Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Zábřehu na Moravě

Sestry a bratři, dnešní postní zamyšlení zahájím jednou svou postní zkušeností. Dostal jsem se před nedávnem do rukou lékařů, kteří měli za úkol zjistit můj celkový zdravotní stav. A jak už tomu tak v podobných případech bývá, doktoři člověku vždycky najdou nějaký ten neduh. Něco támhle, něco onde, a ty se, milý paciente, s výsledkem porvi a vyrovnej, jak dovedeš. U mne vyšetření přinesla jednoduchý závěr: „Musíte nasadit dietu! Změňte jídelníček – méně masa, více zeleniny! A hlavně jezte střídmě a pravidelně!“

Inu co? Lékaři jsou lidé vzdělaní, navíc já sám mám sebe docela rád, a tak jsem dal na jejich odborné rady. Nyní se oklikou konečně dostávám k postu. Mí kolegové, s nimiž chodím na oběd, postřehli, že si v jídelně místo tradičních českých pokrmů nyní častěji beru zeleninové talíře apod. A poněvadž se zrovna v novinách psalo, že je popeleční středa a že právě začíná postní období, vyrukovali na mne s otázkou: „Jiří, ty držíš půst?“ – „Ne, nedržím půst, držím dietu,“ odpověděl jsem.

Držet půst. Tak nějak se to běžně vnímá. Dodržovat půst. Dodržovat náboženské stravovací předpisy, držet se příkazů a zákazů, co se smí jíst a kdy. Maso, ryby, sýr, vejce, sladkosti. Našli bychom v různých církvích různé pokyny ohledně těchto záležitostí. Držet půst se pak opravdu bude jevit jako držet dietu. Odříkat si některé pokrmy a některé nápoje, nikoliv ty všední a obyčejné, nýbrž odříkat si ty oblíbené, chutné, lahodné… Když dnes osobně držím onu lékařsky doporučenou dietu (nebo aspoň se ji snažím držet), uvědomuji si, jaká to je otrava. Například dostanu-li chuť na čokoládu nebo pozdě večer na kus sýra. To se pak opravdu musím úporně držet těch zákazů a příkazů, abych udržel sebe a dietu. Už také lépe rozumím, proč se v Ježíšově době mnozí postící se lidé tvářili ztrápeně a zanedbaně. Chtěli ukázat, že si naložili těžký úkol. (On to skutečně je těžký úkol. A protivný.) Chtěli ukázat, že je to velká a nepříjemná práce držet a udržet půst, takže jim nezbývají ani síly ani čas na dobrou náladu a radostná setkání. Držet půst jako velký výkon.

Ale co když je to všechno jinak? Co když půst souvisí se slovem pustit. Postím se a pouštím. Od toho je zde půst, abych pustil, a ne držel. My lidé jsme tuze rádi držiteli ledasčeho. Nevím, odkud se v nás bere touha držet, vlastnit, mít, touha disponovat a moci se tím vykázat, pochlubit, obhájit a zajistit. Zkrátka touha držet pevně a nepustit. Možná tu touhu máme zakódovanou v genech a bez ní bychom ani nebyli lidé. Možná do nás tu touhu od dětství teprve vkládá okolní kultura, v níž žijeme. Anebo snad dokonce ona potřeba držitelství je příznakem základního hříchu, kořene všeho zla, který poznamenal každého z nás. (Vždyť Adamovi s Evou se rovněž zachtělo držet vlastní rukou ovoce ze zapovězeného stromu.) Touha držet a nepustit.

Na opačné straně jako protiklad této touhy se nachází půst – pustit pryč určité věci a už je nedržet. Jen trochu jinými slovy o tom čteme v evangeliu. Ježíš říká: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? (23-25) Jaký prospěch má člověk, který drží celý svět, ale sám sebe udržet nemůže? Přesně tuhle neudržitelnost vlastního života nám připomíná půst. Můžeme ovládat, můžeme mít v hrsti, mít v držení spoustu věcí, ale sami sebe v držení přeci jenom nemáme. Jakmile zeslábneme, jakmile se z nás začne vytrácet život, nebudeme mít jak a čím v sobě ten mizející život udržet. Všechno, co jsme do té doby drželi, bude k ničemu.

Půst nás učí odvaze pustit věci, na kterých si zakládáme. Proto nám Kristus říká: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe. Pusť se svých jistot, o nichž se domníváš, že dělají tvůj život životem. Vypusť aspoň na čas i ty nejběžnější věci a uvidíš. Nepropadneš se do bezživotí, neskončíš v záhubě. Kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Život má díky Bohu a kvůli Bohu lepší a pádnější důvody, než my lidé můžeme udržet. Život nespočívá ve zkonzumovaných krajích, knedlících a v polévce jako grunt, radost nespočívá ve výborném víně a v dostatku televizní zábavy. Živobytí není zajištěno útulným bytem a spolehlivým kontem. Proto se odedávna v církvi vžilo postní období. Nikoliv jako dietní kotrmelec směrem do sebetrýznění, nýbrž jako období pouštění, období opuštění člověčích představ, živočišných jistot.

