Sestry a bratři, přáli byste si někdy uslyšet anděla? Ne, nemyslím teď na andělsky ceněný hlas Karla Gotta či Anety Langerové. Myslím nyní na opravdového anděla. Na Božího vyslance, na posla dobrých zpráv. Jste lidé bible znalí. Určitě víte, že skutečný anděl se nevyznačuje pernatými křídly, natož dětskými faldíky v podbradku a na zadečku. Takový opravdový anděl-posel se pozná podle toho, že mluví. Že sděluje poselství, že předává důležitou zprávu o Bohu, zprávu, která proměňuje život.
Tak tedy přáli byste si někdy uslyšet anděla, jak mluví? No kdo by si nepřál! Snad každý člověk touží po jasném slově v temné chvíli. V bezradnosti toužíme po dobré radě. Ve smutku toužíme po útěše, po slovech, která pohladí a povzbudí. A při setkání s nemocí či se smrtí toužíme po ujištění, že všechno ještě nekončí, že láska má budoucnost a že i nadále se počítá s námi a s našimi blízkými. Je vzácné a krásné, když takto uslyšíme promlouvat někoho ve svém okolí. Obyčejná ústa pak pronášejí andělská slova.
Jenže máme to my lidé někdy divně vyhraněné představy o andělském poselství. Očekáváme něco jednoznačného, něco strhujícího, nezpochybnitelného. Očekáváme cosi válcujícího naše věčné námitky a pochybnosti. Hlas shůry, Boží vedení, andělské poselství, jež nás přehoupne přes nejistotu a my už pak budeme pevní, skálopevní. Je bláhové myslet si, že Boží poslové jsou zde od toho, aby nás potvrzovali. Že andělé jsou jacísi nebeští úředníci, kteří zabezpečí náš život, naši víru, naše vztahy. Co vlastně očekáváme od Pána Boha a jeho poslů? Jaké poselství směrodatné pro svůj život si přejeme slyšet?
Dnešní evangelium o velikonočním ránu nám vypráví o setkání s andělem. A dokonce ne s jedním, ale rovnou se dvěma posly od Boha. Všechno se pochopi-telně točí kolem prázdného hrobu. Marie Magdalská stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu. (11n) Jako kdyby tam na ni čekali. Zřejmě počítali s tím, že po sobotě někdo přijde, aby zaopatřil mrtvého, když už se to v pátek po popravě nestihlo. Proč si ale k roz-hovoru vybrali zrovna Marii? Před ní už si hrob zevnitř prohlédli učedníci Petr a Jan, avšak na nikoho nenarazili. Že by snad tahle uplakaná žena měla pro Boha větší vnímavost nežli oba apoštolští předáci? (V závorce dodávám: Co z této pozoruhod-né okolnosti vyvodíme my pro dnešní postavení žen v církvi? Ale to je na dlouho.)
Tedy: Anděl č. 1 je na místě, anděl č. 2 je na místě, Marie Magdalena je na místě, nejvyšší čas, aby konečně zaznělo, co má zaznít. Řeč, která prosvítí nejasný okamžik. Poslové se chopili slova a otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Proč pláčeš? – tohle, prosím, je celé jejich poselství. Kvůli tomuhle se trmáceli kdovíodkud. Žádná hluboká moudrost. Žádný převratný objev. Žádná světoborná pravda. Jen pár slov. Ženo, co pláčeš? Nic více.
Proč pláčeš? Obyčejná otázka. Nesděluje vůbec nic nového. Naopak jen zvýrazňuje, co Marii dosud tolik zaměstnává. Pláč a slzy. Smutek na prázdným hro-bem. Rozumíme dobře, proč Marie pláče. Její zármutek je dvojnásobný. Nestačilo, že milovaného Mistra zabili, ještě ho někam odvlekli, aby se s ním nešlo důstojně rozloučit. „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili,“ naříká Marie. (13)
Proč pláčeš? Položenou otázkou se andělé nechtějí pitvat a přehrabovat v Mariině nitru. Nechtějí šťouravě trápit rozjitřenou duši. Vehnat jí ještě další slzy do očí. Ač se to nezdá, oni dva muži v bílém svým dotazem neprovokují, nýbrž zaséva-jí pokoj. Jelikož jsou opravdu Božími lidmi, troufám si tvrdit, že rozumějí hloubce Mariina žalu. Že se dokážou vcítit do toho, jak jí je. Chápou beznaděj a prázdnotu, které čelí láska při ztrátě milého člověka. Jedině tak mohou mluvit za Boha, jestliže vezmou vážně tíseň svých posluchačů. Andělská řeč se obejde bez otřepaných věroučných pouček a těžkotonážních pravd. Hledá co nejpříhodnější vyjádření, co nejlépe zasazené do situace. Jedině tehdy můžeme také my mluvit za Boha, když budeme všímaví k těžkostem svých bližních a nebudeme se úzkostlivě vyhýbat bolavým tématům, nýbrž právě na ně zavedeme řeč.
