Tak tedy svatodušní svátky. Sestry a bratři, jak se cítíte? Připadáte si svátečně? Budete mít dnes slavnostnější oběd? Oblékli jste si lepší šaty? Poslali jste snad dokonce někomu sváteční pohlednici? Čili jinak řečeno: jak slavíte dnešní svátek? Vánoce, velikonoce, letnice – tři klíčové svátky křesťanské víry. Ta dnešní, letniční slavnost seslání Božího Ducha však mezi nimi vypadá jako chudý příbuzný. Na vánoční i velikonoční svátky pamatuje kalendář dvěma volnými dny, ale svatodušní pondělí se v českých zemích už vytratilo.
Vlastně se není čemu divit. Slavíme dnes přítomnost Božího Ducha mezi námi. No prosím vás, kdopak si dokáže představit cosi tak neuchopitelného, jako je duch? Ježíšovo narození i vzkříšení si dokážeme jakž takž ve fantazii namalovat, ale Boží vítr, Boží vánek, Božího ducha – jak ho chcete znázornit? Narážíme zde na meze chápání i představivosti. To se pak těžko slaví a ještě obtížněji vysvětluje. Scházejí nám slova. A navíc nám chybí pozorovatelský odstup, odstup od Ducha svatého. Jsme v něm a on je v nás. Nemůžeme jej sledovat zvenčí. Běda, kdybychom byli mimo něj, kdybychom měli odstup. To by pak doslova a do písmene nastala bezduchost, a časem i bezvěrectví.
Apoštol Pavel se také potýkal s podobným problémem. Jak mluvit o tom, co se s námi křesťany děje? Jak popsat, do čeho jsme vírou vstoupili? Co se odehrává v našich nitrech, co se odehrává mezi námi při našich setkáních? Mnoha různými způsoby se to Pavel pokoušel vyjádřit. Ani nemohl jinak, než jen se pokoušet, neboť Bůh působí rozmanitě, tudíž i řeč o Bohu musí být rozmanitá. Jeden takový příklad čteme v epištole Korinťanům a vhodně dokresluje dnešní svátek.
My jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha. (12) Jasné. Lidské srdce může mít dvojí náplň: buď náplň vzešlou ze světa, nebo náplň vzešlou z Boha. A právě o to v životě jde, na tom záleží: odkud budeme čerpat? Čím naplníme svou duši? Budeme svůj život vyvozovat pouze z věcí, které jsou ve světě. Budeme svůj život měřit jen tím, co se nalézá ve vesmíru. Anebo budeme čerpat také z jiných zdrojů a svůj život budeme hodnotit podle Božích měřítek. Podle měřítek, která do světa úplně nezapadají, která jsou pro svět nesmyslná a bezvýznamná, která však stávající svět přesahují a zasahují až do království Božího. Pavel ty dva protichůdné přístupy k životu nazývá duch světa a duch z Boha.
Na jedné straně duch světa. Křesťané si zvykli považovat jej za cosi záporného. Za původce lidských špatností, jako jsou zloba, nevěra, násilí, krádeže, rouhání atd. Jistě, s tím vším se setkáváme, to patří ke světu a k jeho duchu. Jenže svět je přece mnohem více než jen tyto negativní záležitosti. Svět to je také hvězdnaté nebe a rozkvetlá louka. Svět je také voňavý chléb a vydatný spánek. Svět je procházka s milým člověkem a dětský smích. Svět je orosená pavučina, krásná píseň a zajímavá kniha, úspěch v práci i koupání v moři. Zkrátka – svět to nejsou zdaleka jen věci odporné. Duch světa zahrnuje i věci pěkné, čisté, posilující. Náš svět je poskládán ze spousty různých součástí. Některé nám svědčí, některé nám škodí, ale všechno to dohromady spojuje a vším proniká onen duch světa a vytváří jeden vesmír, jeden kosmos.
