kterou máme. K beránkovi se přikusuje nekvašený chléb. Nestačil vykynout, neboť se spěchá, jí se ve chvatu, neboť brzy se vyjde na cestu. Ti, kteří jsou Hospodinem zachráněni, jdou za svobodou. Nemohou zůstat v tam, kde spásu přijali. Potřebují přetvářet svůj úděl, svůj život podle Boží vůle. Jít za Božím cílem. Vykročit do zaslíbené země.
Dávní pohané pojídali své beránky v nekonečném přírodním koloběhu. Jaro, léto, podzim, zima. A znovu. Lid Boží smlouvy slaví hod beránka také na prahu jara, nicméně jako vytržení z tohoto koloběhu. Připomíná si jedinečné historické události, které nejsou dílem přírody. Bůh zasahuje do dějin, převrací je. Sráží do prachu mocné z trůnu. Nejsme zacykleni do kolotoče životů a převtělení. Nesmiřujeme se s bezvýhledným opakováním. Žijeme jeden život. Vykračujeme do svobody Božích dětí.
Židovská velikonoční slavnost je matkou křesťanských velikonoc. V prvním čtení jsme slyšeli, jak se Pán Ježíš svěřuje svým učedníkům, že si tuze přál s nimi slavit hod beránka. Chtěl si spolu s nimi připomenout veliké dílo Boží záchrany. Vysvobození z Egypta, vykročení na cestu, pouť za pravou svobodou. Pouť, která nikdy nekončí, poněvadž nám na paty stále šlapou různí zotročovatelé ve formě moderních příkazů a zákazů, požadavků, tlaků mód a trendů. Na krk nám stále dýchají pronásledovatelé v podobě nemocí, závislostí a strachu. Proto Kristus toužil slavit s učedníky starodávný hod beránka. Jako Syn Boží, jako syn Boha Stvořitele tvoří také on k tomuto obřadu nový význam. Do budoucna má lámaný chléb připomínat Kristovo tělo ubité na kříži a víno má připomínat krev prolitou za nás. Domům označeným krví se v egyptské noci vyhnula zkáza. Podobně i ten, kdo svůj život spojí s Kristovou krví, unikne zahynutí. Zhouba ho přeskočí. Beránkova krev je znamením života. Naše církev je chudá na obrazy, ovšem beránka jsme si zachovali. (Proto jej máme i v naší modlitebně.) Beránek totiž znamená život, znamená cestu ke svobodě. To jsou velikonoce
Sestry a bratři, koukněte se v pondělí na oblohu a podívejte se na úplněk. Stejný úplněk svítil na obloze tenkrát o velikonocích, kdy se za nás v Jeruzalémě obětoval náš velikonoční beránek, Ježíš z Nazareta. Amen.
Lukáš 22,14-20 627, 158, Svítá 135, 504 1. Petrova 1,17-21
Kázání na Květnou neděli 1. dubna 2007
| < Předchozí | Další > |
|---|