Tedy půst jako odvaha pustit se. Tuto odvahu odráží jedna písnička.

Já vyšel z města v dálce za mnou vše, co měl jsem rád, jsem opustil,

a těším se, že dojdu tam, kde najdu nový pramen sil.

Když bloudím, pomoc čekám a vím, že nejsem sám,

po stejný úzký cestě další jdou, svý bratry, sestry potkávám.

Každý si to šlape po svých nohách, nemůže se jen tak s davem vézt,

ale o to víc si můžem pomáhat a navzájem si břímě nést. Když bloudím…

Netáhnu už sebou žádnou z věcí, co dřív jsem nutně musel mít,

stejně jenom těžký jsou a já už tam chci brzo být. Když bloudím…

Půst jako odvaha pustit se. Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe. Nežít sám z vlastních zdrojů, najít nový pramen sil, odkrýt nevyčerpatelný zdroj v samotném Bohu, tvůrci života. Pustit se svých domnělých podpěr a berliček. Půst dává šanci přijít před Boha klidně s prázdnýma rukama jako nemajetní chudáci, neboť On je naším bohatstvím. Kde nám se nedostává prostředků, laskavý Otec ví , jak je rozmnožit. Nikdo jiný totiž náš život nezajistí tak spolehlivě. Na živu se neudržíme tím, čeho se sami držíme. Naživu se udržíme tím, že se pustíme do Boží péče. Asi podobně jako se nešťastník visící na římse hořícího domu pouští hasičům do záchranné plachty.

Půst jako odvaha pustit se. Zde se nám také ozřejmuje, proč Pán Ježíš kritizoval ty, kdo si z postu udělali další položku k držení, až přímo k ukázkovému dodržování. Držet půst. Je to postavené na hlavu, chtít si zase něco přinést před Boha. Něčím se pochlubit, ospravedlnit se, šplhnout si. Jako kdyby nás mohly zlepšit prohladovělé dny a utrápenost navozená údajně zbožnými důvody. Půst se nekoná kvůli dalším dodrženým předpisům, natož kvůli štíhlé linii. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde. Kdo se pustil do postu, nečiní tak kvůli zisku, aby obohatil svůj dosavadní život. Kdo se pustil do postu, ten ztrácí z pohledu lidského účetnictví. (Třeba ty řízky nebo alkohol.) Neexistuje pro něj odměna v očích lidí. Jen skrytá odplata u Otce. Kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Navenek se to na křesťanovi neprojeví, ale uvnitř už žije novým životem. Jinak se tomu říká obrácení neboli pokání a půst neodmyslitelně dotváří.

Půst jako odvaha pustit se. Už v sobě nedržet, co mne zaměstnávalo a právem se mne dotklo. Pustit z mysli, pustit ze srdce dávné i nedávné křivdy, které na nás někdo cizí napáchal. Dějí se i mezi námi neblahé a zlé věci, ale ulpět na nich znamená minout smysl postu. Vždyť stále mluvíme o pouštění. Viny pustit a odpustit. Někdy to jde snáz, někdy hůř, ale rozhodně i odpouštění patří do postního pouštění.

Půst jako odvaha pustit se. My Češi máme ve své mateřštině zvláštní výraz – pustit se do něčeho. To ostatní nechat být, odsunout na druhé místo a cele, přednostně se věnovat něčemu důležitějšímu. Pustit se do… Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes svůj kříž a následuj mne. Následuj mne, zní napříč stoletími Ježíšova výzva. Pustit se znovu do následování Krista. Ani já, mladý kazatel, ani vy, dlouholetí věřící, jsme Ježíše nenásledovali dost. Stále nám ještě chybí ujít několik kroků, než budeme v cíli. Pořád ještě dál následujeme Krista – jako on se spouštíme do Boží péče, jako on odpouštíme viny svým viníkům. Tato úzká Ježíšova cesta postem vede k velikonocům, k nadějnému vzkříšení. Před chvílí jsem zpíval, že na té úzké cestě následování potkávám své bratry a sestry. Říkám vám po pravdě: Někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří království Boží. (27) Mnozí vykladači si nad tímto výrokem lámou hlavu. Já ne. Já jsem už jsem Boží království viděl. Spatřil jsem je na té úzké cestě, po níž nejdu sám. Na cestě, na níž si bratři a sestry navzájem pomáhají, protože se nikdo z nich zuby nehty nedrží jen sám sebe.

Kéž nám Pán Bůh v tomto postním období dá poznat jak se postit, čeho se pustit a do čeho se pustit. Amen.