Vlastně se nikdy už nedovíme, co se tenkrát přesně stalo. Učedníci včele s Janem přišli za Ježíšem a naštvaně si stěžovali, že prý jim někdo leze do zelí. „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil“ (38) Za tou stížností lze slyšet zklamání a údiv. Jak to, že se kdosi cizí zaštiťuje Ježíšovým jménem?! Vždyť to přece byli apoštolové, kdo měl k Ježíšovi nejblíže. Chodili s ním už od samého prvopočátku v Galileji. To oni byli očitými svědky jeho mocných činů, slyšeli všechna jeho kázání, šprtali se nazpaměť podobenství a blahoslavenství, aby později mohla být zapsána do evangelia. Právem se apoštolové cítili jako ten nejužší spasitelův tým. A najednou se kdosi kdesi ohání Ježíšovým jménem. Smí tak činit? Nesmí tak činit? Učedníci si vědí rady. I bránili jsme mu, protože s námi nechodil, vysvětlují. Nepatří do té naší vyvolené dvanáctičlenné apoštolské party. Je mimo naše společenství a kdoví, jestli vůbec správně zná Ježíšovo učení. Tak jsme mu to zarazili, zatrhli, aby tím vzácným Ježíšovým jménem nenapáchal nějakou škodu. Nepatří k nám, ať tedy o Ježíšovi mlčí. Jak je vidět, učedníci si vědí rady. Vědí si ale rady až příliš rychle, až příliš jistě. A taková zbrklá řešení obvykle nebývají šťastná.
Sestry a bratři, máme před sebou scénu, v níž došlo ke sporu mezi Ježíšovými příznivci. Oni se prostě nedokázali shodnout, co kdo smí a co kdo má dělat v Kristově jménu. Ke slovu se dostává řevnivost a zpochybňování. Inu co naplat – hašteřivost je taková starodávná křesťanská tradice. Začala prosím už přímo za Spasitelova života, takřka jemu před očima. O tom jsme nyní četli. Jenže my jsme tu tradici vydatně rozvinuli. Ještě v bibli, v knize Skutků apoštolských, se dočteme o napětí mezi řecky mluvícími křesťany na jedné straně a mezi křesťany z Palestiny na straně druhé. O kus dál se pak píše o ostrém sporu apoštola Pavla s apoštolem Petrem, který odmítal zasednout k jednomu stolu s jinými křesťany. Mohl bych pokračovat a mluvit o odcizení orientálních církví, o rozkolu mezi Východem a naším Západem. A co teprve pozdní středověk, kdy se různými reformami různé církve vydaly do různých směrů. Není však ještě všem dnům konec a štěpení dále pokračuje. Objevují se nové důrazy, nové nárazy a rozkoly jak v protestantismu, tak v katolicismu. Věru, málokterou tradici křesťané rozvíjejí tak úporně, jako tradici vzájemného hašteření a rozporů. Pán Ježíš moc dobře věděl, proč se až do posledních chvil modlil za jednotu křesťanů. Bylo mu jasné, že s jednotou budeme mít problémy pořád. Začalo to horkokrevným apoštolem Janem a podnes to neskončilo.
Tehdy se učedníkům nelíbilo, že kdosi jiný, neznámý, nezařazený do běžných církevních struktur se po svém odvolává na Krista. Snažili se mu tedy v jeho počínání zabránit. Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned nato zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás. (39) Pán mírní překotnou horlivost. Nebraňte tomu člověku jenom proto, že s námi nechodí v jednom houfu. Vždyť on může konat dobré věci, které jsou Bohu k oslavě a lidem k užitku. V církvi nejde o to, kdo koho zná, kdo se koho drží, kdo na koho dá. V církvi jde o Ježíše Krista, že je zde jako Boží člověk pro nás. Pro všechny lidi. Jen ať se šíří známost Ježíšova jména. Ať se šíří všemožnými prostředky, neboť ještě tolik lidí se potřebuje o Ježíšovi a jeho evangeliu dovědět. Tomuhle přece učedníci nesmějí bránit. Nebraňte, říká Ježíš. Kdo není proti nám, je pro nás. Kdekoli se rozrůstá dílo spásy, tím lépe pro nás evangelíky, pro vás římské katolíky, tím lépe pro každého křesťana a vlastně i nekřesťana.