Proč pláčeš? Jedna kraťounká věta. Trochu málo na anděly, ne? Vybral si ale Hospodin málomluvné posly, jen co je pravda! Jenom prý Proč pláčeš? „To bych při pohledu na slzy uměl říci taky,“ pomyslí si leckdo. Ovšem poslové laskavé-ho Boha neprovozují ledabylé chlácholení. Nekonejší Marii lacině, že pouze podlehla chvilkové slabosti, návalu smutky, který za chvíli přejde. Nepodávají vysvětlení ve stylu „čo bolí, to prebolí“, jak se line z jedné současné písně. Ti dva muži jsou Božími posly – opírají se o spolehlivého Boha, necucají si své výroky z prstu. Mocná Boží skutečnost stojí za nimi. Vlastně i mezi nimi, poněvadž Marie Magdalena ty dva spatřila sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. (12) Mezi nimi prázdno. Mrtvý je pryč. Pro Marii důvod k pláči, pro posly důvod k přítomnosti. Má se ozřejmit, co se v hrobě stalo. Proto jsou zde. A proto mluví.
Proč pláčeš? Otázka Marii zastavuje. Možná hned nezastavila její pláč, možná; nicméně její směřování se změnilo. Už nehledí do opuštěného hrobu. Zde se nám odhaluje ovoce té stručné andělské tázací věty Proč pláčeš? Otázka na tělo přiměla Marii hovořit o vlastním smutku. Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili… Že si člověk připustí svou svízel, že ji pojmenuje, (že ji vyjádří – vynese ze svého jádra neboli nitra), že se člověk se vším svěří, už to samo je obrovský krok. Důležitý krok. Kdoví jak dlouho by jej Marie dělala, kdoví zda by jej vůbec byla udělala nebýt andělské pomoci. Boží poslové se vložili do věci. Zrychlují děj. Marie nekvílí ochromeně, beze slov nad pustým místem, nýbrž srozumitelně promluvila a po těch slovech se obrátila. (14) Už nehledí do opuštěného hrobu. Ostatně co si taky slibovat od hrobu, navíc ještě prázdného? Prázdnota a opuštěnost není ta správná budoucnost. Boží poslové vyřídili jen pár slov, ale i ta stačila k tomu, aby se Marie obrátila.
Proč pláčeš? Jaký máš důvod pro svůj žal? K čemu upínáš svůj zrak, že jej zaplavují slzy? Čemu věnuješ pozornost, že ti vládne smutek? Marie slyší otázku pěkně zhluboka a obrací se k hrobu zády. Spatřila Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“(14n) Tvrdí se, že strach má velké oči, protože vidí víc než skutečnost. Tady se skoro chce povědět naopak, že smutek má malé oči. Že nevidí, co má přímo před nosem. Všímá si skličujícího a pomíjí nadějné. Hledá mrtvého a přehlíží Vzkříšeného. Nešťastná Marie pokládá Ježíše za zahradníka. A tak uslyší podruhé tentýž dotaz. Proč pláčeš? Zase se Marie musí zamyslet, zase si uvědomuje své zklamání, zase dává odpověď. Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu. (15) Marie si mele si svou, že Kristus je mrtvý a navíc ukradený. Vskutku, smutek má malé oči. Avšak Bůh má velkou lásku.
Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala „Mistře“. (16) Ten pláč a zármutek má svůj konec. Setkání se Vzkříšeným. Dlouho člověk může být blízko živému Pánu, a přece se mu oči a srdce stále utápějí v slzách. Silně vnímáme křivdy a ústrky, bolest a zánik, ale zmrtvýchvstalého Krista jaksi nedokážeme docenit. Ženeme si jen další vodu na mlýn svého zoufalství. A nevěřící okolí si mele svou, že Kristus je mrtvý a navíc většině lidí ukradený. Smutek a slzy jsou věrnými průvodci našich životů.
Proč pláčeš? Tak zní otázka velikonočního jitra? Proč pláčete, lidé? Proč v sobě nosíte smutek? Proč naříkáte nad kdejakým nezdarem? Proč vás tak tísní smrt? Vzpomeňte si na Marii Magdalenu! Byla zastavena ve svém nářku. Také do našich smutků zaznívá Boží poselství, také do našich smutků vstupuje vzkříšený Pán. Jenom se pořádně rozhlédnout a zahlédneme jej přítomného ve společenství učedníků a učednic, v lámaném chlebu a nalitém kalichu při královské hostině. Jen se obrátit od hrobu a uslyšíme jako Marie jeho oslovení. Nebo jako Izajáš. Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelcova lidu, já jsem tvá pomoc. Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostně! Neboj se, já jsem tvá pomoc. (Iz 41,14.10.13)
Proč pláčeš? Víc andělé Marii neřeknou. Ani nám se o mnoho víc ke Kristovu vzkříšení víc neříká. U jiných evangelistů čteme pro změnu jen Není zde, byl vzkříšen. Nevíme, kdo odvalil kámen. Nevíme, jak Kristus procitl ze smrti. Nevíme, jestli vyšel z hrobu po svých nebo zdali ho vynesli na vladařských nosítkách. Nevíme a nikdo nám to nepoví.
Sestry a bratři, přáli byste si slyšet anděla? Slyšte tedy pozorně, jak k nám z bible mluví. Ptá se: Proč pláčeš? Otázka, na kterou si musíme odpovědět každý sám. Rozhlížejte se po světě, po církvi, naslouchejte Božímu poselství, a odpovězte si. Jsou velikonoce, hrob je prázdný. Aspoň dnes lze smutku na chvíli zanechat. Nářku a slz jen do času. Ano, jsou dobré důvody, proč být smutný. Ale jsou dobré důvody, proč smutku zanechat. Jsou velikonoce, hrob je prázdný. Nelítostný mechanismus smrti se zadřel. Zasekl se. Syn Boží se v něm vzpříčil. Byl vzkříšen pro nás. Proč pláčeš? Amen
| < Předchozí | Další > |
|---|
