O TOM, JAK ABRAM USLYŠEL BOHA Genesis 12,1-4
Řekl Hospodin Abramovi: „Vyjdi ze své země." ... A Abram se vydal na cestu. (1.4) Zní to tak jednoduše, sestry a bratři: Bůh mu řekl „vyjdi" a on vyšel. Jak prosté, jak snadné - pozvání uslyšet a přijmout. Pár krátkých vět zde líčí veliký životní obrat. Ale co životní obrat, přímo dějinný zlom. Zrod víry, zrození Božího lidu. Nebýt tohoto oslovení, pak bylo nebylo Božího lidu a my bychom se zde dnes jako církev neshromáždili. Zní to tak jednoduše, ale přitom Abramovo vykročení vůbec tak jednoduché nemuselo být. Považte! Už jen samotný začátek vyprávění. Řekl Hospodin Abramovi...
Hm. Řekl Hospodin Abramovi. Možná jste na tom stejně jako já. Stále mi vrtá hlavou, jakpak asi Bůh k Abramovi promluvil. Kdy se to stalo? Snad za bílého dne, v němž Abram ležel za městem na mezi a sledoval pasoucí se stádo? Vedro, teplotní rekord na spadnutí, vzduch se ani nehne, nikde nikdo, když tu náhle dávný pastevec uslyší hlas. Odkud hovoří? Svrchu, z koruny stinného stromu? Zevnitř, z Abramova nitra? Či snad nějaký tajemný vánek rozkmital zahálející ušní bubínky a dál už se vše přirozeně přenáší sluchovým ústrojím do mysli?
Tedy, kdy a jak se stalo, že Hospodin promluvil k Abramovi? Snad uprostřed temné noci, v níž Abram nemohl dlouho usnout? Převaloval se vedle své ženy a trápil se. Jsou staří a přeci jsou v prostorném stanu pořád sami. Tolik si přáli mít děti. Aspoň jedno, nejlíp kluka, jemuž by předal svou životní moudrost. Naučil by jej starat se o kozy a o ovce. Taky by mu ukázal noční oblohu a cesty, které hvězdám vytýčil Stvořitel. Jenže mládí je pryč a starcům se děti nerodí. Bezútěšné myšlenky vystřídal milosrdný spánek. Snad měl Abram působivý sen o šťastných dětech v krásné zemi a ráno pak bezpečně věděl, že k němu ve snu promluvil Bůh.
Řekl Hospodin Abramovi: „Vyjdi ze své země." Kdy a jak se stane, že k člověku promluví Bůh? Chtěl bych to vědět. Potřebuji to vědět, abych nepřeslechl, až bude Bůh mluvit ke mně. Jenže není bláhové čekat na hlas kdovíodkud? Není pošetilé, že já si určím, jak ke mně má Bůh mluvit, a jinde ho už nepustím ke slovu. Možná, že také s Abramem bylo všechno úplně jinak. Třeba vůbec neslyšel žádnou souvislou řeč, žádnou jasnou výzvu, třeba se mu po nocích vůbec nic nezdálo.
Abram přesídlil spolu s otcovým rodem do mezopotamského města Cháranu. Jako každý rozumný člověk přemýšlel o svém životě. Je zde moje místo? Mám žít mezi těmito lidmi? Anebo mám jít někam jinam, za někým jiným? Tyhle otázky lze sotva vyřešit ze dne na den. A tak se Abramovi možná týdny, možná roky honila hlavou myšlenka na odchod. Možná dlouho pochyboval o cestě pryč. Jít, nejít? Sbíral argumenty pro a proti, až se rozhodl. Půjde, vykročí do kenaanské země, opustí svou dosavadní vlast a vypraví se do Boží budoucnosti. Změní působiště. Není to náhlý nápad, který by jej zasáhl jako blesk z čistého nebe, a on si hned začal balit kufry. Abram se rozhodl odpovědně. Svým rozhodnutím vyjít totiž odpověděl Bohu. Cestu do Kenaanu přijal jako Boží nabídku, jako pozvání. Hledal Boží vůli, a konečně ji našel. Konečně zjistil, že k němu uprostřed váhání a tápání hovořil Bůh. „Ach," povzdechne si Abram, „ach, jak dlouho jsem pátral, co je správné. Zda zůstat doma či jít do neznáma. A teď vím, že to vábení dálky bylo Boží naléhání. Vím jistě, že mám otevřenou budoucnost. Bůh mi ji otevírá. Vím jistě, že v té přitažlivé zemi najdu domov a dočkám se potomstva. Vím, že v mém pochybování se ozýval Bůh. On ke mně mluvil, ale mně pěkně dlouho trvalo, než jsem uvěřil, že je to jeho hlas." Možná takhle smýšlel Abram a biblický vypravěč nám pak jen stručně shrnul výsledek. Řekl Hospodin Abramovi: „Vyjdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním své jméno. Staň se požehnáním." ... A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. (1.2.4)
A třeba to všechno bylo ještě jinak. Co my víme? Můžeme si onu dávnou řeč Boží k Abramovi představovat všelijak. Mně se nejvíce líbí ta třetí možnost s dlouhým rozvažováním. Protože podobně vnímám Boží oslovení také já. Osobně neslyším žádný hlas shůry, ani nemívám výmluvné sny. Pouze se probírám možnostmi a hledám tu správnou, tu Boží možnost. A když už se pro nějakou rozhodnu, pak právě proto, že ji chápu jako Boží vůli. Jako Boží slovo, které vyvstalo uprostřed mnoha jiných slov a myšlenek a které mne vede Boží cestou.