Současná církev se rozbíhá do různých proudů, někdy i dost protikladných. Není to žádná novinka. Od nejdávnějších dob má Kristus své následovníky rozdělené do skupin. Ta rozličná společenství žijí vedle sebe, více či méně se stýkají a lépe či hůře se snášejí. Pro vzájemné soužití platí prostý Ježíšův pokyn, který lze vyjádřit jedním jediným slovem: Nebraňte. Nebraňte jedni druhým hlásat Ježíše a uskutečňovat vše, co je s Ježíšovým jménem spojeno. Lásku a odpuštění, pokoj a spravedlnost. Jsem přesvědčený, že křesťané nemusejí mít stejné modlitby, stejné obřady, stejnou hierarchii a stejně oblečené faráře. To by na jednotu bylo poněkud málo. Bůh nás evangeliem vyzývá, ať se sjednotíme na tom, oč šlo jeho milovanému Synu. Mít stejný záměr, stejné úsilí, mít stejného ducha a jako Kristus nasadit sebe sama v zápase se zlem. To z nás dělá křesťany bez ohledu na místo a čas. A přesně to je případ onoho muže, na něhož si tak pošetile stěžoval apoštol Jan. Onen člověk totiž ježíšovským způsobem vymítal démony. On se postavil tomu, co se neslo ve zlém, zhoubném duchu. Místo něj chtěl uplatnit životodárného ducha Ježíšova. Uznejte – tomu přece žádný rozumný věřící člověk nebude bránit.
Pán Ježíš nás učí vstřícnosti vůči všem, kdo se k němu hlásí. Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu. (41) Pouhá sklenka vody – nic moc. Nejobyčejnější pohostinnost. A přeci je to dostatečný projev dobré vůle. Gesto, výraz, že mi bližní není lhostejný. Že ho chci podpořit a že ho chci podpořit právě ve vztahu ke Kristu. A to jsme už u naší dnešní situace zde. Vstřícnost vůči druhým křesťanům se projevuje také ekumenickými bohoslužbami. Je dost těch, kteří chodí do jiných církví na setkání ke společným modlitbám. A už předem se na tato lednová shromáždění těší. Během roku se potkáváme s přáteli, se sousedy a známými, o nichž víme, že chodí do kostela jinam. Tím, že se k nim jednou za čas vydáme na návštěvu, projevujeme svou sounáležitost. Sounáležitost ve víře v Krista. Uvědomujeme si a prožíváme Ježíšova slova, že přece ten kdo není proti nám, je pro nás. Opuštěny jsou staré bojové fronty, na nichž se zápolili o to, která církev je ze všech církví ta nejcírkvovatější. Třebaže je hašteření pro křesťany stará, dokonce biblická tradice, nemají křesťané zápasit mezi sebou, nýbrž mají zápasit o evangelizaci světa. A v úsilí vnést Ježíšova ducha do současné bezduchosti je mnohem lepší se navzájem podporovat než se vyčerpávat. To je ta symbolická číše vody poskytnutá bratrovi či sestře, to jsou i naše společné bohoslužby. Jsou výrazem radosti, že kromě nás jsou ve světě i další lidé, kteří doufají v Krista. Že i jinde – i v jiném než tom našem společenství přebývá a vládne Kristus.
Po pondělním shromáždění se se mnou loučila jedna sestra a povídá: „Měli byste to pořádat častěji.“ A mně její slova v tu chvíli skutečně občerstvila jako dobrá voda v úmorném dni. Ono koneckonců příliš nezáleží na tom, kolik rozdílů my lidé mezi sebou najdeme a vytvoříme. Hlavně záleží na tom, aby Pánu Bohu byla vzdána čest a Ježíšova věc byla oslavena v tomto světě a v našich životech. Pro mne osobně jsou naše společná modlitební setkání ujištěním, že se na těchhle základech víry shodujeme. Přeji Vám, aby čas společně strávený před Boží tváří byl stejným ujištěním i pro vás. Amen.
Kázání při ekumenických bohoslužbách 25. ledna 2007
| < Předchozí | Další > |
|---|