My jsme nepřijali ducha světa, napíše apoštol. Myslí tím samozřejmě na ty zmíněné lidské špatnosti. Ty rozhodně nejsou naším křesťanským programem. Ale Pavel to myslí ještě šířeji. Ducha světa vztahuje i na ty pěkné, nezávadné věci. My jsme nepřijali ducha světa, my jsme si z těch šťastných věcí kolem neudělali hlavní náplň života. My smysl života nehledáme uvnitř tohoto světa, my důvod žít dostáváme odjinud. Od Boha. Určitě si dobrých věcí vážíme a jsme tuze rádi, když obohacují náš život. Ovšem náš život v tom nespočívá. Náš život se nese v jiném duchu. My jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. (12n)
Rozumíte tomu rozdílu? Mít ducha světa znamená zaměřit se pouze na tento stávající svět a nevidět dál. Nevidět svět budoucí, svět přicházející. To pak člověk hledá uspokojení jen v tom, co nabízí nyní tato planeta a tento kosmos. Prodchnutí světem má rozličnou podobu. Pro někoho jsou to peníze, mít jich hodně a ukázat, že jsem schopný. Pro jiného je to práce a vědomí dobrého výkonu. V minulých dnech mnozí usilovali o volební úspěch. Někdo se zase namáhá kvůli svým dětem, aby se jim všestranně dařilo. Ale pořád se jen dokola odvozuje v rámci světa, pořád je to pohyb v duchu světa. Na škole jsme měli učitelku češtiny a ta si, když jí bylo těžko, uvařila čaj a četla si básně. Nedávno mi kdosi vyprávěl, že se chodí dobíjet do lesa. Asi to těm lidem nějak stačí, ale naše cesta vede jinudy.
My jsme nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. Vidíme svůj život jako Boží dar. Nepovažujeme se za pouhý výplod přírody. Považujeme se za Boží děti, za ty, kteří zde nejsou jenom výsledkem evoluce, nýbrž z obrovské lásky nebeského Otce. Nepokládáme se výhradně za součást tohoto světa. Svá srdce máme zakotvená i v jiném světě. Prosíme o příchod království, v němž bude vládnout mesiáš Ježíš. Svá srdce jsme upnuli ke světu, jaký má být, ke světu, který bude vlídnější, lidštější, spravedlivější. Vyhlížíme Boží svět a proto se nespokojujeme se současným světem. Nestačí nám duch světa, čerpáme duchovní sílu z Boha. Za vším, co nás potkává, hledáme Stvořitele. My křesťané jsme nároční. Nestačí nám svět, potřebujeme k němu i Boha. Totéž budeme zpívat v závěru bohoslužeb. Krásné jsou kraje, pole, luhy, háje, zavítá-li jarní čas: nad vše vezdejší Ježíš milejší, utěšuje srdce v nás. To je víra, sestry a bratři.
Lidé mimo církev nechápou, co na té víře máme. Považují nás za přežitky z minulosti, za osoby slabé, opírající se o berličky pověr. Za osoby ponořené do mýtů a fantazií. Nevěřící totiž uvažují pouze v rámci tohoto světa a Boží vliv nepozorují. Vskutku, nic nového pod sluncem. Rovněž apoštol si povšiml téhož: Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (14) Proto se tak těžko druhým vysvětluje, co slavíme o svatodušních svátcích. Jsme hold, my křesťané, v něčem zvláštní. Žijeme ve stejném světě jako ostatní, ale vidíme jej jinak.
Už nejsme zajatci světa, máme svobodu Božích dětí. A tak dnes slavíme všechno, co nám Bůh svým Duchem dal a co bychom ve světě bez Boha nepořídili. Slavíme dnes, že se můžeme s důvěrou ztišit a modlit se. Slavíme, že čteme bibli a že jí celkem rozumíme. Slavíme, že zpíváme písně a zpíváme je s chutí i tehdy, když nám nestačí dech či hlas. Slavíme, že se setkáváme ve své různosti. Slavíme, že se spolu smiřujeme a pijeme z jednoho kalicha. Slavíme, že nad rakví nemyslíme jen zkormouceně na zesnulého, ale i radostně na prázdný hrob a na vzkříšení, které nám Kristus otevřel. Slavíme, že nejsme sami svoji, nýbrž Boží.
To všechno jsou věci, na které se svět nevzmůže. Věci, které svět nezná, kterým nerozumí, na které nemyslí. My však mysl Kristovu máme. (16) Chápeme svět ve stejném duchu jako Ježíš. Nemyslíme na svět jako na nepřátelské zařízení. Nemyslíme na svět jako dostatečný zdroj radosti, nýbrž myslíme na svět jako na prostředí, v němž objevujeme a na vlastní kůži zakoušíme Boží péči. Neboť nikoliv svět, nýbrž Ježíš nás tomu učí: Jsme milované děti, o které je dobře postaráno. Amen.
1.čtení: J 16,5-15 Písně: 370, 642, 394, 256 Poslání: Ez 36,22-28
| < Předchozí | Další > |
|---|