Ať už si Boží řeč představujeme jakkoliv, důležité je, co způsobila. Řekl Hospodin Abramovi: „Vyjdi ze své země." ... A Abram se vydal na cestu. Boží řeč s člověkem hýbe. Když mluví Bůh, tak proto, aby s člověkem pohnul. Aby ho v životě posunul o kus dál. Z pochybné přítomnosti do požehnané budoucnosti. Bůh hovoří, aby z přirozeného místa, daného nám okolnostmi, člověka popostrčil do zaslíbené země. Do Božího království či jak jinak nazveme místo k životu, darované Bohem a přijímané vírou.
Hospodin promluvil k Abramovi a on poslechl. Proto všechno to povídání kolem. Abram vykročil. Šel na Boží popud. Nechal se posunout, postrčit. Uvěřil, že Pán Bůh má s jeho životem záměr, že má požehnání i pro něj, neplodného bezzemka. Uvěřil, že ještě není všem dnům konec, že ještě může přijít něco radostného, něco smysluplného a překvapivého, neboť to přijde z Boží ruky. Uvěřil a vydal se na cestu.
Poutník Abraham. Se svou rodinou jde do zaslíbené země. A opět můžeme spekulovat nad otázkou, jak mu Hospodin ukazoval cestu. Odkud Abram věděl kudy dál? Inu, věděl to. Věřil tomu vírou, která nemá nutně ihned ve všem jasno, která se však probíjí pochybnostmi až k nezvratné důvěře vůči Bohu. Abraham šel svou velikou cestou. Abramova cesta se naprosto zásadně liší od našich prázdninových cest. My se vypravujeme na dovolenou se záměrem zase se vrátit. Přijít zpátky odpočatí a zotavení, bohatší o nové zážitky, vždy se ale chceme vrátit domů. Abramova cesta nevede zpátky. Opustil starý domov a hledá si nový. Nemá jistotu, že jej nalezne přesně podle svých představ, avšak má jistotu, že Bůh bude s ním. Na každém kroku.
Abraham si vysloužil čestný titul praotec. Praotec Božího lidu. Praotec víry. Uvěřil Bohu a vykročil. Jaké přesně byly jeho kroky, o tom si přečtěte v bibli. Není toho moc, jen dvanáct, třináct kapitol, ale ten příběh je strhující. Z Abramova, potažmo z Abrahamova příběhu se učíme různým věcem.
Předně se nám život představuje jako cesta. Jako cesta vpřed do neznáma. Ve víře neexistuje návrat zpátky. Pomůžu si geometrií. V biblickém pojetí probíhá život po přímce. Je jako orientovaná úsečka, vedoucí z minula do budoucna. Nikoliv kruh a věčné kroužení. Život je cesta, nikoliv ovál, na němž vše běží pořád dokola a dokola - nic nového, furt to samé, žádné očekávání. Život z víry je příběh, který má začátek, směr a cíl, ke kterému se přibližujeme a vyvíjíme. Nikoliv recyklace duše, která putuje bezcílně od jednoho zrození k druhému, jen proto, aby žila.a vyhnula se smrti. Život se podobá cestě a proto se v bibli, která nás učí žít, tolik píše o cestách. Abrahamova pravnoučata přicestovala do Egypta. Jejich potomci za pár století z Egypta zase úprkem vycestovali, když o velikonocích prošli mořem. A pobloudile putovali pouští, když jejich víra ochabla. Když se pak Izraelci konečně usídlili v zaslíbené zemi, začali jí křížem krážem procházet proroci. Kolik jen se nachodil k vladařům takový Samuel či Eliáš! Pro nás křesťany je významná Ježíšova cesta, vedoucí z Galileje do Jeruzaléma. V prvním čtení jsme slyšeli o proměnění na hoře, kdy Mojžíš a Eliáš rozmlouvají s Kristem o - postřehli jste? - rozmlouvají o jeho cestě. (Doslova o jeho vyjití.) Na Ježíšovu cestu pak navazují cesty apoštolů, vyslaných až do posledních končin země. Rozmanitými lidskými cestami se víra dostala až k nám a také my ji neseme svým životem dál. To zaprvé.
Druhá věc se týká Abramova věku. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. (4) V takovém věku už člověk zpravidla nemyslí na stěhování a nový začátek. Zde se říká, že nikdy není pozdě. Nikdy není pozdě na víru. Nikdy není pozdě na obrácení a vykročení k Bohu. To je víra - že máme budoucnost v jakémkoliv věku. To je víra - že díky Bohu se má náš život kam ubírat. Existuje Boží směr, který hledáme a nalézáme. Jak naložím se svým časem, se svým majetkem, se svým vztahem k bližním, jak naložím se svým smýšlením? Touto cestou kráčel Abraham. Hledal Boží budoucnost v důvěře, že ji nalezne. Je to dobrá cesta. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země. (3) Abrahamova cesta je dobrá, požehnaná. Půjdeme po ní pro požehnání také my? Amen.
1. čtení: Lk 9,23-32 Písně: 219, 178, 382, 406* Poslání: Žd 13,12-16
(* Na tuhle melodii je ke kázání pěkná německá písnička Vertraut den neuen Wegen, kterou ale zatím nemáme v pořádném českém překladu.)
| < Předchozí | Další > |
|---|
